Veronika Korytářová: U vývěsky s obsazením se často lekám
Za roli Buriana ve stejnojmenné Dianiškově inscenaci získala Cenu Thálie. U vývěsky s obsazením se často lekám. Podobně tomu bylo i u Buriana. Ani v nejdivočejším snu by mě nenapadlo, že tam uvidím své jméno, glosuje s úsměvem přední herečka Divadla F. X. Šaldy v Liberci a zároveň přiznává, že filmy s Vlastou Burianem před začátkem zkoušek téměř neznala.
Jak jste prožila den po předávání Thálií?
Jsem ráda, že se ptáte až na druhý den, nikoli na večer samotný. Správně jste odhadl, že se sice jeden den něco událo, ale až druhý jsem si to uvědomila a teprve ten třetí to dodýchala. Nechci celou věc přeceňovat, ostatně každý rok musí ocenění někdo dostat, ale zároveň si nechci hrát na falešně skromnou. Měla jsem ohromnou radost! A dovolila jsem si se v té radosti a v tom – odpusťte – úspěchu vykoupat. A teď už je to fuč, jako by to nebylo. Navždy si však budu pamatovat pocit, jak stojím na jevišti Národního divadla a v duchu jásám, řvu a mám radost, kterou nic a nikdo nemůže zkalit.
ŠEST MUŽSKÝCH ROLÍ
Co vy a Vlasta Burian?
Od filmů s Vlastou Burianem jsem měla vždy trochu odstup hned z několika důvodů. Jednak mě jako dítě nebavily, jednak jsme v neděli odpoledne, kdy je vysílali, odjížděli domů z chalupy, takže ani nebyla možnost se na ně dívat. A později už jsem televizi moc nesledovala. Objevovala jsem je tedy až nyní, ale všechny jsem je stejně nenakoukala. O Burianově životě jsem si však sehnala spoustu knih, které pro mě byly mnohem přínosnější. Tomáš Dianiška se totiž soustředil na Buriana jako člověka, chtěli jsme se věnovat jeho životnímu příběhu. Troufli jsme si odhadnout, jaký asi mohl být, jak se zřejmě popasoval s nelehkou dobou, v níž žil, a s tím vším, co se mu přihodilo. Určitě ho nevykreslujeme jako někoho dokonalého, ale zároveň jsme ho chtěli ospravedlnit od příkoří, kterých se mu dostalo, než byl rehabilitován.
Pracovali jste s pevným textem, nebo se rodil během zkoušek?
Tomáš přišel na zkoušky s hotovým textem. Do té doby jsem nepracovala s nikým, kdo by si hru napsal a sám ji i režíroval. Měl přesnou představu, jak by inscenace měla vypadat. Když jsme přistoupili na fakt, že jde o sled skečů, v nichž musíme třeba i během minuty obsáhnout charakter dané situace nebo postavy, a to mají kolegové v představení i deset rolí, začala se nám inscenace doslova rodit pod rukama. Vlastně ani nešlo o složité hledání. Tom po mně nechtěl, abych Buriana imitovala. Přesto jsme našli několik základních pohybů a gest, jež ho definují. Byla by například škoda v některých momentech nepoužít pro něj tolik typické výmluvné ruce, stejně jako jeho klasickou dikci. Dokonce jsme vůbec nekladli důraz na to, že zkouším mužskou postavu. Tomáš se mnou pracoval jako s herečkou, nijak mě do role muže netlačil.
Burian ale není vaším prvním mužem na divadle.
Zrovna nedávno jsem to počítala. I se školními projekty, kdy jsem spolužákům hrála tatínky, jich bylo asi šest, přičemž neberu-li v potaz Buriana, nejzásadnější je určitě Mefisto. Zvláštní, kolegyním se to tak často nestává, i když právě u Buriana jsem v tom našla velký kus svobody. Předtím jsem hrála například von Kantovou nebo později Barbaru v Srpnu v zemi indiánů, což jsou ženy v těžkých životních situacích. Podle mě je svým způsobem očekávatelné, jak se asi čtyřicetiletá Korytářová s těmito ženami popere. Jak ale ztvární tak známého muže, nevěděl nikdo.
Co pro vás znamenala role Mefista?
Vzpomínám si na den, kdy jsem na vrátnici četla obsazení. U vývěsky se často leknu. Své jméno totiž vídám většinou tam, kde bych ho vůbec nečekala – ať šlo o role ve Strastech života, v Absolventovi, nebo později právě ve Faustovi či Burianovi. Když jsem například viděla, že ústřední trojici v Absolventovi tvořím s Karolínou Baranovou a Kubou Albrechtem, které vnímám jako vrstevníky, říkala jsem si, že snad půjdu roli vrátit, nebo aspoň zaklepat na dramaturgii a zeptat se, co je k mému obsazení vedlo. Potřebovala jsem to pochopit. Podobnými otázkami jsem se zabývala i u Mefista. Nakonec jsem si ale řekla, že Ivan Rajmont Fausta už kdysi dělal, takže k němu jistě bude mít klíč. V Liberci se často vracel k inscenacím, které režíroval v jiných divadlech, ať šlo o Ruskou zavařeninu, Višňový sad, nebo Školu žen. Kdo ví, možná věděl, jak je na tom zdravotně, a chtěl nám předat to nejlepší, co na své divadelní pouti načerpal… Takže jsem odhodila obavy, do Mefista se pustila naplno a byla příjemně překvapená. Byla to koncentrovaná práce, celý měsíc jsme zkoušeli v pěti lidech, jen se dvěma Mefisty, dvěma Fausty a Markétkou. Také jsme spoustu času věnovali pouze čteným zkouškám, což nemám moc ráda.
Proč?
K hraní totiž potřebuji využívat především tělo a to u stolu nejde. Někdy také mívám pocit, že po mně režisér chce výsledky právě už na čtených, což je strašně brzo. U zkoušení Fausta se mi ale tohle sevření podařilo odhodit. Řekla jsem si: Proč bych měla mít hned na začátku pocit, že něco vím? Vždyť je krásné, když se ráno sejdou unavení herci, kteří o dané látce nevědí téměř nic, dopoledne si začnou klást otázky, probírat se jimi a odpoledne vycházejí z divadla jako někdo jiný, případně aspoň obohacení o nové informace. To jsem prvně zažila na Faustovi. Bylo to objevné období, kdy se mi díky Ivanu Rajmontovi otevíraly nové divadelní obzory. Náš text byl také seskládán asi ze čtyř překladů. Často jsem chodila za režisérem a snažila se ho přivést na myšlenku, jestli není to, co chceme vyjádřit, lépe obsaženo v jiném překladu. Zajímalo mě, proč pro dané scény použil právě ten a ten překlad. Na konci zkoušení pak utrousil, že mám cit pro text, což byla největší pochvala, jaké se mi od něj mohlo dostat.
Za roli Vlasty Buriana letos dostala Cenu Thálie (Tomáš Dianiška: Burian, režie Tomáš Dianiška, premiéra 27. května 2021 v Divadle F. X. Šaldy Liberec – Malém divadle) FOTO ROMAN DOBEŠ
Co pro vás Ivan Rajmont znamenal?
Setkání s ním bylo zatím nejzásadnějším v mém divadelním životě. V Liberci začal šéfovat v době, kdy jsem se vrátila po trojnásobné mateřské. Z toho, co mi vykládal o divadle, jak o něm přemýšlel a jak moc mi důvěřoval navzdory mé dlouhé herecké pauze, čerpám dodnes. Byl to herecký režisér. Naprosto přesně věděl, v jakou chvíli mi má pomoci a kdy mě může takzvaně pustit. Také dokázal v hercích vzbudit pocit, že jsou důležití, stavěl na nás a měl nás rád. A my měli myslím bez výjimky rádi jeho. Půjčovala jsem si od něj i záznamy jeho slavných inscenací z Činoherního klubu, nakoukávala je a pak jsme si o nich povídali. Když mi o jejich vzniku vyprávěl, měla jsem dojem, jako bych nasávala aspoň drobky z někdejší jistě úžasné atmosféry Činoheráku. Ivan Rajmont také budoval v hercích sebevědomí, což pro něj bylo v jeho liberecké éře příznačné. Sama jsem si vyzkoušela, že pokud herci vezmete sebevědomí, vezmete mu úplně všechno.
Kdy?
Hned po mém příchodu do Liberce. Obsadili mě do role Margaret v Kočce na rozpálené plechové střeše. Bylo mi dvaadvacet a vůbec jsem netušila, jak se postavit k ženě bojující o svou existenci, které ujíždí vlak a neví, jak naplnit své manželství, potažmo mateřství. Do divadla jsem navíc nastupovala v těžké životní situaci, dva dny po pohřbu maminky… Suma sumárum, role se mi vůbec nepovedla. Naprosto jsem pohořela. Dodnes mám po vyslovení jména Tennessee Williams nebo názvu hry podivný tik. Pro mladou holku, která si přála obstát v souboru a před novým vedením, je to strašná situace. Zároveň jsem věděla, že to není maximum, které mohu nabídnout. Okolnosti a strach mě však svazovaly natolik, že jsem nebyla schopná roli uchopit. Logicky pak nastalo období, kdy jsem nedostávala moc příležitostí. A čím míň jich bylo, tím víc jsem se o svou pozici v divadle bála.
V Rajmontově nastudování Fausta byla obsazena do role Mefista (Johann Wolfgang Goethe: Faust, režie Ivan Rajmont, premiéra 12. prosince 2014 v Divadle F. X. Šaldy Liberec – Malém divadle) FOTO ROMAN DOBEŠ
NÁVRAT SEBEVĚDOMÍ
Tedy pěkně začarovaný kruh…
Začala jsem se zabývat otázkami, jestli do divadla vůbec patřím. Jeviště totiž nepotřebuje nesebevědomé herečky, které se bojí vyslovit svůj názor nebo obhájit názor postavy. Těžké období. Paradoxně mi pomohlo zkoušení s Helenou Glancovou, s níž jsem dělala Lízu Doolittlovou v Pygmalionu. Paní Glancová mě rozložila doslova na prvočinitele. Zastavovala mě po nádechu, nebo že jsem špatně přešla jeviště. Když si to zpětně analyzuji, mohly nastat dvě možnosti. Buď se zhroutím, přiznám si, že můj vstup do divadla byl omyl, a půjdu dělat něco jiného, nebo se seberu a zkusím povstat z popela. Naštěstí jsem se navzdory malé dušičce, co ve mně byla, dokázala vybičovat a režisérce se postavit čelem. Právě v Líze jsem se tak na jevišti poprvé v životě cítila svobodná. Za mou hereckou proměnou a návratem sebevědomí tedy stojí Helena Glancová, kterou po mém návratu z mateřské vystřídal právě Ivan Rajmont.
Se kterým jste během roku 2014 nazkoušela Ruskou zavařeninu a Višňový sad – dvě své Varji.
Dodnes nevím, proč byla nejprve uvedena Ruská zavařenina a až poté Višňový sad. Z logiky věci by se dalo očekávat opačné pořadí. Bohužel jsem tehdy ještě nedokázala docenit humor Ludmily Ulické, snad vinou mé ne zcela dobré znalosti Čechovových textů, k nimž mi otevřel cestu teprve Ivan Rajmont. Varju z Ruské zavařeniny bych si teď ráda zahrála znovu. Přečetla jsem si totiž některé knihy Ulické a už jsem jí lépe porozuměla. Tehdy jsem měla pocit, že Ruská zavařenina je vážná hra, takový druhý Čechov. Opak byl pravdou. S odstupem času si říkám, že by si ode mě Varja zasloužila větší lehkost, humor. A Višňový sad? Po pravdě jsem zpočátku vůbec netušila, o čem ho budeme hrát. Dříve jsem se při čtení hry soustředila hlavně na svou figuru a to ostatní tak trochu smetla po povrchu. Čím jsem starší, možná by mi před prvním čtením vyhovovalo neznat obsazení. Miluju pocit, jak na mě hra prvně zapůsobí. Ráda přemýšlím nad tím, co se budeme snažit z textu vytáhnout nebo čím rezonuje s dnešní společností a jestli bude někoho vůbec zajímat. To Rajmont přesně věděl.
Vzpomenete si na odcházení Ivana Rajmonta?
Je zvláštní, že člověk není na podobné odchody připravený, ačkoli víte, že na tom dotyčný není zdravotně dobře. On se navenek stále tvářil, jako by nás ještě čekala spousta společné práce. A jednoho dne prostě zmizel… Odešel mi člověk, kterého jsem měla ráda, důvěřovala mu, který ke mně byl upřímný, a to nejen co se týče divadelní tvorby. Nebral si servítky. Vážím si režisérů, kteří mě upozorní na to, abych se pokusila jít i jiným směrem, a nespokojí se s pouhou přibližností. Miluju náročné režiséry. Přestala jsem se jich totiž bát, protože jedině tak může něco zajímavého vzniknout. Ivan Rajmont ještě stihl vytvořit sezonu, do které už ale naskočil Šimon Dominik, nový umělecký šéf. Přijít do divadla po personě, jakou byl Ivan Rajmont, pro něj určitě nebylo snadné.
Po boku Jakuba Albrechta coby Benjamina ztvárnila v adaptaci známého románu, který proslavil stejnojmenný film, paní Robinsonovou (Terry Johnson: Absolvent, režie Šimon Dominik, premiéra 17. června 2016 v Divadle F. X. Šaldy Liberec – Šaldově divadle) FOTO PETR NAŠIC
Jak jste vnímala následující přechodovou sezonu?
Měla jsem štěstí. Potkala jsem se se šéfem, který mi důvěřoval, a já u něj hned začala hrát, čímž jsme se dost poznali. Během Šimonovy první sezony jsem šla prakticky z role do role. Nepocítila jsem žádný propad, jela jsem pořád naplno. Až zpětně jsem si uvědomila, že s Ivanem Rajmontem pro mě skončilo jedno výrazné divadelní období, které už asi nepůjde zopakovat. Šimon nasazoval velmi dobré tituly, má velkou zásluhu na uvádění her s regionální tematikou, ale na konci jeho působení v Liberci jsme oba pocítili, že každý z nás chce dělat divadlo trochu jinak. Po přátelské rozmluvě jsem se v jeho inscenacích přestala objevovat. A bylo to tak myslím správně.
Jak probíhalo vaše divadelní sbližování?
Naší první společnou prací byl zmíněný Absolvent. Sice jsem na jevišti vždycky hrála starší role, na škole jsem spolužačkám dělala matky nebo tatínky, ale paní Robinsonová pro mě byla šok. Jak jsem říkala, čas od času jdu proto zaklepat na dveře dramaturgie a ujistit se, jestli jsou o mém obsazení opravdu přesvědčeni. Úplně je vidím, jak si říkají: Jééé, Korytářová už je tu zase, s čím jde dneska? Pravdou je, že jsem na ty dveře tehdy klepala podruhé v sezoně. V obou případech mi sdělili, že si jsou svým rozhodnutím jisti. Abych byla upřímná, původně jsem si myslela, že budu hrát roli Elaine. Říkala jsem si, že možná jsem na ni trochu starší, ale ještě se to dá. Jenže pak jsem zjistila, že hraju její mámu. Nemohla jsem tehdy ani přiznat, na jakou roli jsem si myslela. Poměrně dlouho jsem hledala cestu, jak porozumět ženě, která má chuť si milostně pohrávat s mladým klukem, svádí ho a intrikuje. Osobně se mi totiž ve vztazích dělo vše přirozeně, nikdy jsem s nikým nehrála podobně podivné hry. Přišla mi proto odpudivá. Zpočátku jsem se také lekla, že do ústředních rolí jsme byli obsazeni tři vrstevníci, což se posléze ukázalo naopak jako velká výhoda. Mohli jsme k sobě totiž být maximálně otevření. Tři kamarádi plus Šimon také v našem věku. Zkoušeli jsme i ve volném čase a hlavně jsme si mohli na plnou pusu říct nejrůznější připomínky. Mám ráda náš herecký soubor, ale ne s každým mám takový vztah, abychom si, byť v dobré víře, řekli, že ten druhý je absolutně mimo. Se Šimonem jsem pak dělala i další inscenace, namátkou podle mě moc povedené Leninovy balzamovače nebo Srpen v zemi indiánů. Obě shodou okolností kvůli covidu podivně vyšuměly.
Kdy jste se poprvé profesně setkala se současnou uměleckou šéfkou liberecké činohry Kateřinou Duškovou?
Káča mě zná od doby, co jsem do divadla nastoupila. Měla tu tatínka, herce Láďu Duška, takže tvorbu libereckého divadla sledovala. Poprvé jsme spolu dělaly Shakespearův Večer tříkrálový v roce 2006. A vzpomínám-li na toto zkoušení, nevzpomínám na Korytářovou a Duškovou, jaké jsme dnes. Obě jsme od té doby ušly obrovský kus cesty. Když jsem s ní pracovala podruhé, o zhruba deset let později a opět na Shakespearově komedii, tentokrát šlo o Mnoho povyku pro nic, stála proti mně úplně jiná režisérka. Později jsem se dozvěděla, že když pracovala v Jihlavě a na Fidlovačce, své režijní směřování intenzivně konzultovala právě s Ivanem Rajmontem, což mě ani nepřekvapilo. Oba totiž dokážou vyložit situace, aby je herec logicky a správně pochopil. Podobný přístup oceňuji i u Jakuba Nvoty. Nadšením se zvedám ze židle, když vidím, jak jsou tito lidé schopni o divadle přemýšlet, vyjasnit mi věci, které na první dobrou vypadají banálně. Káča je na pozici umělecké šéfky rok, takže těžko její působení hodnotit. Mám ji ráda a věřím, že nám má co dát. Otázkou je, jak budou v této době divadla vůbec fungovat. Nabízí se spousta otázek, na které neznám odpovědi. Budeme muset ohnout hřbet a dělat věci, abychom naplnili kasu? Můžeme si dovolit experimenty nebo náročnější kusy? Co bude rozhodovat o dramaturgickém plánu? Nechtěla bych být v kůži toho, kdo rozhoduje, jakou zvolit cestu. Byť jsem právě na čtvrté mateřské, bytostně se mě to týká a tíží mě to. Je to palčivé téma.
Roli Lízy Doolitlové vnímá jako své divadelní „znovuzrození“ (George Bernard Shaw: Pygmalion, režie Helena Glancová, premiéra 9. května 2008 v Divadle F. X. Šaldy Liberec – Šaldově divadle) FOTO ARCHIV DIVADLA F. X. ŠALDY
ČESKÝ TĚŠÍN VERSUS LIBEREC
Liberecké divadlo nebylo první scénou, kde jste měla angažmá.
Po škole se o mě žádná česká divadla neprala, a tak jsem nastoupila do Těšínského divadla. Byla jsem za tu možnost opravdu vděčná. Mohu jen spekulovat, co by se stalo, kdybych po škole zůstala bez práce. Je možné, že bychom tu spolu dnes neseděli… V Těšínském divadle jsem strávila dva a půl roku navzdory tomu, že nesplňovalo mou představu o divadle, kterému bych se chtěla věnovat. A to nijak pejorativně nehodnotím směřování této scény. Naopak. Obecně je myslím těžké dělat divadlo například v Českém Těšíně nebo Šumperku. Soubory tam nejsou ve snadné pozici. Těšín byl pro mě velkou školou herectví i pokory, kterou jsem nejspíš načichla už na škole od naší pedagožky Alexandry Gasnárkové. Jenže nastoupíte do divadla, které je víceméně zájezdové, a kolem roku 2000 objíždíte kulturní domy severní Moravy, jejichž prostředí bylo opravdu nehostinné. Sice jsem v Těšíně dostávala krásné role, ale bylo mi v tom městě úzko. Působilo na mě skličujícím dojmem. Měla jsem pocit, že je tam pouze nádraží, Billa a divadlo. Polský Těšín je trochu jiná kapitola, ale v tom Českém jsem si opravdu připadala jako v pohraničí, kde jako by se na mnoha místech zastavil čas v době mého dětství za totality. Nakonec jsem se rozhodla, že i kdybych si nenašla jiné angažmá, stejně odtamtud odejdu. Nevím sice, co bych dělala, ale musela bych odejít.
Co vás přimělo zkusit štěstí v Liberci?
Když jsem se dozvěděla, že z libereckého divadla odešla do Prahy Jana Stryková, napsala jsem tehdejšímu šéfovi Alexeji Pyškovi velmi osobní dopis. Dodnes si myslím, že sehrál zásadní roli. Seděla jsem tehdy v Těšíně v tom svém podivném šedém pokoji s šedým výhledem do okolí a napsala mu něco v tom smyslu: Sedím tady v šedém pokoji s šedým kobercem a výhledem. Vlastně jsem smutná a nevím proč. Vím, že bych se asi měla někam posunout, a tak to zkouším u vás… Aniž by to bylo nějak promyšlené, možná to na něj zapůsobilo natolik, že se na mě z Liberce opravdu přijeli podívat. A pak přišla nabídka na angažmá. Nedokážete si představit, jak krásný pocit jsem prožívala! Když jsem po všech těch štacích po severní Moravě poprvé vstoupila do nádherné historické budovy Šaldova divadla, chtělo se mi plakat štěstím. Prohlížela jsem si všechny ty sochy, červený koberec na schodišti… Měla jsem staženou duši nejen pokorou, ale i jakousi ušlechtilostí, kterou na mě celá budova dýchala. Alexej Pyško mě přijal a chvíli nato odešel. Asi rok byl uměleckým šéfem Štěpán Chaloupka a pak nastalo podivné bezvládí, kdy chod činohry řídil dramaturg Tomáš Syrovátka. Pak jsem odešla na mateřskou, takže jsem dalšího uměleckého šéfa Michala Langa úplně minula. Setkala jsem se s ním jen v momentě, kdy jsem se ho šla během třetího těhotenství zeptat, jestli se budu mít kam vrátit, nebo zda už toho má plné zuby. Nevyhodili mě, takže jsem v Liberci dodnes.
Málem bychom zapomněli na šéfování Víta Vencla.
To bych nerada, bylo mi s ním hezky. Byl zvláštní, svůj. Dal mi ale příležitost v tom nelehkém období, o kterém jsme mluvili. A byl to jeden z těch, na jehož dveře jsem ťukala a ptala se, jestli je pro mě v divadle místo, jestli jsem tam správně. Pokud si dobře pamatuji, neřekl nic, jen se usmíval. Chvíli nato vyšlo obsazení a já u něj hrála hlavní ženskou roli v inscenaci hry Zdravý nemocný. Po pěti letech byl v roce 2012 z divadla odejit. Pár dnů před koncem sezony. Nesouhlasila jsem s tím, ale nezmohla jsem nic. Jsem ráda, že se mu v Praze daří a že jeho jméno slýchám ve spojení s rozhlasem i divadlem.
Pamatujete si ještě na moment, kdy vás herectví začalo bavit?
Zamyslet se nad příčinou, proč jsem ve čtrnácti letech našla odvahu a drzost jít za rodiči, jestli by mi podepsali přihlášku na konzervatoř, když jsem do té doby neviděla jediné večerní představení, je i pro mě oříškem. Často přemýšlím, kde se ve mně vzalo nutkání zkusit právě konzervatoř. Zcela zásadní pro mě určitě bylo přátelství s Luckou Štěpánkovou. Byla jsme dvě děvčátka ze Vsetína, ze stejné základky, která se rozhodla vzájemně se podporovat ve svém snu. Divadlo nás přitahovalo, aniž bychom tušily, co obnáší. Na přijímačky jsme šly spolu a obě nás vzaly. Nakonec jsme se v divadelním světě ani jedna neztratila, byť se v něm Lucka prosadila intenzivněji. Považuji za obrovské štěstí, že jsem na ni kdysi narazila. A pak je možné, že se člověk pro danou profesi prostě narodí. Nerada bych, aby to vyznělo, že se cítím být vyvolenou pro své povolání, ale pokud máte štěstí, ve správnou chvíli přijdete na to, co by vás v životě činilo šťastným. Moje sestra se třeba narodila v koňském sedle, aniž by měl někdo z rodiny s koňmi jakoukoli zkušenost. Žili jsme v paneláku, maminka se koní dokonce bála. Já zase odmalička četla knihy a jejich příběhy jsem si přehrávala a třeba i čtrnáct dní v nich žila. Možná to byl první nenápadný náznak, kam bych mohla jednou směřovat. Jsem vděčná, že dělám divadlo. I když časem přijdete o nějaké iluze, přece jen je to práce, která vás musí bavit. Není tolik takových profesí. Jsem proto šťastná, že mohu chodit do divadla služebním vchodem.
Ceny Thálie byly i letos předány v pražském Národním divadle FOTO JANA PERTÁKOVÁ
Moje Nejvíc Nejlepší Kamarádka
Štěstí, když v dětství potkáte člověka, se kterým je vám tak dobře, se kterým si rozumíte, až se tají dech. Když můžete kráčet životem s vědomím, že se máte. Že kdykoli se něco přihodí, můžete se opřít. Je tu. Pro vás. Ona je kouzlo! Ona je něha i bouře! Co víc říct…
Telefonát před časem:
Představ si, budu hrát Vlastu Buriana!
Ty jo, to je dobrý.
No ne, ty bys chtěla hrát Vlastu Buriana?
A víš, že jo, je to docela výzva.
Tak se zeptám jinak, chtěla bys hrát Maryšu, nebo Vlastu Buriana?
Dlouhé ticho…
Asi Maryšu.
Tak vidíš!
Inscenací Maryš bylo, je a bude dost, ale její Vlasta Burian je jen jeden. Je kouzelná! Vtipná, dojemná, v tu chvíli se do ní vejde celý svět. Taky za něj dostala Thálii! Moje Nejvíc Nejlepší Kamarádka.
Lucie Štěpánková
Komentáře k článku: Veronika Korytářová: U vývěsky s obsazením se často lekám
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
