Nevzrušující audience
Osudy britské královské rodiny jsou osvědčeným námětem výsostně uměleckých i popkulturních děl – vznikly rozličné inscenace, knihy i filmy. Například v roce 2006 zářila Helen Mirrenová v emocemi nabitém snímku Královna, jehož děj se odehrává v době nástupu Tonyho Blaira a smrti Lady Diany. Scénář napsal Peter Morgan a mistrně v něm vylíčil zápas mezi tradicí a modernitou, který smýká královskou rodinou na odlehlém letním sídle Balmoral.
Iva Janžurová jako Královna Alžběta II. s neohrabaným premiérem Wilsonem (Igorem Barešem) a Komorníkem (Janem Hartlem) FOTO MARTIN ŠPELDA
Po letech se Morgan vrátil ke stejné postavě i interpretce a roku 2013 uvedl na jedné z westendských scén inscenaci The Audience. A v roce 2015 ve Stavovském divadle Audienci u královny režírovala Alice Nellis a do hlavní role obsadila Ivu Janžurovou.
Morganův text je vystavěný na prostém principu – reflektuje královniny schůzky s jejími premiéry a až na výjimku (scéna na Balmoralu) se děj odehrává v sále Buckinghamského paláce. Kromě královny, premiérů a komorníka se v textu objevuje i Alžběta jako dítě a vede s královnou hovory (které značí vzpomínky na dětství nebo jakési „svědomí“). Oproti filmu však postrádá Morganova hra náboj, jde prostě o sled tu více, tu méně zdařilých dialogů panovnice a předsedů vlád, o nichž se nedozvíme nic nového, spíš jsme utvrzeni v tom, co známe. Churchill byl sarkastický svéráz, Thatcherová dračice a Brown neurotický domýšlivec. Také postava Alžběty je komponována schematicky. Když se mladičká královna setkává s Churchillem, je plná energie a náznaků rebelie, poté se panovnice oddá posledním záchvěvům touhy při nekonvenčním jednání s premiérem Wilsonem, aby zmoudřela a nakonec upadla do stařecké letargie – Cameronovo líčení potíží eurozóny panovnici uklimbá, poté se ale probere a nabídne relevantní postřeh.
Tříhodinové představení by měli táhnout herci, ne vždy však tomu tak je. Janžurová oproti Mirrenové, která sází na co největší napodobení skutečné královny, včetně jejího důstojného vystupování a perfektní angličtiny, zdůrazňuje spíš lidskou stránku panovnice. Janžurové Alžběta II. je žena, kterou, zdá se, státnické povinnosti příliš nebaví, oproti svým premiérům je pasivní a nerozhodná, což naznačuje i hereččin tradiční staccatový přednes (zde mírnější než obvykle). Herečka zdařile přechází do různých věků postavy – mladickou energii i hbitost těla střídá důstojnost a následně stařecké vyčerpání a odcizenost. Vztahy a chování postav jsou v české inscenaci poměrně málo formální, což – předpokládám – více reflektuje naše plebejské prostředí než etiketu Buckinghamského paláce. Například zarážející je scéna, ve které se královna v přítomnosti ostatních shýbá pro bonbon.
Nejpozoruhodnější je audience Železné lady – Taťjana Medvecká na scénu vtrhne jako vichr a navzdory úctě, kterou vůči panovnici chová, ji během pár minut proškolí v chování vůči médiím. Igor Bareš hraje neohrabaného Wilsona, který na první setkání s královnou bere i rodinu a s panovnicí se nezdvořile fotí, přičemž ji proti všem konvencím chlapácky obejme kolem ramen. Zdatně si vedou Igor Orozovič jako neslaný nemastný Major a David Matásek jako Gordon Brown, jehož ambice a cílevědomost předcházejí jeho schopnostem a talentu. Churchill Václava Postráneckého mohl být detailněji prokreslen, přece jen jde o ikonu 20. století. I kvůli krátké (ačkoli vážné) audienci zůstává stranou větší pozornosti Anthony Eden Františka Němce.
Ilustrovat desetiletí britské monarchie se skvěle podařilo kostýmní výtvarnici Kataríně Hollé; Janžurové i Medvecké vybrala šaty, s nimiž si obě ženy snad až podvědomě spojujeme. Oděvy také zdařile doplňují paruky. Scénograf Matěj Cibulka přičaroval sálu Buckinghamského paláce působivé „kouzlo“ s obrazy, ty se několikrát promění v monitory, na nichž sledujeme moře s královskou jachtou, televizní odraz rozpadu manželství Diany a Charlese či záběry ze suezské krize.
Slušné herecké výkony a scénografické nápady však nemohou zakrýt průměrnost Morganova textu. V porovnání s filmovou Královnou je inscenace ve Stavovském divadle docela nevzrušující zážitek.
Národní divadlo, Praha – Peter Morgan: Audience u královny. Režie Alice Nellis, scéna Matěj Cibulka, kostýmy Katarína Hollá. Premiéra 19. března 2015 ve Stavovském divadle.
Komentáře k článku: Nevzrušující audience
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Milada Poláková
Zmíněné představení
jsem viděla. Musím říci, že bych byla ráda, kdybych odcházela z divadla vždy tak nadšená jako z tohoto představení. Výkon paní Janžurové byl naprosto úžasný. Jinak zřejmě platí, že kdo něco umí, tak to dělá, a ti ostatní píší kritiky. Jak jinak vysvětlit, že dva roky po premiéře je stále beznadějně vyprodáno.
20.04.2017 (14.47), , Trvalý odkaz komentáře,
Soňa Adamova
Mučivý zážitek
– ploché, neanglické, nevyhraněné… bez dynamiky, v češtině podivné, usnula 3x…
04.06.2017 (12.57), , Trvalý odkaz komentáře,
Tadeáš Kopeček
Tak jo, ukřižujte mne.
Po téměř ročním snažení se nám podařilo získat lístky na Audienci. Lístky téměř dokonalé, 12 řada, sedadla 7/8. Trochu blíž bych uvítal, však byli jsme ušetřeni „špíny“ jeviště. Barák dokonalý, plný, některá sedadla potřebují přečalounit. 8 bylo prasklé. Sekt v baru byl v pořádku.
(danger of spoilers) K divadlu: Velmi úsporná scénografie je tvořená v základní koncepci dvěma významotvornými křesly doplněným poněkud polopatickou ilustrací „Buckinghamu“ či „Balmoralu“. V „Buckinghamu“ je použita jakási parafráze na „multiekran“, která většinou bohudíky pouze imituje báječné obrazy. Pokud však režisér tyto supervelké super digitální obrazovky použije na něco jiného, působí komicky. Totiž imitace TV v rámci aféry Diany, či vzpomínky H.R.M. E II na Jižní Afriku s českým (!) lipsingem (dotáčka) působí směšně a patří možná na Laternu Magicu, a ne na Nosticzovo divadlo. Neinvenční a podbízivá ilustrace „Balmoralu“ jakožto sídla, „překvapivě“, původně saské královské rodiny v nejlepší tradici Laibach, pomocí loveckých trofejí a modrozeleného světla, která se snaží i díky herecké akci vyvolat pro–nazi dojem je už úplně z cesty. Jo, a zdůrazňuje se, že ve Skotsku prší (text) a je tam zima (scénografie, režie) i v létě. Jak překvapivé!
Dramaturgie měla těžkou úlohu. Hra je v podstatě sadou scének, nechci-li říci skečů, které mají minimální až žádnou dramatickou stavbu. Spojnicí je pochopitelně H.R.M. E II a její komorník (šišlající a šumlující Jan Hartl – technicky dobrý, výslovnostně pod psa. Dle mého názoru má špatného dentistu. Vyměnit! Dentistu, ne Hartla. Díky tomu mi šel na nervy). První půle nějak nemohla naskočit, možná to bylo reprízou. V jednu chvíli pan MP Wilson (pan Bareš) totálně odboural paní Janžurovou (H.R.M. E II) a pak už to fakt nešlo. Ten tyjátr nedržel pohromadě.
Po první půli jsme zvažovali předčasný návrat domů.
Druhá půle (nechci říci jednání, to v tomto případě fakt nejde) byla výrazně lepší. Jak tempově, tak i
Herecky: od paní Janžurové jsem čekal podstatně více – totiž přechody od špičkové formální aristokratky k obyčejné ženě, kterou královna bezpochyby také je, a zpět a to v průběhu času. Tato úžasná dynamika figury, byť v rámci konverzačky, byla trestuhodně zanedbána a zploštěna. K velké smůle jedné z největších hereček, které po české zemi chodí. Herecky na to bezpochyby má, toto je chyba režie. Toto jsem neviděl a hlavně tam nebylo. Základní pozice figury byla lehce stylizovaná představa širší veřejnosti o královně, formovaná ne-li Bleskem, pak Reflexem (či Bild-Stern, abych nebyl nacionální). To však vypovídá spíše o režisérce, než o herečce. To nemohla konzultovat roli (totiž distanci od sebe a toho, čím jsem) s žijícími aristokratkami? Nikdo by ji neodmítl.
Premiéři: Jsem líný hledat v programu, proto budu mluvit o těch, kdo zaujali. Churchill (Švehlík) – aspoň vycpat ho měli. Naprosto mimo postavu. Postrádal důstojnost, nahrazoval ji strojeností. Používal nadbytečné komické vložky (klobouk). S ohledem na fakt, že měl dát Královně směr – tato figura by ho nikdy nedala. Navíc, dle mého názoru, hrál proti textu. H. Wilson (I. Bareš), muž, který ukradl show. Geniální výkon burana s Leicou v první půli a rozpadající se figury v druhé musím nechat bez komentáře, protože na něj nemám. GRATULUJI, SIRE! (straší mne, že je mistr můj ročník)
Poté mne zaujal „pochodující“ a enervující David Matásek, resp Gordon Brown. Jeho pochodové cvičení, přesné formulace a odlidštění bylo sice jednorozměrné, ale naprosto funkční. Prostor byl limitován a využit.
Margaret byla, dle mého mínění, nemístně karikována, však spíše textem. Paní Medvecká tam nic kromě přeexpozice nepřidala.
Sir Anthony Eden – František Němec. Vlastně mne mrzí, že tato triumfálně-tragická figura nedostala trochu víc místa. Přesný jako vždy. Dialog s královnou je textově a motivačně jeden z nejsložitějších. Mrzí mne, že jej režie/dramaturgie trochu zahodila. Poklek královny se mi líbil, proč však neměla klekátko? To má i má žena.
Celé to tak nějak vyšumělo do prázdna, snad jen Chůva zůstala.
S veškerou úctou k herecké práci, nějak jsem to dioráma nepochopil. Alice Nellis není Petr Lébl ani Pitínský. Chyba zadavatele.
24.12.2018 (11.38), , Trvalý odkaz komentáře,