Jaký kraj, takové příběhy
Trefit se do vkusu regionálního diváka, zvláště jste-li jediným profesionálním divadlem široko daleko, je mnohdy nadlidský úkol. Své o tom ví Divadlo Šumperk, které se po sedmdesáté sezoně a covidové pomlce snaží nabrat nový vítr do plachet, navzdory velmi skromným existenčním podmínkám a potýkání se s odchody herců, kteří zde začínají svou kariéru, ale velmi brzy putují dál. Aktuální sezonu zahájili diváckou tutovkou Bylo nás pět, v prosinci uvedli McDonaghova Mrzáka inishmaanského a nejnověji původní hru Tomáše Syrovátky Šumperák (is not dead).

Kateřina Höferová navrhla pro inscenaci Jaromíra Janečka scénu představující průřez prvním patrem legendárního šumperáku, na jevišti se pro komplexní představu objeví i architektonický model stavby (vlevo) FOTO PAVEL NESVADBA
Lidově o lidovce
Šumperák v režii Jaromíra Janečka je doslova „lidovka“, retro komedie, která si název i téma vypůjčila od slavného typu rodinného domku, vytvořeného ve druhé polovině šedesátých let šumperským rezidentem, architektem samoukem Josefem Vaňkem. Šumperák měl reprezentovat levné bydlení dostupné pro každého socialistického člověka a jako takový si užil svůj díl slávy, ale jeho existenci provázela též závist, pohrdání a odsudky. Ačkoli na název zdejší divadlo místní patrně naláká, v okolí Šumperka se takových domů paradoxně vyskytuje poskrovnu. V různých variantách se naopak objevují jinde po republice. Dokonce ani samotný Vaněk pro svou rodinu tzv. rodinný dům typu V alias zmačkanou krabici nepostavil.
V Syrovátkově hře však o samotný šumperák tolik nejde. Dům tvoří spíše kulisu pro vztahovou rodinnou komedii na věčné téma problémů s bydlením a z nich plynoucího nedostatku soukromí ve vícegenerační domácnosti. Vypravěčem příběhu se stává dospívající Richard, jehož rodiče se právě rozhodli stavět. Sledujeme stavbu šumperáku a následné peripetie a bláznivé situace, způsobené nejen mnoha architektonickými nedokonalostmi příbytku, ale též častými návštěvami potrhlých sousedů či přistěhováním Richardovy přítelkyně do už tak stísněné domácnosti. Čas plyne, syn mezitím vystuduje architekturu a barákem, který mu podle něj ničí život, pohrdá. Teprve po roce 1989 poznává, že šumperák není zas až tak marný – vždyť podobný typ domu navrhl i slavný brazilský architekt Oscar Niemeyer. Nadto se dodatečně dokáže vcítit do stavařského zápalu svého otce, takže situace, která kdysi vedla k rozkolu v rodině, končí happy endem.
S historií i některými technickými podrobnostmi šumperáku diváky seznamují scény, v nichž Richard natáčí rozhlasovou reportáž o tomto fenoménu. Více se pak lze dozvědět v programu. Třeba i to, že Vaněk byl nařčen z plagiátorství (dům stejného typu, tzv. litovelák, vymyslel krátce před ním Vladimír Kalivoda).
Inscenace Jaromíra Janečka se odehrává v poměrně realistických kulisách prvního patra šumperáku a konverzačním herectvím i pregnantními mizanscénami trochu připomíná někdejší televizní inscenace. Herci se snaží si po vlastní linii tak trochu zařádit, přičemž občas ztrácejí ze zřetele kontinuitu příběhu i postav, takže se inscenace rozpadá na jednotlivé komické situace. Režie navíc místy klade hercům překážky jako například přidanou úvodní pasáž, v níž má otec neopodstatněně předstoupit před občany – tedy diváky – a vést přednášku o stavbě šumperáku. Přesto si tento nabručený, leč pracovitý dědek postupně získává největší sympatie, neboť působí v interpretaci svérázného Petra Komínka velice autenticky.
Jako celek lze Šumperák vnímat pragmaticky jako provozní titul s lokálním zaměřením, který má šanci u místních zabodovat.
Drsný kraj, drsní lidé
Mnohem ambicióznější je inscenace hry irského dramatika Martina McDonagha Mrzák inishmaanský v režii Adama Doležala. První díl tzv. Aranské trilogie byl u nás od roku 2002 uveden celkem dvanáctkrát. McDonagh tu pracuje se stylizovanou podobou jazyka irského zapadákova a detailně vykresluje svérázný naturel místních lidí a drsné životní podmínky, v nichž musí žít. Lehce sladkobolný příběh osiřelého mrzáka Billyho mu umožňuje ukázat, že tito na první pohled blázniví, podivní či krutí venkované jsou ve skutečnosti citliví lidé, kteří denně bojují o přežití a mají srdce na pravém místě. Téma má podle autora ještě více podtrhnout projekce záběrů z kvazi dokumentu Roberta J. Flahertyho Muž z Aranu, natáčeného v nehostinné krajině irských ostrovů. A nebyl by to McDonagh, aby do celkem jednoduchého příběhu nezapletl řadu bizarních momentů a černohumorných gagů a nevybavil jej vtipnými, mnohdy hodně drsně vyznívajícími dialogy.
A ve stejném duchu pracoval s místními herci režisér Adam Doležal. Obskurnost textu je ještě umocněna kontrastem až bláznivé nadsázky ve ztvárnění některých postav s naturalistickými detaily ve výpravě i některých akcích (Bartley si nekonečně dlouho vybírá bonbony, v jedné chvíli dojde k rozbití celého plata vajíček). Nehostinný charakter chudého irského venkova dobře zpřítomňuje jednoduchá dřevěná lehce přestavitelná scéna Kateřiny Baranowské, jež dává vyniknout nostalgickým černobílým filmovým záběrům promítaným na horizontu.
Herci se s postavami vesměs vyrovnali mnohem lépe než v Šumperáku, jejich hrdinové působí pravdivě a mnohdy až dojemně. Ondřej Král nezdůrazňuje handicap titulní postavy. Ačkoli má jeho Billy očividně pochroumanou levou ruku a nohu, pohybuje se celkem bez potíží, jen trochu kulhá. Jeví se jako citlivý mladík naplněný touhou, která přesahuje hranice zapomenutého místa, kde žije. V jeho charakteru se výrazně snoubí tíživý smutek s houževnatostí, touhou po vzdělání a „překročení svého stínu“. I v této inscenaci je dobře zapamatovatelný Petr Komínek, jehož stále opilá devadesátiletá Máti je doslova kouzelná. Billyho tetičky jsou ve ztvárnění Olgy Kaštické a Dany Růžičkové snad až příliš potrhlé; kráska Susan, do níž se hlavní hrdina zakouká, v podání Elišky Navrátilové zase neskutečně humpolácká a vzteklá, což se manifestuje například ve scéně, v níž s gustem rozbíjí syrová vajíčka o hlavu svého doprovodu.
Je patrné, že se šumperská dramaturgie snaží pro své diváky vytvořit dostatečně pestrou divadelní nabídku. Inscenace původní české hry na lokální téma možná trochu zbytečně sklouzla k přímočaré zábavě, zato oblíbenému McDonaghovu titulu se dostalo adekvátní inscenační péče.
Divadlo Šumperk – Tomáš Syrovátka: Šumperák (is not dead). Režie Jaromír Janeček, scéna a kostýmy Kateřina Höferová, dramaturgie Michael Sodomka, pohybová spolupráce Zuzana Kašíková. Premiéra 28. ledna 2023 (psáno z reprízy 1. února).
Divadlo Šumperk – Martin McDonagh: Mrzák inishmaanský. Překlad Ondřej Pilný, režie Adam Doležal, dramaturgie Michael Sodomka, scéna a kostýmy Kateřina Baranowska. Premiéra 3. prosince 2022 (psáno z reprízy 2. února) 2023.
Komentáře k článku: Jaký kraj, takové příběhy
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)





František Sutorý
Půvabem divadla
(na rozdíl od filmu) je to, že každé představení je trochu jiné. Např. v kusu Mrzák inishmaanský jsem stejně jako paní Soprová viděl skvělého představitele Billyho. Ovšem v představení, na kterém jsem byl já, jsem neviděl „až příliš potrhlé“ Billyho tetičky. Já viděl herecký koncert paní Růžičkové a paní Kaštické. Já viděl postavy pravdivé, které dokážou čelit životním podmínkám, které na zmíněnému Inishmaanu mají. A divákovi dokáží předat i kus legrace.
A „kráska“ Susan? Tam se představení, která jsme viděli, hodně odlišovala. Já opravdu neviděl holku „neskutečně humpoláckou a vzteklou“, ale viděl jsem děvče, které se prostě nedá, které se dokáže o sebe postarat a dokáže být potřebně rázné. Já vyrůstal na vesnici a takové holky si pamatuju! A věřte, že rozbitá vejce na čepici nejsou ještě to nejhorší. A přesto jsme o ně stáli! Já viděl pravdivou Susan. Navíc s kouzlem, kterému Eliška Navrátilová dovolila neočekávaně vykouknout na konci představení, kdy Susan mluví s Billym. Její opatrné přijetí nabídky bylo perfektní. Stále to byla „drsňačka“ Susan, a přesto se ukázala laskavost a touha dívčího srdce. Já si myslím, že tohle se herečce opravdu moc povedlo.
Ano, mně se to představení taky moc líbilo. Na Šumperák teprve půjdu. Tak uvidím.
22.03.2023 (21.51), , Trvalý odkaz komentáře,