Streamovací tsunami

Jestliže některé ankety označily za slovo roku 2020 koronavirus či COVID-19, slovem divadelních sezon 2019/2020 a 2020/2021 vyhlašuji stream.

Streamuji, streamuješ, streamujeme! Stream = proud. Proudí to ke mně ze všech stran, z počítače, z mobilu, díky Putyce donedávna i z televize. Otevřu Facebook a okamžitě se rozproudí několik streamovaných premiér či repríz či speciálních projektů či festivalů naráz. Hotová tsunami! Na jaře jsem zhltla ledacos, co streamovací zřídlo nabídlo, zejména to vyvěrající v zahraničí. Ale na podzim se u mě dostavila alergická reakce. Propojená s disfunkcí: streamuje mi to jedním uchem tam a druhým ven. A moje nebohé vnitřně-hmatové vnímání trpí a krní…

Divadelníci mohou alespoň zkoušet, sem tam odehrát představení, byť bez diváků (aby bylo zase co streamovat), ale divadelní kritik je odkázán jen na tu obrazovku. Výrok máš tlusté sklo má najednou úplně nový význam. VŠECHNY televize i počítače mají sakra tlusté sklo, když na nich člověk sleduje divadlo. O tuhle čtvrtou stěnu fakt nikdo nestojí.

Ze zřídla pořád něco vyvěrá a těžko to divadelníkům vyčítat, co jiného si taky mají za dané situace počít – jenže místo živé vody je to spíš voda mrtvá. Divadlo přímo do vašeho obýváku! jásají PR články. Že u sledování streamů můžu ležet na gauči klidně v pyžamu, pojídat u toho chipsy a v pauze si jít vyčistit zuby? To mi jako kompenzace opravdu nestačí. Chci zase zasednout v hledišti plném lidí a zakoušet divadlo tady a teď, bez bariér a kompromisů.

Voda ze streamovacího zřídla diváckou žízeň prostě neuhasí, naopak ji ještě více podněcuje. Je mi líto. Divadlo zavlažované jen streamováním je mrtvé divadlo.

Tak na to nezapomínejme. Neprostreamujme to!

P. S.: Až si v lepších časech zase budu stěžovat, že jsem každý večer v divadle, tak mi tuto filipiku laskavě připomeňte.