Divadelní noviny > Blogy

Jen tak cestou z divadla (No. 9)

V přehledu filmových nabídek mě zaujaly dva filmy – Ida a Cesta ven. Stihla jsem oba! A oba se mě osobně dotkly. Jeden geneticky – spolu s rodinným prokletím padesátých let, druhý charakterem ústřední postavy a způsobem, jakým se bránila životnímu určení.

Hlavním tématem obou bylo osudové stigma – cejch – bejt cikán nebo žid. Obě hlavní představitelky se s ním potýkaly. Marně.

Ida

V případě filmu Ida vypráví režisér v černobílém snímku příběh židovky-jeptišky.
Mladá novicka Anna se těsně před složením slibu setká se svou tetou, o které dosud neměla tušení. Wanda, sestra její matky, je bývalá komunistická prokurátorka s krvavou minulostí, zlomená žena, která chce na běsy své minulosti zapomenout v živočišných náručích náhodných známostí. Za války ztratila rodinu sestry i svého syna, pak ztratila ideologii. Je smýkána životem. Sama, bez iluzí, bez vztahů, bez lásky, štastná pouze v obětích a zapomnění s alkoholem. Pomáhá odkrýt Anně rodinné tajemství a prozradí ji její pravé jméno – Ida.

Raná šedesátá léta jsou sice stále ještě spojena pupeční šňůrou s nedávnými tragediemi, ale už v nich zaznívá jazzová hudba. FOTO archiv

Postupně před ní odhaluje nejen minulost, ale i přítomnost. Raná šedesátá léta jsou sice stále ještě spojena pupeční šňůrou s nedávnými tragediemi, ale už v nich zaznívá jazzová hudba. Vine se z prostor oprýskaných domů, klíčí mezi prasklinami ve zdech a vystrkuje mladý křehký výhonek.

Jak moc mi to připomíná dobu, kdy jsem se vrátila z vyhnanství a nasávala čerstvý vzduch velkoměsta. Město! Plné světel, aut, tramvají, divadel, nástrah, dobrodružství a vináren! Už jsem si zvykla na pater noster. Ještě jsme neměli telefon, ale budka byla před domem. Když jsem usínala, slyšela jsem zvuk milionového velkého světa a otevřeným oknem ke mně přicházel nový začátek! A také těžká zkouška hledání a rozplétání rodinných tragédií.

Minulost je zažrána jak v lidech tak i v prostředí. FOTO archiv

Zaměřením se na atmosféru, na prostředí a soustředěním se jen na základní dějovou linku docílil režisér Pawel Pawlikowski naprosto koncentrovaný detailní popis raných šedesátých let v Polsku. Příběh sledujeme okem dokonale vedené kamery. Odvíjí se pomalým tempem, převyprávěn de facto třemi aktéry, kteří jsou zastoupeni třemi charaktery – hledající Idou, pesimistkou Wandou a mladým saxofonistou – optimistou. Ale ani opojení hudbou, volné vdechnutí svobody, procitnutí ženskosti a touha zamilovat se nestačí na Idinu přeměnu. Minulost je zažrána jak v lidech tak i v prostředí. Od louží na venkovských silnicích a chladných ubytoven až k vrahům do lesa.

Dvě ženy zbyly uprostřed hledání, polapeny krvavou historií. FOTO archiv

Dvě ženy zbyly uprostřed hledání, polapeny krvavou historií. Oscilují mezi řešením a vzdáním se. Ida nemá odvahu vstoupit do života s jeho krutostmi a zvířecími pudy, ale ani s jeho slastmi. Raději utíká do sevřených pout řeholního řádu s přesnými pravidly; do ústraní bez ohrožení. Netroufá si na surový tvrdý zápas života.

Od ztráty Boha k Bohu. FOTO archiv

Pohodlnější je vrátit se za zeď kláštera, do kterého ji před lety odnesl vrah jejích rodičů, a žít život odříkání. Boha ztratila, a tak se vrátila pod ochranitelská křídla kláštera chráněna před životem i jeho nespravedlností. Od ztráty Boha k Bohu…

Cesta ven

Mladá romská žena se v Cestě ven s urputností danou jen málokomu vzpírá svému údělu. Snaží se žít obyčejný život. Mít práci, manžela a děti, které by chodily do školy. Ale čelit vlastnímu zatracení je tvrdý, houževnatý zápas. Soustavně a zaťatě jde proti větru. Bojuje se svou determinací, s předsudky lidí, s pravidly nastavenými většinovou společností. S bídou, dluhy a ponižováním… A dostává jen jednu ránu za druhou.

Snaží se žít obyčejný život. FOTO archiv

Pláču, protože je skoro jasný, že je to marnej zápas. Snad jen to – „skoro“ – mi dodává trochu optimismu. Neboť žena, která má tolik síly, inteligence, tolik mravnosti, snad ani nemůže prohrát. Její životní rozhodnutí a postupy mi připomínají moje, když jsem se potýkala se svými strašáky z padésátých let. Její racionalita mi připomíná mě v těžkých chvílích, kdy se člověk na nic jiného nemůže spolehnout, jenom na rozum. Jinak by se zbláznil. Přece není možné, aby veškerá její energie byla k ničemu, aby nebylo žádné východisko. Pouze osudové prokletí.

Režisér Petr Václav si vybral konkrétní lokalitu ostravské městské části Přívoz jako jedno z míst pro natáčení svého snímku. FOTO archiv

Chovám se k tomu filmu jako k dokumentárnímu snímku. Tak moc se mě dotkl – prostředí, výběr typů, hudba. Režisér Petr Václav obsadil role neherci, to jistě dodalo onu průkaznou autenticitu. Hloubková znalost prostředí, přesně vystavěné situace, dokonalý psychologický popis lidí a jejich chování jsou ohromující. Jejich role v příběhu je přesně určena, všechno do sebe zapadá jako do škatulky.

To je ostatně signifikantní pro oba filmy. Nic není navíc, nic nechybí – snad jen šťastný konec.

///

Více o snímku Ida na i-DN: Clown Bilbo bloguje (No. 39)

Více o snímku Cesta ven na i-DN: (Ne)rovnováha soucitu

• Autor: Hana Frejková
• Publikováno: 31. srpna 2014

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Jen tak cestou z divadla (No. 9)

1. Jan Burian

   

   Pěknej blog.
   Budu sem chodit pravidelně.
   Díky.

   06.09.2014 (18.20), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

2. Josef Herman

   

   Krásné citlivé psaní!

   07.09.2014 (9.16), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)