RECENZE: Veselá vdova i bez hudebního šarmu diváky potěšila

Poprvé za devět let existence Noci s operou (projekt Divadla J. K.Tyla Plzeň) byla v Amfiteátru Lochotín uvedena opereta – slavná Veselá vdova Franze Lehára. Tato open air produkce byla přenesením úspěšné koprodukční inscenace DJKT a Hudebního divadla Karlín v režii Martina Otavy, která měla premiéru v Novém divadle v roce 2019 a v obnovené premiéře se tam v příští sezoně vrátí.

Dílo nyní nastudoval šéf plzeňské opery Jiří Petrdlík, orchestr byl ukryt mezi vysokým schodištěm horizontálně členícím scénu a stěnou amfiteátru, pěvci sledovali dirigentova gesta na obrazovkách. Martin Otava se ve své původní režii soustředil na vlastní příběh, postavy a jejich vztahy, aniž by dodával paralelní či jiné děje, zápletku vyprávěl srozumitelně se smyslem pro specifiku žánru. Michal Lieberzeit přenesl jeho inscenaci jen schematicky. Pěvci sice věděli, odkud a kam mají přijít, ale charaktery postav a herecké akce byly nedopracované, příchody a odchody na rozsáhlém jevišti vázly, zbytečné pauzy citelně brzdily gradaci děje. Využití historických automobilů pro příjezdy a odjezdy hlavních postav, Danila a Hanny spíše zdržovalo. Menší role v celkovém dění na scéně zapadaly, některé z ansámblových výstupů byly inscenovány nepřehledně, jako třeba taneční výstup v Hannině zámku, kde šanson šesti grizetek zpíval celý sbor, a především samotný závěr, jehož vyznění bylo zcela nejasné. Inscenování orchestrálního úvodu mělo navodit atmosféru života v městských ulicích, ale chaotické hemžení lidí, psů a nijak neodůvodněný tanec jeptišek s charakterem hudby nekorespondovalo. Rozměrné pódium bylo prázdné bez kulis. Rozlišení prostředí (salón na ambasádě, zahrada a zámek Hanny Glawari) obstaraly působivé videoprojekce, ale sporé a nevýrazné dekorace občas splývaly s okolím. Hojné byly ovšem pyrotechnické efekty druhé poloviny produkce, které vyvrcholily ohňostrojem. Efektní kostýmy Dany Haklové byly v tomto konceptu zásadním výtvarným prvkem.

Veselá vdova, foto: Martina Root

Zpěvní texty zůstaly v překladu Evy Bezděkové, mluvené přepracoval Martin Otava. Vyhnul se nadměrné aktualizaci, až přehnaně však zvýraznil (zřejmě pro Pavlu Břínkovou) roli Praskovji Pričič; pro ni dopsané promluvy doplněné operetními popěvky drhnou a působí neorganicky. Do třetího jednání pak vložil populární kankán z Orfea v podsvětí Jacquese Offenbacha. Produkce nebyla ideálně ozvučena, jednotlivé sekce orchestru byly zvukově nevyrovnané stejně jako jejich proporce k hlasům pěvců. Objevovaly se výpadky portů, ten kritický při scéně Danila s Njegušem se protagonistům podařilo vtipně obrátit v humornou scénku. Nazvučená produkce jistě nemůže mít tutéž plastičnost jako přirozené živé provedení, ale charakter kompozice lze zachovat. Pod taktovkou Jiřího Petrdlíka zněla však Lehárova barevná hudba v jednotné dynamice břeskně a hutně, ve strojovém tempu zanikly finesy a operetní esprit.

Výkony sólistů však daly zapomenout na nedotaženosti produkce. Sympatický Michal Bragagnolo jako Danilo zpíval vyrovnaně s jistými výškami a bylo mu i dobře rozumět; vytvořil přirozenou postavu charismatického bonvivána. Výkon Lívie Obručník Vénosové v titulní roli místy provázely intonační nepřesnosti především ve vyšší poloze, srozumitelnost zpívaného textu byla minimální a celkově její Hanna působila odtažitě, bez vnitřního ohně. Ten naopak nechyběl Radce Sehnoutkové jako šarmantní Valencii, její pěvecký výkon byl kvalitní a svůj herecký a pohybový talent zúročila v opulentní taneční scéně s grizetkami. Tomáš Kořínek jako Camille de Rosillon zazpíval náročný part suverénně, herecky byl zcela přesvědčivý a jako jedinému mu bylo rozumět velmi dobře po celý večer. Výtečnou postavu ztvárnil v baronu Zetovi Pavel Klečka a vtipnou figuru v roli úředníka vyslanectví Njeguše rtuťovitý Dalibor Gondík. Vytvořili spolu zdravě komediální, dobře sehranou dvojici. Představitelé dalších rolí v celku splývali, výrazněji působili Jiří Kubík (Kromow) a Petra Tion (jeho žena Olga), Pavla Břínková zbytečně přehrávala. Sbory (Josef Kurfiřt, Jakub Zicha) byly nevyrovnané s takřka nulovou srozumitelností textu. Výborně se do produkce zapojil balet (choreografii Martina Šintáka adaptovali Jiří Pokorný a Richard Ševčík).

Že i bez Lehárovy lehkosti a hudebního šarmu Veselá vdova publikum potěšila, dokládal četný aplaus během představení a ovace po jeho skončení. S hojnou účastí diváků (cca 5 200) je to jasný důkaz, že operetu jako žánr má publikum rádo. V celorepublikovém kontextu, kdy jsou operetní kusy hrány jen sporadicky, je uvedení Veselé vdovy vítaným počinem.

Franz Léhar: Veselá vdova. Hudební nastudování: Jiří Petrdlík, režie, překlad a úprava mluvených textů: Martin Otava, překlad pěveckých textů: Eva Bezděková, kostýmy: Dana Haklová, scéna: Lukáš Kuchinka Divadlo J. K. Tyla Plzeň, amfiteatr Lochotín Plzeň, premiéra 27. června 2025

Autor: Gabriela Špalková
Publikováno: 14. července 2025

Kritika