Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 369)
Učebna číslo 7 stařičkého sídla Janáčkovy akademie múzických umění s klavírním křídlem na Komenského náměstí bývala zasvěcena společným hodinám studentů hudebních i činoherních oborů. Přestávky mezi „výživnými“ semináři se stávaly nezbednými nokturny klavírních improvizací a vášnivých střetů. Arne Linka, Josef Pančík, Zdeněk Pololáník i další sedali ke klavíru, přehrávali melodie a přeli se o akordy, intervaly, tempa, tóniny…
Zdeněk Pololáník. FOTO JIŘÍ SLÁMA
Věru, pro mladíčka „zpoza humen Staré Breclavi“, to byl velký zážitek… V divadle na Výstavišti působil Zdeněk Pololáník již za dob studií. Pro Kaločovu inscenaci Gribojedova Hoře z rozumu zkomponoval scénickou hudbu pro tři klavíry a dvanáct fléten. Vyprávěl mi, jak tehdy vedla rozjívená mládež nelítostné souboje s jevištěm. Když herečka pronesla větu Vždyť je mi teprve patnáct let, hlediště propuklo ve výsměšný jásot a mladinká aktérka se rozplakala…
Hrál jsem tehdy Romea… (r. Libor Pleva, prem. 19. 4. 1964, Divadlo Julia Fučíka / Divadlo na Výstavišti, Brno) FOTO MILOŠ BUDÍK
Vzpomínám na Zdeňka sedícího v přítmí hlediště při zkouškách na Shakespearovu tragédii Romeo a Julie. Jeho muzika byla plná velebnosti. Především ve scéně, kdy se z jevištních nebes snášelo na milence bílé pápěří prachu, působila zázračně. Hrál jsem hlavního hrdinu. Během produkcí však vnímat hudbu bylo obtížné… Mládež v hledišti bděla a uměla být krutá. Jednou při pití jedu zpívala Julii: Glo glo glo glória, jak se to pivečko pijavá…. Nebožtík Romeo si tehdy sedl a řekl: Tohle je, mládeži, příliš a zase umřel… Zdeněk se smál…
FOTO JIŘÍ SLÁMA
O několik měsíců později jsem hrál v ostravském Divadle Petra Bezruče medvědáře Kubulu ve Vančurově slavné pohádce. Písničky na Halasovy verše napsal Zdeněk Pololáník. Melodie si děti notovaly s námi… Dodnes si pobrukuji: Jedna malá nožička, má to taky ráda….
Často jsme se se Zdeňkem potkávali v době mých brněnských trablů v blízkosti památníku Leoše Janáčka na Kounicově ulici. Býval jsem unavený, uprášený. Dívali jsme se na sebe, chvíli pokyvovali hlavami, řekli si Tak se měj a šli po svých. Já do Marty nebo do Polárky, on domů či do města. Krátká zastaveníčka byla pro mě vzpruhou…
FOTO JIŘÍ SLÁMA
Zdeněk má dům v Ostrovačicích a je od nepaměti varhaníkem místního kostela. Zajel jsem za ním. V kostele vládl chlad, ve Zdeňkově tvrzi také… Šlapal jsem Helenčinou stezkou kolem fary a pak strání k hájovně. Sluníčko svítilo, vál studený vítr… Pomyslel jsem si: Zdeňkovi bylo dáno prožít v Ostrovačicích kus pěkného života. Mě by tahle Pohádka máje zabila…
Díky Zdeňkovým pozváním jsem se naučil chodit na koncerty duchovní hudby a mít ji rád. Jen zvládnout Zdeňkovu muzikantskou abecedu se mi nepodařilo zcela… Zdeněk se stal zaníceným čtenářem mých Mudrování. Jeho povzbudivá slova mi byla a stále jsou větrem do plachet…
Brno – Komín, 3. 8. 2018
Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 369)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Zdeněk Pololáník
Krásně jsi to napsal a vystihl,
jako vždy a všechno. To, co jsem též v divadlech zažil, je živě připomenuto humornými detaily, to, co dnes již nestihám spatřit na vlastní oči, dovedeš mistrně slovy a několika klíčovými snímky učinit ze mne návštěvníka všech těch inscenací.
25.08.2018 (19.50), , Trvalý odkaz komentáře,
Zdeněk Pololáník
Článkem, který jsi mi věnoval,
jsi mě nejen překvapil, ale vyvolal léta zapadlé vzpomínky a přiměl nahlédnout i na sebe do pomyslného zrcadla. Takovým zastavením před zrcadlem, uvažováním nad sebou jsem nevěnoval čas. Ten mi často chybě i na práci. Vše, na co vzpomínáš, vystoupilo ze tmy minulosti, jako by se to odehrálo včera. Dar hudební invence byl zdrojem radosti a možnosti žít a uživit rodinu ve svobodném povolání. Také mi přivedl řadu přátel.
Jar. Tuček mi připomněl, že ještě nekončím, ale jsem stále ještě na cestě.
Dík!
17.08.2019 (15.07), , Trvalý odkaz komentáře,