Vojtěch Kotek: Mluvil jsem o sobě ve třetí osobě
Ze snowboarďáka Rendyho vyrostl žádaný herec a režisér, který měl tu čest si v létě zahrát Wericha, nyní exceluje v roli Mayenburgova Ošklivce a na Nový rok se představí jako František Štěpán Lotrinský v závěrečném dílu televizní série Marie Terezie. Jak zvládl letošní maraton divadelních a filmových nabídek a čím trávil covidový loňský rok?
Řekl byste o sobě, že jste workoholik?
Asi by to o mně řeklo i moje okolí, ale nejhustší období už trošku polevilo. Letošek byl výjimečný tím, že mu předcházel prázdný rok a já kývl na větší počet nabídek – jednak z hladu po práci, jednak s předpokladem, že se polovina z nich stejně zruší. Ale nezrušilo se nic. Všechno byly nabídky, které se neodmítají – konečně jsem se dostal do věku, kdy mě obsazují jinak. Už ale nechci jít z role do role: nemůžu hrát zároveň v jednom filmu oholený a v jiném s vousy a i soustředěnost je omezená.
Jak jste se cítil loni v covidovém bezčasí?
Ze začátku mi přišlo osvobozující vypadnout z neustálého dlouhodobého plánu (mám přesně rozepsaný časový rozvrh některých dnů i na rok dopředu), který je zároveň uklidňující i svazující. V tom způsobu života jsem se uvelebil, ale poslední dva roky mi daly najevo, že nejde vše naplánovat a může být i krásné, když člověk neví, co se bude dít. Covid přinesl pocit pustoprázdna (nebyla to dovolená, o které víte, že za týden skončí), a když vás netlačila existenční otázka, mohl být i příjemný. Strávil jsem hodně času na chatě a stihl udělat spoustu manuální práce, která mě strašně bavila. Taky jsem měl dost času na sebe, abych se vypořádal s věcmi, které jsem si do té doby nestačil připustit. Pak ale začal virus kosit i lidi v mém okolí a cena za volno už byla příliš vysoká.
Máte teď v tom kolotoči čas alespoň na ryby?
Jak říkali staří Asyřané: Čas, který člověk stráví na rybách, se do života nepočítá. Úplně se tam zastavíte a jediné, co teče, je řeka. S přítelkyní máme naštěstí podobné koníčky a chodíme chytat spolu nebo si jdeme zahrát golf. Je důležité být odpočatý, v naší práci musí mít člověk chuť a zápal a ty musí někde získat.
Míváte na Vánoce kapra?
Když odešli prarodiče a zůstali jsme s rodiči sami tři, nějak to zamrzlo, a abych to ozvláštnil, přinesl jsem domů místo kapra humra. Loni už jsme slavili jen s mámou a měli naopak potřebu vrátit se k tradici – táta byl skvělý kuchař a jeho rybí polévka pro mě byla výzva. S kolegou Prachařem, který je taky vášnivý rybář, jsme ale zrovna nic nechytili a museli si u rybníka kapra potupně koupit. Přitom nejsem úplně masař a 99 procent ryb vracím vodě. Až na candáty.
S Jakubem Prachařem jako Vinnetou a Old Shatterhand (Petr Kolečko: Vinnetou, režie Ondřej Pavelka, premiéra 16. března 2013 v Městském divadle Kladno) FOTO PATRIK BORECKÝ
Láska k řemeslu
Nechcete jít z role do role, ale sám sebe s pokorou řadíte spíš do showbyznysu než k umění…
Ani slovo showbyznys nemám rád, vždycky mě lákalo spíš řemeslo jako takové. K herectví jsem se dostal přes dabing, což je řemeslná práce, při které kopírujete nějaký předobraz. Když jsem se pak hlásil na režii na FAMU, přišlo mi, že tam nadřazují uměleckou stránku nad řemeslnou a v mojí sociální bublině spousta lidí tvrdila, že jsou umělci, i když podle mě nic neuměli. A získal jsem k tomu pojmenování despekt. I v rámci řemesla se snažím nořit do hloubky, do jaké umím. Snowboarďáky jsme točili jako naprosto punkový projekt a nečekali, že na něj někdo přijde – a byl z toho komerčně nejúspěšnější film své doby. Baví mě práce sama o sobě, nelákají mě nekonečné seriály točené v překotném tempu. Ty, ve kterých účinkuji, také nemají extra uměleckou kvalitu, ale dělají se v delším čase a poctivěji.
Řemeslo vás baví i na režii dabingu, videoklipů nebo reklam?
Přesně tak. Když jsem dotočil Padesátku, byl jsem vyčerpaný tím, že jsem se věnoval jedné látce čtyři roky, a všichni se hned ptali, jaký bude další film. Rád jsem utekl ke kratším formátům v podobě reklam, kde celý proces trvá měsíc a režisér je spíš politik, který dává exekutivně dohromady nápady někoho jiného. Tři čtyři roky pro mě bylo osvobozující, že se pro natáčení nemusím tolik zapálit, věci „dožírat“ a bolet, ale pak mi zase začalo chybět něco jiného. Mám štěstí, že můžu možnosti střídat, aby mě pořád bavily a abych mohl vše dělat na sto procent. Lidi se ptají, jestli jsem víc režisér nebo herec, ale svět je barevný a já se nechci nechat zaškatulkovat. Navíc je výhoda znát práci z obou stran.
Proč jste coby filmový režisér začal divadelní inscenací Padesátky?
Od začátku jsme věděli, že z ní jednou uděláme i film – podobně jako Honza Hřebejk zfilmoval Petrovu rubínovskou hru pro tři holky Zakázané uvolnění. Padesátku Petr napsal přímo pro Marka Taclíka, Ondřeje Pavelku a Jakuba Prachaře. Ten přišel s námětem na překroucený příběh o Hančovi a Vrbatovi, kteří nezmrzli, ale zdrhli za kopečky. Petr si z něj ale vzal jen sníh, běžky a mlhu. Inscenace se odehrávala v malém sklepním baru v Rubínu a diváci seděli přímo mezi herci, takže herectví bylo hodně filmové. Na klasickou divadelní režii jsem si zatím netroufl – je to jiný jazyk a nevím, jestli ho ovládám dostatečně současně, když jsem vyrostl na Cimrmanech.
S Ondřejem Pavelkou, který vás režíroval v Kolečkově Vinnetouovi na Kladně, jste si v Padesátce vyměnili role. Neměl tendenci vám do režie mluvit?
Každý zkušený herec přichází do zkoušení s nějakým názorem a výsledek vychází ze společné debaty, i když nakonec musí říct režisér: Bude to takhle. Ondřej i já víme, že herec čte scénář za postavu a často řekne: Tady jedná úplně nelogicky, což si v tom celku režisér třeba neuvědomí. Každý režisér, kterého jsem poznal, ať už to byl Robert Dornhelm u Marie Terezie, Radek Bajgar u Kurzu manželské touhy, nebo Braňo Holiček u Ošklivce, využíval toho, že jsem taky režisér, a diskusí si pojišťoval, že to funguje. O motivacích ale diskutuje každý herec, který přemýšlí, a je to cenné. Samozřejmě ale neříkám kolegovi: Zahraj to takhle…
Jaký měli Cimrmani vliv na vaši cestu k herectví?
Zásadní, protože jsem se v tom prostředí díky tátovi odmalička vyskytoval. Asi do pěti let jsem si přitom myslel, že filmy jsou jako dokumenty, že je to doopravdy. Táta měl Hi8 kameru a já si představoval, že takoví kameramani točili i Vinnetoua, kterého jsem miloval. Ptal jsem se, jak je možné, že Indiáni kameramany nepostříleli, protože jsem z dnes už překonaného předsudku předpokládal, že to musely být bledé tváře. A táta na to: To jsou herci, oni to jen hrají. Tak jsem si řekl: Když nemůžu být kovboj nebo Indián, chci být herec, abych mohl taky jezdit na koni a mít na sobě kostým. Brzy jsem uměl číst a chodil na recitační soutěže a tátův strýc, který dělal na Barrandově, mi nabídl, jestli bych si nechtěl zkusit dabing. Tehdy byla o děti nouze, točily se tam asi čtyři a já se chytil. U Cimrmanů mě mezitím v Záskoku nechávali za scénou říkat větu malého Mirka: Mamince zase došel ocet. Pavel Vondruška, který byl zároveň dirigentem ve Stavovském divadle, mě na základě toho dohodil na konkurz na dětskou roli v Mistrovi a Markétce, Maryše a zahrál jsem si i malého Mozarta. A první film jsem natočil tak, že si mě na vrátnici v České televizi, kam jsem šel na dabing, spletli a odvedli mě na konkurz do Tuláků Víta Olmera.
„Ošklivec“ Lette právě dostal od plastického chirurga (Martin Finger) nový obličej a jeho žena (Marta Dancingerová) se na něj nemůže vynadívat (Marius von Mayenburg: Ošklivec, režie Braňo Holiček, premiéra 21. září 2021 v Činoherním klubu) FOTO PAVEL NESVADBA
Stárnutí s Františkem Štěpánem
Konzervatoř vám ale rodiče zakázali a dali vás na španělské gymnázium, kde jste se vedle španělštiny učil anglicky a německy. Rozuměl jste v Marii Terezii svým partnerkám?
Německy docela rozumím, takže jsem se orientoval, co mi kolegyně v replice říká, ale do složitějších souvětí se nepouštím. Jako komunikační jazyk jsme používali angličtinu, která je takovým evropským esperantem a člověk ji jen tak nezapomene – na rozdíl od němčiny a španělštiny. Se španělštinou se tu moc nesetkám – jen těsně po škole jsem dělal v Ungeltu inscenaci se španělským režisérem Carlosem Be a tlumočil kolegům.
V závěrečném díle Marie Terezie, který odvysílá Česká televize v premiéře na Nový rok, hrajete stárnoucího Františka Štěpána Lotrinského. Jak se taková role hraje v Kristových létech?
Byla to výzva. Jsem rád, že dnešní masky neomezí mimiku a každý pohyb obličeje je patrný. Před deseti lety by to pod vrstvou kytu mohl hrát kdokoli. Jak si ale ve třiatřiceti představit šestapadesátiletého otce šestnácti dětí s dalekosáhlejšími životními zkušenostmi, než máte vy? Nejzajímavější pro mě bylo rozhodovat, které emoce s nadhledem skryje a které už v rámci jejich komplikovaného vztahu skrývat nechce. Pomohlo mi, že jsem hrál Františka Štěpána od začátku, takže jsem ho znal a stačilo ho „jen“ zestařit. Naučit se chodit jako on bylo to nejmenší, ale odžít ty roky, které ještě nemáte odžité… Hodně jsem myslel na tátu a dědu, jejichž odchody z tohoto světa olemovaly natáčení (děda zemřel den před začátkem natáčení první série a táta den po dotočení druhé). Uvědomil jsem si, že teď hraji toho starého a že jsem to i já ve své chlapské rodové linii, že už nemám žádný předobraz a za kým jít. Člověk tím trochu zestárne, dopadne na něj zodpovědnost a třeba i nevyřešené věci člověka před ním. Některé zkušenosti mi ale samozřejmě pořád chybějí: emoci otce, kterému se narodí dítě, jsem si zatím jen představoval – a i když mě většinou dojala, pořád byla „umělohmotná“.
K těmto ranám se loni přidala ošklivá nehoda na motorce, po které jste se asi podruhé narodil…
Všechno je tak zvláštně provázané, protože se to stalo na motorce po tátovi, přesně rok a den po jeho odchodu. Obě události mě vyhodily z dlouhodobého plánu, na ně se jako lavina reakcí nabalily další věci a ještě tři čtvrtě roku po bouračce jsem ležel na zádech a čuměl do stropu. A pak jsem se odrazil ode dna a potřeboval zase cítit, že mám věci ve svých rukou. Ty se na vás navalí a křičí: Řeš tohle, řeš tohle, řeš tohle, a vy si říkáte: Do háje, tohle jsem neměl řešit já, ale táta! Musí ale nastat moment, kdy to vezmete za své a řeknete: Dost, odteď to bude po mém, protože za to nesu zodpovědnost.
Převzal jste i tatínkovu agendu u Cimrmanů?
S mámou v ní pokračujeme – máma víc, protože ji s tátou dělala už dřív, a já se jí snažím být oporou. Jsem vděčný, že můžu s kluky pokračovat ve Vraždě v salonním coupé, kde hraju policejního praktikanta Hlaváčka. První představení bez táty (místo něj teď hraju se Zdeňkem Svěrákem) pro mě ale bylo těžší, než jsem myslel: v divadle ho všude vidím, nad svým pultíkem v šatně má fotku, mám s ním spojený každý kout. Jsem na něj pyšný, že se z kulisáka na Zábradlí vypracoval na právoplatného člena tohohle skvělého souboru, a vděčím mu za to, ze jsem tady mohl vyrůst a získat sebevědomí, že se taky můžu stát hercem, když to zvládl on.
Nevyvolaly ve vás náhlé životní zvraty potřebu založit vlastní rodinu?
Rodinu jsem chtěl vždycky, možná i v době, kdy jsem nevěděl, o čem mluvím. Teď se ve mně dohaduje ten plánovač se spontánním člověkem, takže to zatím nechávám být a především doufám, že jsem na správné cestě. K založení rodiny totiž člověk potřebuje hlavně partnera a já jsem – se vším respektem a láskou k mým bývalým partnerkám – to štěstí zatím neměl a mám pocit, že teď ho mám. Tak doufám, že to nezakřiknu.
Teď už tedy můžete hrát vztahového terapeuta v Kurzu manželské touhy?
Tu postavu jsem si zahrál s chutí, protože mám stejně jako režisér Radek Bajgar despekt ke koučům, kteří přicházejí s univerzálním řešením na komplikované mezilidské vztahy.
Dívčí idol Ošklivcem
V divadle jste většinu inscenací nazkoušel s Martinem Čičvákem – ať už v Činoherním klubu, nebo dva Shakespeary v Národním.
Martin je neuvěřitelně energický, temperamentní a pohlcený tím, co dělá. Vděčím mu za to, že mi dal příležitosti v době, kdy na mě lidi koukali jako na rychlokvašku, která se k divadlu dostala přes film, zatímco většina herců to má naopak. Martin mou komerční škatulku nevnímal, nebál se jí, nebo ji chtěl naopak i v něčem vytěžit. Díky němu jsem se mohl učit od spousty kolegů a projít si i velkými scénami, které vyžadují úplně jiné herecké prostředky. Právě on mě dotáhl do Činoheráku, kde mi teď dal umělecký šéf Martin Finger v Ošklivci mou první hlavní roli na divadle. Cítím se tu jako doma, aniž bych byl v angažmá, které je vzhledem k mému vytížení nereálné. Jeviště a blízkost diváků mi tu dovolují být úspornější, takže se cítím autentičtěji.
Překvapilo vás obsazení do role Ošklivce?
Mile mě překvapilo, že mi spolupráci nabídl Martin Finger, zatím jsem tu hrál jen v inscenacích Martina Čičváka a v Paní Warrenové Ladislava Smočka. Polichotilo mi, že i on se mnou počítá. Poslal mi text, ale neřekl mi, koho bych měl hrát. Já si to přečetl a volal jsem mu, že je mi jedno, kterou postavu budu hrát, baví mě všechny a hra je super. Když jsme si Ošklivce asi po čtyřech zkouškách na scéně s textem v ruce poprvé projeli v kuse, na konci mě to vyplivlo a já se celý klepal: text mě provedl tím, co jsem si sám zažil – přesně jsem věděl, co se tomu člověku děje. Myslím ale, že téma Ošklivce je mnohem širší a všeobjímající pro celou současnou generaci, která neustále bojuje se svým obrazem, vytváří si novou identitu ve virtuálním světě a někdy jí vtiskuje i falešnou či přikrášlenou podobu.
Snowboarďáci pro vás museli být šok: před nimi jste natočil tři dramatické filmy, ale proslavil se až touhle teenagerovskou komedií.
Vůbec jsem nečekal, že by to bylo možné. Podobně jako v Ošklivci se naprosto změnilo vnímání sebe sama v rámci okolí, které se k vám najednou začne chovat úplně jinak. Do té doby jsem byl ve škole takový třídní šašek a tohle mě úplně zabrzdilo, protože se ode mě fórky buď očekávaly, nebo lidi předpokládali, že budu blbý arogantní spratek – a já se upozadil, protože jsem chtěl dokázat, že to tak není. Najednou vás každý zdraví, ale v konverzaci se jen vyptává na jiné herce. Svět se změní a vy máte pocit, že jste přece stejný jako včera, ale všichni vám tvrdí, že nejste. Stejně jako v Ošklivci: s člověkem zahýbe, co si o něm myslí okolí, a nakonec se tak i cítí. Já šel proti tomu, abych se zachoval sám před sebou a před světem, který najednou jako by zešílel.
Třeba u Jana Krause jste ale tehdy vystoupil jako hotový dandy. Byla to ironie? Role?
Byla to role, kterou po mně lidi chtěli, stejná, jakou jsem hrál třeba v pořadech s Jirkou Mádlem, ale uvnitř jsem s ní bojoval a doma se tak nechoval. Začal jsem dokonce mluvit o Vojtovi Kotkovi ve třetí osobě jako o nějaké značce a trvalo mi, než jsem ji přijal. Ta nadsázka mě svým způsobem i bavila a u Krause to byla možná i nervozita a maska. Tehdy jsem byl ještě hodně vyklepaný, ale čím jsem starší, daří se mi přitáhnout mediální obraz k sobě, aby odpovídal skutečnosti. A v situacích, kdy mám v televizi vystoupit sám za sebe, už se cítím komfortněji.
Jaký měla popularita vliv na vaše vztahy?
S mým stylem života to partnerky neměly jednoduché. Nedovedete si to představit, dokud to nezažijete na vlastní kůži: jaké to je, když o vás píšou a vy se nemůžete bránit, když se vás kamarádky přestanou ptát, jak se máte, a hlavním tématem rozhovorů se stává Vojta. Nemůžeme jít jen tak večer do baru, ta práce je kontaktní a jsem dlouho pryč – je spousta věcí, které partnerka musí přijmout. Když jsme točili Snowboarďáky a Pojišťovnu štěstí, pan režisér Adamec mi říkal, abych se z toho nezbláznil, až budu slavný, a já tehdy nechápal, o čem mluví.
Nebylo pro vás do jisté míry průpravou – alespoň v prostředí školy – už dabování Harryho Pottera?
Mohl to pro mě být varovný signál, protože mi už tehdy vadilo, když mi spolužáci říkali Harry, stejně jako mě pak štvalo, když na mě na ulici řvali: Stříkej! a každý se ptal: Kde máš Mádla? Lidé vás ztotožňují s postavou a vy ztrácíte sebe. Daboval jsem navíc mnohem komplikovanější postavy, zatímco Harry většinu filmu dýchal, sem tam řekl zaklínadlo a pár holých vět a všechny chytré věci za něj říkal Brumbál nebo Hermiona.
To vás musela bavit titulní role v seriálu Einstein – takové české verzi britského Sherlocka.
Je to Sherlock střižený Dr. Housem a já do něj myslím dostal i trochu Ace Ventury. Škoda, že nejsou kriminální zápletky scenáristicky dotaženější jako v Sherlockovi. Postava mě ale strašně bavila: je to sociopat, kulometný slovní onanista.
Ale pořád Don Juan, zatímco Štěpán Lotrinský v Marii Terezii, pan Zahrádka ve Vlastnících nebo i Lette v Ošklivci jsou spíš submisivnější muži.
Vlastně ano. A v Betlémském světle Honzy Svěráka mám ty polohy obě. Navíc jsem začal dostávat nabídky na záporáky, což je pro mě taky nová kapitola. Teprve když vám někdo začne dávat protiúkoly, pracuje s vámi jako s hercem a nikoli entitou, která s sebou nese určité politikum, jak říká Martin Čičvák.
S Matoušem Rumlem a Janem Vlasem (zleva) jako Ježek, Voskovec a Werich (Daniela Šteruská-Sodomová: Werich, režie Adéla Stodolová, premiéra 14. června 2021 na Letní scéně Musea Kampa) FOTO PETR KADLEC
Cesta k divadlu a režii
Hrála vlna popularity a škatulkování roli ve vašem rozhodnutí pro studium režie?
Režie mě začala zajímat hned první den, co jsem byl jako třináctiletý kluk na svém prvním natáčení Olmerova filmu Tuláci. Točili se ještě na šestnáctku kameru v Karlíně a byla to dobovka z padesátých let, všichni jsme byli v kostýmech a já poprvé viděl kamerovou jízdu: všechna ta světla, koleje a na nich kameru a u monitoru režiséra, který říká, odkud kdo půjde. Líbilo se mi srovnávat výsledný obrázek s tím, co mu předchází. Nadchla mě technika a modelařina v kombinaci s reálnými dobovými auty, kostýmy, lidmi, zvířaty, řekou, přírodou, světlem… To byla odpověď na to, proč Indiáni nepostříleli kameramany, najednou jsem pochopil kouzlo filmu, kterým jsem byl odmala fascinovaný, přikovaný u televize a videokazet. Najednou jsem zjistil, že to všechno ovládá a vytváří režisér, a chtěl se jím stát. Útěk od popularity s tím asi nic společného neměl.
Ani potřeba dokázat, že nejste jen hezoun, kterému spadla sláva do klína?
Motivovalo mě spíš divadlo: chtěl jsem sám sobě i okolí dokázat, že obstojím i na těch prknech, kde jsem cítil lehkou výčitku, že lidi, co herectví studovali, se museli vyhrát na oblasti a odehrát spoustu rolí, než si mohli zahrát ve filmu, zatímco já to přeskočil.
Prý už jste ve třinácti režíroval Marka Taclíka?
To bylo v Morávkově Richardu III. v divadle Globe – produkoval to táta, takže šlo vlastně o naši první rodinnou spolupráci. Hrál jsem jedno z dětí a Jirka Pecha, který hrál královnu Markétu, už měl zdravotní problémy a v půlce zkoušení se musel do alternace doobsadit Marek Taclík. A protože Vladimír Morávek neměl čas řešit nějaký záskok, zatímco já měl hlavu ještě poloprázdnou a pamatoval si, kdo kdy odkud kam jde, chodil jsem za Taclíkem a říkal mu: Odsud půjdeš sem, tady uděláš tohle a tohle musíš říct tak…
S Jakubem Prachařem moderujete televizní pořad Máme rádi Česko – nelákal by vás i vlastní divadelní pořad?
Asi ne, já to moc neumím. Kuba je neuvěřitelný: dostane téma nebo si ho za pochodu vymyslí a dává dohromady neskutečně vtipné konstrukce, má na to fantazii a rychlou pusu a mozek, který ji stíhá naplnit věcmi, co mají hlavu a patu, a přitom je tvoří z úplných nesmyslů. Já na něj jen zírám a sem tam ho doplním, sám se jako bavič necítím a stand-up mě děsí.
A přitom jste si v létě na Kampě zahrál Wericha…
Werich má i dramatický aspekt a hlavně je pro mě něco jiného schopnost vtip podat, když je udělaný, a vymýšlet je jako na běžícím páse. Improvizace není moje nejsilnější stránka. U Wericha jsme si s Danem Švábem, který hrál Voskovce, otevírali i okýnka úplných improvizací, ale k tomu je potřeba naladění na stejnou notu.
Na Wericha vás bylo pět: tři na mladší a dva na starší verzi. Jak moc jste postavu vytvářeli společně?
Každý v tom má kus. Na první zkoušku jsem přišel s textem v ruce a Adéla Laštovková Stodolová na mě: To zahoď. Já, zvyklý na čtrnáct dní čtených zkoušek, jí říkám: Počkej, já to neumím. A ona: To nevadí, uděláš tenhle pohyb, tenhle pohyb, tenhle pohyb, potom kecy, kecy, kecy a pak zas pohyb, pohyb a pohyb. Ona je choreografka, vystaví emoci a celou situaci pohybem a vy do ní teprve později dáváte obsah slovy. Já tou dobou hodně točil, takže jsem občas přišel na zkoušku po týdnu a vnitřek postavy jsme měli každý jiný, podle svých možností a znalosti Wericha.
Pomohly vám vzpomínky Jiřiny Bohdalové a Zdeňka Svěráka?
Řekli mi, hlavně ať se nepokouším Wericha hrát. Nešlo ale ani tolik o konkrétní rady, jako spíš o to, že mi k tomu dali svým způsobem „svolení“ a dodali mi sebevědomí. Tak jako Zdeněk vzpomíná, jak byl Werich poprvé na Cimrmanech a on měl pocit, že je v divadle pánbůh, já mám stejný pocit ve Zdeňkově přítomnosti. Jiřinka mi zase vyprávěla, jak byla nadšená, že ji tehdy lidi jako Werich nebo Kopecký brali do party a vyprávěli jí o těch před nimi – a já si uvědomil, že stejně nadšeně teď já poslouchám ji a mám obrovské štěstí, že můžu být v blízkosti takových legend, které pokračují v tomhle odkazu.
Vyhovovalo vám vyjadřovat se pohybem?
Bylo to půl roku po té bouračce, takže to pro mě nebyl jen nový způsob práce, ale bylo to i fyzicky náročné. Záda jsem tam ale rozhýbal. Pohyb navíc nebyl jediný oříšek: musel jsem i zpívat, přičemž vůči zpěvu jsem měl do té doby blok.
K hudbě přitom máte blízko: k Motýlům v Divadle Palace jste kdysi složil hudbu a hrajete v rockové kapele TH!S. Jaký byl přechod od kytary k basovce?
V Motýlech to byl spíš podkres. Přechod byl nucený, protože jsme do kapely přibrali lepšího kytaristu. Basa mě ale baví. Vypadá jednoduše, ale je o dynamice. Je to černá práce muziky: nevidíte ji, neslyšíte, ale kdyby tam nebyla, bylo by to chudé. Kapela je pro mě spíš koníček a možnost strávit víkend s kamarády ze základky než reálná ambice. Muzika je obrovský příval energie, je to nahlas, vy ten bordel vytváříte a lidi netleskají, ale křičí. A je to jednodušší než divadlo: můžete odehrát koncert se třemi pivy.
Herectví se věnujete od útlého dětství, neměl jste někdy potřebu od něj utéct?
Člověk od něj musí utíkat, aby se k němu mohl s chutí vracet. V mé profesi pracuji víc hlavou a je příjemné občas dělat jen rukama a vidět za sebou výsledky. Láká mě návrat k řemeslům a romantická představa, že se o sebe člověk dokáže sám postarat. Mým snem je i farmaření, být vystavený suchu nebo dešti a v ročním cyklu pěstovat plodiny a chovat zvířata. I na rybách hledám konkrétní život v konkrétní přírodě na rozdíl od abstraktní představy, kterou vytvářím na jevišti.
Práce a práce a práce
Před zkoušením Ošklivce jsme se neznali, jen se párkrát letmo potkali a pozdravili. O to, aby Vojta opět hrál v Činoherním klubu, jsem jako umělecký šéf velmi stál. Zároveň jsem byl zvědavý, jestli je týmový hráč a jestli dá divadlu v danou chvíli všechno, jestli to zvládne časově a hlavně jestli mu na divadle záleží alespoň tak jako mně.
Během zkoušení se lidé hodně poznají. Já jsem o Vojtovi mimo jiné zjistil, že je kromě nesporného talentu divadlu oddaný. Sice není herecký nováček, ale hrát hlavní roli na jevišti je vždycky těžká disciplína. Jenom talent nestačí, daleko víc jde o práci a práci a práci. Vojta se při Ošklivci posunul zase o kus dál. Tu výzvu a úkol a tlak, který k tomu patří, ustál znamenitě. Jakožto herecký kolega oceňuji, že se na jevišti vidíme a slyšíme. Zní to jednoduše, ale není. A rozhodně to není samozřejmé. Těším se na další reprízy!
Martin Finger
Komentáře k článku: Vojtěch Kotek: Mluvil jsem o sobě ve třetí osobě
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
