Za Janem Vodňanským

Pár vzpomínek na Jana Vodňanského blahé paměti

Vzpomínám si na ten den – datum po mně nechtějte –, kdy Jiří Šlitr přišel do divadla, a pamatuju si, že to bylo v naší společné šatně, kde jsme se chystali na představení, už si nepamatuju na jaké. Ale co mně utkvělo, že jen co prošel dveřmi, tak hlaholil: Byl jsem včera v Činoherním klubu a tam dva mladí kluci zpívali nádherně srandovní písničky. To musíš vidět!

Jan Vodňanský s Petrem Skoumalem na plakátě v Malostranské besedě FOTO JAROSLAV VACULÍK

A taky že jsem to viděl. A ti dva mně silně připomínali naše začátky. Jen místo Šlitra seděl u piána Petr Skoumal a místo mě stál na jevišti Jan Vodňanský. A ten zpíval o tom, jak mu dupou králíci, a o letadle, které mu připomínalo velkého ptáka. Ty písničky byly nádherné. Občas mě onen Vodňanský jimi zarmoutil: to když zpíval některou a mě trápilo, proč napadla jeho a ne mě. Ano, i závist jsem občas míval ve svém repertoáru. Ale poučen Janem Werichem jsem věděl, že závist není špatná vlastnost. Hříchem je nepřejícnost. A tak jsem byl nakonec rád, že písnička vznikla a že ji stvořil tak dobrej člověk, jakým byl J. V.

Těch vzpomínek na Jana Vodňanského nemám mnoho. Oba jsme hráli v divadle, jenže každý v jiném, a tak se naše cesty míjely. Ale vzpomínám si, že jednou se konala nějaká studentská… studentská co? Beseda? Estráda? Zkrátka něco na ten způsob. Bylo to ve velikém sále přeplněném studenty, ani jsem netušil, že jich tolik je. Zpíval jsem tam píseň Potkal potkan potkana a přidal se ke mně mladík – Jan Vodňanský. Nebo jsem se přidal já k němu? Kdoví už, jak to tehdy bylo. Zpíval se mnou a pak mě ujistil, že zná všechny naše písničky z té doby zpaměti. A já na to byl pyšnej.

Jednou jsme se taky sešli u Suchejch na kafi – nebo to byl čaj? Už nevím, ale zato si přesně vybavuju, jak jsme svorně pomlouvali stranu, která nás oba tolik deptala. Jeho víc, protože já měl přece jen divadlo. Čas ale zapracoval v náš prospěch a já jsem ještě nedávno zaznamenal Jana Vodňanského v našem hledišti.

A protože jsem sbíral gramofonové desky autorů a interpretů, ale jen těch, kteří odváděli kvalitní a úctyhodnou práci, zpívává mi Jan Vodňanský ochotně své songy dodnes – stačí položit desku na gramofon.

Jiří Suchý

Jefťo, měl jsi nás rád?

V Ostravě na Fifejdách, v rozpadávajícím se domě, bydlí v přízemí paní Robénková. Je jí devadesát a ještě před pár lety sbírala na haldách kousky uhlí, aby si přilepšila na topení. V prvním patře jinak zcela prázdného domu sídlí zrzavý divoký skvělý herec Honza Vlasák se ženou Eliškou, něžnou spisovatelkou. Pořádají jakousi party na uvítanou. Plno ostravských herců, kteří snad od pondělí budou mými spolupracovníky, a možná i přáteli. A vytvoříme partu, když nás v Praze nechtěj. Podává se chleba se škvarkovým sádlem, notně posypaný cibulí. Pít se smí jen jablečnej mošt. Honza totiž žije zdravě. Zakázal dočasně i kouření. A protože má značnou autoritu, je večírek velmi „duchovní“.

Za starodávným piánem, ne nepodobným tomu proslavenému nástroji v Činoherním klubu, sedí Petr Skoumal. Čisťounký, lehce odměřený a hraje víceméně pro sebe písničky Ježka, Suchého, Jakoubka. Petře, zahraj něco svého. – Není tady Jefťa, bez něj to nejde. Přemlouváme, a tak ostýchavě a potichu Péťa spustí… Předehra. Má tak neuvěřitelně krátké prsty, je s podivem, jak mu to hraje. Náhle se prudce rozletí okno a venku se spustí liják. Do asfaltově černé ostravské noci se lejou proudy vod. Vane vítr z polí, dědeček se holí… Do místnosti se vřítil Tomáš Töpfer promočený na kůži a volá, řve: Hoří divadlo! Nevěříme: Špatně to hraješ! Nejseš přesvědčivej. – Ne, volové, tak se podívejte z okna! Petr nevzrušeně zpívá: Dům hoří, dům plápolá, dědeček se češe, letí strop a padaj trámy, nevíme, co bude s námi, objednán je hasič, až přijde, tak zasyč. Opravdu. Uprostřed města hořící sloup deště. Město je zvyklé na ohně, ale divadlo se sametovou nádherou všechno překoná. Hasičské sbory marně a zbytečně přihlížejí. Hydrant nenašly. Byl zasypán zásobami uhlí na zimní sezonu. To už jako by s námi Vodňanský byl. Ta píseň o dědečkovi, který tiše přihlíží zkáze. Objednán je hasič, až přijde, tak zasyč.

Jefťa básník sbíral slova a dokázal jim dát pravý význam. V nenápadných skvělých rýmech, veliké metafory a ohromná zábava. Na jeho pohřbu mě neustále pronásledoval verš: Smutek orientálních špiónů. Šťastný muž. Rozuměly mu děti, starci, intelektuálové, ženy. Inteligentní, zábavný, hluboce vážný šašek. Spolehlivý věštec. Věděl předem, co a jak. To divadlo, do kterého jsem měl být angažován, shořelo na prach. Ta písnička o dědečkovi je jakousi hymnou. Nás mladých kdysi a dědků teď. Vane vítr z polí, dědeček se holí… padaj trámy, nevíme, co bude s námi. Objednán je hasič, až přijde, tak zasyč.

Co myslíš, Jefťo, máme tě rádi? Měl jsi nás rád? Moc rádi se máme. Díval jsem se na tvoji poslední postýlku uprostřed květin ve Střešovicích. Někdo tu hajá, hajá, a já?

Jan Kačer

Setkání s Janem

Nikdy nezapomenu zejména na dvě setkání s Janem:

1. V raných sedmdesátkách, na prahu normalizace, v klubu Olympic v divadle Sluníčko na Příkopech (než tam programy pro dospělé zakázali), kde on poměrně pravidelně, řekl bych studijně, navštěvoval naše kabarety, tedy mé a bratrovy, Antitalent show (1970–1972). A o přestávce, zatímco se diváci vyhrnuli na rauch- a kecpauzu, osamělý v řadě soustředěně četl malou bílou brožuru. Blbě a neomaleně jsem se ho zeptal, co čte (fakt mě to zajímalo!), a on mi mlčky ukázal titul – Immanuel Kant: Kritika čistého rozumu. Na dalších představeních už si na přestávky nosil Kritiku praktického rozumu (tj. Kantovu etiku), to už jsme si o tom i chvilku popovídali. Inspirovalo mě to tehdy k volnému čtyřverší:

Znám jednoho trafikanta

co pod pultem čte si Kanta

A Ludvíka Feuerbacha

už si na něj dávám Bacha

2. Další z mnoha setkání se konalo v Umělecké besedě (Na Prádle), kam mě Jan pozval do své originální jevištní rekonstrukce Vest Pocket Revue V + W, abych mu v rámci představení udělal přísně vědeckou přednášku O hovadismu (Hovadno jako estetická kategorie). Obdivoval jsem upřímně tu Janovu faktografickou či spíše fotografickou paměť, erudici a vědeckou urputnost, s níž s kamennou tváří interpretoval, zpíval a tančil i nejbizarnější detaily a okolnosti kolem VPR. Snažil jsem se ve své přednášce, byť neuměle a na malé ploše, o totéž. Bylo to tehdy věnováno 70. výročí premiéry Vestpocketky, muselo to být tedy 19. dubna 1997 (a poté ještě 2007?). S touto úspěšnou jevištní rekonstrukcí pak Jan jezdil i po republice, párkrát jsem se těch zájezdů zúčastnil, pak jsem se ale trochu vyděsil z nabitého Janova diáře, neb mě už tehdy držel pod krkem ďábel času. A tak jsem z dalších zájezdů a repríz v příštím desetiletí tiše vycouval (což mě samozřejmě zpětně mrzí a po té nešťastné včerejší zprávě mrzet už nepřestane; ale utěšuje mě, že teď bude mít Jan na čtení Kanta, Freuda či Junga mnohem víc času – a nikdo ho při tom nebude vyrušovat).

Tak na brzkou shledanou…

Vladimír Just

O Vodňanském a jeho králících pokusných

Na podzim předloni a na jaře vloni jsem se občas den co den a někdy jen týden co týden scházel s Janem Vodňanským a na digitální rekordér nahrával jeho Nesouřadné vzpomínky, které posléze na pokračování vycházely v Divadelních novinách. Trochu jsme se znali od představení S úsměvem idiota, jeho – tuším – třetí reprízy, kterou jsem zhlédl v Činoherním klubu v roce 1969. Teprve při těchto nahrávkách jsem však Jana poznal důkladněji. Překvapivé bylo, jak málo se Vodňanský v civilu liší od své jevištní stylizace. Už ten oblek, volná režná kacabajka a pohodlné (plátěné?) kalhoty, jako by naznačoval, že si jen na chvilku odskočil z jeviště. Věcná mluva „profesora“ odlehčovaná ironií a zálibou v absurditách všeho druhu. I v osobním rozhovoru dikce showmana, který se s přehledem pohybuje ve „velkém světě“, a zároveň schopnost vysmívat se jí a nepohrdat všedností. Vysoký intelekt a oproti tomu zvláštní naivita, jakoby dětské vidění věcí a světa. Hravost, s níž reagoval na kdejaký můj pošetilý nápad – jak dál rozvíjet ty paměti – a okamžitě jej zrýmoval v absurdní dva či čtyři verše. Jan Vodňanský byl „od přírody“ chrlič, v písňových textech a říkadlech se nikdy neodřekl ani asonance – a právě Petr Skoumal byl tím důležitým kritikem, který řadu Vodňanského textů po právu nezhudebnil.

Zaujala mě i Janova stálá introspekce, z níž zřejmě vyrůstaly rádoby psychiatricko-uměnovědné rozbory, které nás tolik bavily ve Vodňanského programech. A obdiv, úcta až láska k osobnostem, jež ho přímo či nepřímo inspirovaly. Myslím, že to byla především čtyři jména: samozřejmě Petr Skoumal a pak Pavel Šrut, Oldřich Nový a Jiří Suchý.

Přemysl Rut, který s Vodňanským a Skoumalem spolupracoval jako režisér a posléze i jako spoluautor a jevištní partner, soudí, že široký divácký ohlas dvojice V + S byl podmíněn společenskou situací po srpnu 1968. Je to a není pravda. Ano, byl to únik z blbství normalizační doby a současně její „básnická“ kritika, komediální analýza fráze, parodie dobové publicistické reportáže, úchvatné originální písničky – zatímco v rozhlase do omrzení vysílali My máme parní stroj, úžasné síly zdroj od F. R. Čecha. Dvě hodiny svobody v čase a prostoru divadelní scény. Vodňanského a Skoumalovy písně, scény, říkačky a koneckonců i jejich autentické osobnostní „ne-herectví“ jsou však nadčasové. V poněkud zapomenutém představení Králíci pokusný, které V + S směli chvilku uvádět v Ateliéru po výhostu z Činoherního klubu, zněl snad vůbec nejdojemnější, nejsmutnější „existenciální“ song, který byl v historii české pop hudby napsán:

Je králík pokusný

A stříhá ušima

Je králík pokusný

Však taky duši má

Tu duši ušatou

Tu duši pokusnou

A oči pláčou tmou

Dokud neusnou

Ty oči králičí

Ty oči ušaté

Ty oči vykřičí

Že ho tak necháte

Vy, páni vědci, malého králíka

Kterého bolest z kůže vysvlíká…

Normalizaci Vodňanský přežíval obtížně, se spoustou zákazů a výslechů na StB, jen odvaha vedoucích studentských klubů a redaktorek dětských časopisů umožňovala, aby sem tam veřejně vystoupil. Anebo otiskl pár veršů v Ohníčku či Mateřídoušce. Paradoxně i po listopadu 1989 se ocitl na okraji. Jednou ročně, ale jednou i po pěti letech, uváděl s Petrem Skoumalem obnovený a aktualizovaný program S úsměvem idiota v Činoherním klubu, po vlastech českých jezdil se svým novým hudebním skladatelem Danielem Dobiášem, coby sólista vystupoval jednou měsíčně v jisté pražské kavárně… Jeden počin Jana Vodňanského z devadesátých let by však zapomenut být neměl. Vestpocketka, přepis a nová interpretace legendární revue V + W. Pokusím se přemluvit Supraphon, aby její rozhlasovou nahrávku vydal na CD.

Jan Kolář

Jan Vodňanský, dvorný rytíř každým coulem, 1982 v Praze FOTO LENKA ŘEZNÍČKOVÁ

Šéfredaktorův dovětek

Jana Vodňanského jsem poznal vlastně krátce, ale od počátku jako bychom se znali léta. Za setkání mohl můj předchůdce Jan Kolář, když přišel s Vodňanského Nesouřadnými vzpomínkami pro Divadelky. Báječný nápad! A já byl přímo obřadně pověřen domlouvat s Mistrem fotografie, až mi ta komisnost přišla úsměvná. Poprvé jsme se sešli v Kavárně Academia na rohu Václavského náměstí a Vodičkovy. Byla jeho oblíbená, a také byla na tramvaji a mohl si po mně naplánovat navazující schůzku nad fotografiemi už nevím s kým z televize, kde právě natáčeli jeho medailon. Máte přednost, vyberou si z toho, co zbyde. Pochopil jsem, že je mistr logistiky. A pedant. Jako úředník z pojišťovny vytáhl z aktovky papírové desky, v nich vložené průhledné pořadače, v každém bylo několik fotek a čtvrtka papíru označená různobarevnými čísly příslušného dílu vzpomínek. Byl vložen i útržek papíru, na který rukopisně napsal návrhy popisků. Když jsme vybrali fotky k otištění, vyjmul zbylé snímky a desky mi předal. Jenže do toho ten „pojišťovák“ báječně rozmlouval, každá věta plná chytrých asociací, postřehů, nápadů – no jak píše Jan Kolář.

Nesouřadné vzpomínky proti plánu bobtnaly ke spokojenosti mé i čtenářů. Projevil přání nosit fotografie do redakce, zase si chtěl popovídat a myslím i nasát redakční atmosféru. Vymínil si k tomu láhev červeného výhradně ze španělské oblasti Rioja, nosila je odkudsi tajemnice Anička. Potěšila ho dámská část redakce – vyprávěl, konverzoval, ironicky žertoval. Že přijde na červnové redakční sezení, když se přechodně rozvolnila proticovidová opatření. A že každé z redaktorek napíše písničku podle jejich jmen. Nevyšlo mu to, i vzkázal, že se sejdeme za rok, tedy letos, bude slavit osmdesátiny. A zase to nevyšlo, přestože dodržoval karanténu, fotky jsme už domlouvali jen telefonicky a já pro ně jezdil k němu do Holešovic, kde mi je před domem pootevřeným oknem auta předávala jeho paní.

Josef Herman