Články autora: Jan Kolář
Nic jsme nevěděli, nic jsme neprovedli
Hamptonův Jeden německý život: monodrama jako divadelní převod dokumentárního filmu (a knihy jeho autorů), který věrně zrcadlí skutečnost.
Za Janem Vodňanským
Vzpomínám si na ten den – datum po mně nechtějte –, kdy Jiří Šlitr přišel do divadla, a pamatuju si, že to bylo v naší společné šatně, kde jsme se chystali na představení, už si nepamatuju na jaké. Ale co mně utkvělo, že jen co prošel dveřmi, tak hlaholil: Byl jsem...
Bráchové Formani, dvojčata
22/2020 Matěj a Petr. Založili a provozují Divadlo bratří Formanů, které patří mezi nejoriginálnější české scény. Na jeho inscenacích mě vždycky upoutala fortelnost, rukodělnost, jež se všude, nejen v divadle, pomalu vytrácí. Jsou jedněmi z mála českých divadelníků, které zná...
Když se hádá kočka se psem…
17/2020 Původně chtěl Semafor zahájit sezonu muzikálem Nižní Novgorod. Známe jej už z devadesátých let, nyní měl zaznít v nové verzi s částečně přepsaným libretem a s „ruskou“ Havlíkovou hudbou nově zkříženou s autentickým jazzem.
Jiří Menzel: Zlu a jeho projevům se vyhýbám
Dnes se v pražském Rudolfinu rozloučí česká kulturní veřejnost s Jiřím Menzelem. V Divadelních novinách s ním vyšel v roce 2007 velký přílohový rozhovor. Publikujeme jej nyní jako připomenutí této velké osobnosti českého filmu a divadla.
Být na jevišti je velikost přítomnosti
13/2020 Rozhovor jsme připravovali v době koronavirové, ale pandemii jsme ani nezmínili – nebylo co dodat, byla jí plná media, až to bylo protivné... Velký rozhovor s Bolkem Polívkou.
Miroslav Rutte: Tvář pod maskou
11/2020 Nemám jednu jedinou knihu coby tzv. divadelní bibli. A tak nechť je mi nejprve dovoleno uvést pár titulů, které mě nejvíc zaujaly, když jsem se pokoušel psát první články o divadle.
Nesouřadné vzpomínky (X)
10/2020 V roce 1981, kdy jsme měli zakázanou Prahu, Jihočeský a Západočeský kraj, vzal dvojici V + S pod svá křídla Svaz lidových hudebníků. To byla agentura, která zastupovala dechovky a folklorní soubory, ale nebála se ani polozakázaných písničkářů.
Nesouřadné vzpomínky (IX)
9/2020 Zážitky se míhají jako filmové flashbacky, vynoří se ze zapomnění a vzápětí mizejí. Stojíme s Petrem Skoumalem před premiérou S úsměvem idiota v úzké chodbě.
Nesouřadné vzpomínky (VIII)
8/2020 Počátkem jara 1997 se mi naskytla možnost vystoupení v pražském Divadle Na Prádle. Hned mi blesklo hlavou, co nabízel 19. duben toho roku. Genius loci non plus ultra: 70. výročí premiéry Vest pocket revue Voskovce a Wericha.
Nesouřadné vzpomínky (VII)
7/2020 Když se v rozhlase připravoval Silvestr 1964, svěřila nám Redakce pro děti a mládež – naši objevitelé Miluše Tikalová a Jaroslav Pacovský –, abychom jej se Skoumalem vytvořili. Nakonec byly programy dva. Jeden pro děti Na Silvestra v Helemichli, k němuž napsal scénář Pavel...
Došlo do redakce
7/2020 Josef Mlejnek je personální unie básníka, překladatele a divadelního kritika, jehož recenze pravidelně tiskne právě tento list.
Jiří Suchý úplný
7/2020 Bude-li budoucí historik zkoumat české kulturní počiny, situace, vzpoury, kulturní prohry a malá vítězství – a jejich aktéry – posledních šedesáti let, určitě nepomine knižní rozhovory Karla Hvížďaly.
Nesouřadné vzpomínky (VI)
6/2020 Rok před svatbou s Jitkou Schánilcovou, již jsem přejmenoval na Luisu, jsme se rozhodli vydat na předsvatební cestu za oceán. Poznat kousek Ameriky byl spíš vedlejší motiv. Hlavním důvodem bylo setkání s Jiřím Voskovcem.
Nesouřadné vzpomínky (V)
5/2020 Podvedený pionýři Když jsme na jaře roku 1966 uváděli v Redutě naši hodinku v představení dvou autorských dvojic 2 × 2 aneb Recese Secese, čekala naše další vystoupení přestávka v délce jednoho roku. Já jsem totiž ze své vojny nemohl občas projíždět Prahou, jako Petr v...
O rozpuštěných a vypuštěných
5/2020 V posledním lednovém týdnu byli nepravomocně odsouzeni David Rath & spol. ve druhém pokračování své olbřímí korupční kauzy. Pár dní nato měla v Dejvickém divadle premiéru inscenace Dürrenmattovy „nepohodlné“ grotesky Komplic, v níž je korupce ústředním tématem.
Nesouřadné vzpomínky (IV)
4/2020 Zase to byla ruka Pavla Šruta, která mě kormidlovala životem a už mě nepustila.
