Muzeální labutí píseň…
Činohra Moravského divadla Olomouc vyrostla pod uměleckým vedením Michaela Taranta a dramaturgickým dohledem Milana Šotka v monstrum, neohroženě si klestící cestu pralesem světové dramatiky s entusiasmem hrocha, nemilosrdně se chystajícího klátit rovnou celá stáda. Razance zvoleného přístupu je znát i z nejčerstvější položky místního repertoáru, jímž se stal kolektivní nácvik Čechovovy labutí písně, českými jevišti notně již prověřeného Višňového sadu.
Jana Paulová (Raněvská) a Jaroslav Krejčí (Gajev) FOTO ARCHIV DIVADLA
Nutno ovšem dodat, že na centrální kurt olomoucké činohry se hořce vtipná odysea kněžny Raněvské a jejích (ne)přátel vrací po dlouhých šedesáti letech. Snad z nostalgie po minulých časech se tvůrčí tým inscenace nesnaží všemožně dokazovat aktuálnost autorského fokusu Antona Pavloviče, naopak, jejich vize má mnohem blíže k otevření muzeálních vrat, vedoucích do omšelého suterénu tuzemské odnože iluzivního divadla počátku sedmdesátých let. Tarant a jeho spolutvůrci by rádi složili hold legendě Divadla za branou, jedním z důkazů zjevnosti jejich směřování je ostatně i volba překladu, v níž byla tentokráte na místo tradiční translace Leoše Suchařípy preferována ta z pera Otomara Krejči mladšího. Těžce auto-ironickou střelou takřka ivanovovské ražby je ovšem skutečnost, že dominantní inscenační výraz Tarantova Višňového sadu, korunovaný výpravou Tomáše Moravce a eklektickou hudbou Vladimíra Franze, ze všeho nejvíce upomíná na děsivou televizní estetiku slovenských pondělků či BBC Shakespeara. Naštěstí neokázalý, leč precizní dramaturgický přístup Milana Šotka se v přímé kooperaci s hereckým týmem inscenace stal principem, ideálně vyvažujícím robustnost režijního gesta.
Jana Paulová obdařila Raněvskou charismatem lehce stárnoucího kozlíka Nezbedy, který naprosto nezapře svou příbuznost s dalším kopytníkem v místní stáji, Gajevem (Jaroslav Krejčí), jenž naopak variuje plemeníka daleko za zenitem. Oba sourozenci jsou si dobře vědomi svých osobnostních limitů, přesto se však nevzdávají práva na souboj s okolnostmi. Lopachin Romana Vencla pak akcentem na linii osobní satisfakce upomene na Parfena Semjonoviče Rogožina z Dostojevského Idiota. Zásadním nositelem čechovovského genia loci se zde ovšem zcela překvapivě stává Charlotta v podání Ivany Plíhalové. Především její závěrečný monolog je finálním aspektem, jež převážil misky pomyslných vah na tu úspěšnou stranu olomouckých višní.
Moravské divadlo Olomouc – Anton Pavlovič Čechov: Višňový sad. Překlad Otomar Krejča ml. Režie Michael Tarant, dramaturgie Milan Šotek, scéna a kostýmy Tomáš Moravec, hudba Vladimír Franz. Premiéra 3. května 2013.
Komentáře k článku: Muzeální labutí píseň…
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
