William Shakespeare: Hamlet

(režie Eimuntas Nekrošius, divadelní skupina Meno Forta, premiéra 11. května 1997 v Litevském akademickém dramatickém divadle v rámci festivalu LIFE, Vilnius, Litva, zhlédnuto 23. října 1997 na festivalu Divadlo Plzeň ve Velkém divadle Plzeň)

Rockový zpěvák a herec Andrius Mamantovas v titulní roli v Nekrošiusově Hamletovi (Meno Forta, Vilnius, Litva, premiéra 11. května 1997) Foto Christa Cowrie

Říká se, že Bůh je velký šprýmař. Jako neznaboh mám spíše v podezření paměť. Ráda nás tahá za nos, a kdybychom měli nosy dva, s potěšením nás roztrhne vejpůl.

V říjnu 1997 na plzeňském festivalu Divadlo jsem se doploužil na večerní představení litevského Hamleta netuše, že mě čeká osvícení. Jméno režiséra Nekrošiuse, natož název jeho souboru Meno Forta z Vilniusu mi nic moc neříkaly; nejsem jenom neznaboh, ale též česky zaprděný ignorant. Předem mě ale zaujalo, že představitel Hamleta je frontman kapely; jeho nástup tomu plně odpovídal.

Teď ale vstupuji na tekuté písky paměti. V té mojí je Hamlet vzteklý pankáč, připomínající mi dnes ukrajinského borce, boxerského šampiona Usyka. Na ukázce, kterou mi poslal dobrý duch této rubriky Vláďa Hulec, sleduji Hamleta s bílou warholovskou kšticí, který se neuroticky pohupuje dopředu dozadu. Každopádně, ať pankáč, nebo rocker, tehdy jsem z celého souboru cítil tříštivé vlny energie narážející přes forbínu do hlediště.

Ještě nikdy dříve a možná ani potom jsem nebyl tak nekompromisně vtažen představením do jiné dimenze, jiné reality. Hamletův svět podle Nekrošiuse byl seversky nelítostný a krutý, kostýmům dominovaly těžké kožichy, na herecké akce se neustále snášela ledová tříšť, nasvícené ozubené kolo jako z obří cirkulárky nad scénou hrozilo všem a do toho vlčí vytí a znepokojivá hudební plocha.

Navzdory skvělým hercům a jejich mimořádnému nasazení – premiéra ve Vilniusu se odehrála v témže roce a inscenace se nestačila festivalově vyčerpat – se představení zdálo neúnosně dlouhé; za mnou sedící režisér Lébl se po dvou hodinách vypařil.

Tenkrát jsem ale vydržel jako při úmorné meditaci, a proto byl odměněn. V průběhu celého představení se na scéně objevoval duch Hamletova zavražděného otce. Nijak už magicky, nýbrž jako starý neodbytný otrapa s velkým bubnem, jenž přechází scénu coby memento mori. Ve finále vkráčí na scénu a spatří velikou hromadu mrtvol, k níž to zásluhou jeho vášnivé pomstychtivosti dospělo…

Teprve tehdy dojde osvícení: Stálo to za to? Za všechny životy těch krásných lidí i padouchů, kteří se stejně nenapraví? Nakonec objeví svého milovaného syna Hamleta, který se ve smrtelné křeči chytne jeho bubnu. Nikdy nezapomenu, jak se otec pokouší jeho prsty odtrhnout a přitom zoufale křičí a naříká jako zraněné zvíře.

Ve slušné inscenaci by si herec zakřičel a pak se šel děkovat. Ne tak u Eimutase Nekrošiuse. Starý Hamlet řval svou otcovskou bolest nad ztrátou syna nesnesitelně dlouho; lidé se už z hlediště potichu vytráceli; seděl jsem dál, zasažen a osvícen.

Richard Erml,
spisovatel a divadelní kritik a publicista, bývalý redaktor Divadelních novin