Václav Černý: Stredoveká dráma

Měl jsem to štěstí v neštěstí, že jsem studia divadelní vědy na FF UK absolvoval v krizových letech 1967–1972. Štěstí spočívalo v tom, že na samém začátku studia před našima užaslýma očima pukaly obruče spoutané vzdělanosti a otevíraly se nové a nové obzory poznání. Namísto dějin dělnického hnutí bylo najednou možné navštívit Patočkovu přednášku o předsokraticích nebo heideggerovský seminář, objevovala se nová či spíš staronová jména profesorů. Mezi nimi Václav Černý…

Příběh o té „mé“ knize ale začíná přednáškami profesora Svejkovského o středověkém divadle. Protože to byly přednášky báječné, zatoužil jsem po další literatuře, a tak jsem sehnal poklad: Černého Stredovekou drámu. Ano, tenhle spisek česky nikdy nevyšel, dodnes to nechápu. Koupil jsem ho v překladu Laca Novomeského (SVKL, Bratislava 1964). Ještě voněl po zakázaném ovoci, ale především se mi stal sugestivním průvodcem po netušeném kulturním bohatství. Navíc byla i ze slovenského překladu cítit Černého krásná řeč, plná, obsažná a navzdory odbornosti emotivní. Pročítal jsem tu štíhlou knížku nahoru dolů, pečlivě podtrhával všechny ty mirákly, mysteria a ministeria, mansiony, tropy a jokulátory a s vášní objevitele nových světů jsem text doplňoval hojnými margináliemi. Bral jsem si Stredovekou drámu i do kotelny, kde jsem si po nocích přivydělával.

Zkoušku ze středověku jsem úspěšně složil v lednu 1968. Všechno šlo tak dobře! Okamžiku, jak jsi krásný…

Dodnes nechápu, jak se mému nejmenovanému spolužákovi (dej mu pánbůh věčnou slávu) podařilo ze mě tenhle poklad vymámit. Proč jsem mu ho půjčil?! Nevím, nechápu. Bohové zaslepili mou mysl jako nebohému Ajantovi… Když už se mi odloučení zdálo dlouhé, připomněl jsem se. Jednou dvakrát se kolega vymluvil otřepaným Promiň, já zapomněl. Budiž, to se dá pochopit. Ale jednoho dne už toho bylo dost. Tak jsem ho skříp! Jo! Dodnes před sebou vidím jeho bledou tvář s přihlouplým úsměvem. Promiň, já… totiž… já už ji nemám. – Cože? – Ne, nezlob se, ale on… on mi ji… sežral pes. – Coooo??? – No, von je fakt hrozně zlobivej, mladej, všechno rozkouše, i záclony… – Děláš si srandu? – Nedělám, já se omlouvám, fakt ji rozcupoval…

Slyšel to někdy někdo? Cintavý pes sežral knihu o středověkém divadle! Ne jen tak nějakou knihu! Mou převzácnou knihu! Aniž bych kolegáčkovi uvěřil a aniž bych ho zabil, letěl jsem do knihkupectví. Kdepak! Všechny exempláře (byly na Prahu aspoň tři…) byly pryč. Jako temná předtucha mnou projelo zlověstné Never more!

Mé neblahé tušení se potvrdilo, když o prázdninách přišly od východu mraky (a tanky) a brzy se zase začaly nasazovat obruče, utahovat šrouby a v ohnivém chřtánu pekelné obludy (na mansionové scéně obvykle zcela vpravo) mizelo vše: báječní profesoři, báječné knihy, báječné vyhlídky… Skončilo mirákulum a mastičkáři tančili vítězný tanec nad plameny, které pohltily i mou Stredovekou drámu.

A moralita? Říkám si, že člověk by si měl vštípit hluboko do srdce a do mysli ten nádherný čas mirákula, kdy je všechno možné a kdy se před vámi svět otevírá jako rozkrojené jablko. Protože čas zázraků se už nikdy nemusí opakovat.

Jo, a bible se nepůjčuje!!!

(publicista, dramatik, dramaturg, scenárista, rozhlasový redaktor, překladatel, divadelní manažer a pedagog)