Divadelní noviny > Názory – Glosy
V krabici
Už ani nevím jak. Nevím, jak se to stalo. Nevšiml jsem si. Jak jsem tam tu krabici. Nevím, jak se tam ta krabice tak najednou. Seděl jsem. Díval se. Publikum. Najednou tam byla. Krabice. Kolem mě. Možná i ostatní. Všude kolem mě. Všude kolem mě byli ostatní a možná i krabice. Seděl jsem v ní. Seděl jsem na kartonu. Příjemně šustil. Odděloval mě. Po stranách byl prostor. Karton se mi snažil vyhovět. Měl jsem dost prostoru na ruce. Mohl jsem s nimi máchat. Jako křídly ne. Tolik ho zas nebylo. Protáhnout taky ne. Spíš jako kuře. Jako kuřátko, když jsme byli děti. Možná byl karton z peří, příjemně šustil. Aspoň tam pode mnou. Nad hlavou tak akorát. Necítil jsem ho. Slunce jsem necítil. Karton asi docela dobře izoluje. Nezahřívá se. Někde tam asi bylo, ale blíž byl karton. Snažil se mi vyhovět. Prostě byla všude, ze všech stran i zespodu a seshora. Byla v rozích a musela být i tam, kam jsem neviděl. Karton o sobě dával vědět, i když jsem ho neviděl. Viděl jsem. Všechno jsem viděl. Nevím jak. Karton přece nebejvá průhlednej. Tenhle byl. Asi byl průhlednej. Do stran ne. Do stran jsem neviděl. Jen před sebe. Seděl jsem, díval se a viděl. Nevím jak. Zavolal mi, abych přišel. Na tu širokou ulici. Docela pohodlně se tam vešly tři řady i s elevací. Byl jsem nahoře. V publiku. Možná publikum krabic, nevím, neviděl jsem je. Nejdřív jo. Pak ne. Publikum krabic. Viděl jsem jen před sebe. Možná to tak chtěl, abychom se nerozptylovali a jen se dívali. Chodili lidi. Na tý široký ulici, kam jsme se pohodlně vešli, chodili lidi. Maminky s kočárkama. Pánové v oblecích. V kravatách. Holky a kluci. Asi do školy. Pěkně voháknutý ženský a chlapi. Bylo to hezký. Někdy ne. Někdy prošel někdo vošklivej. Tlustej chlap, co mu nad páskem lezlo panděro. Rachitická pastózní ženská. Děcka, co si nadávaly jako dělníci. Dělníci s rohlíkama a gothajem. Ty se mi ale vlastně docela líbili. Věřil jsem jim. Věřil jsem, že jinak nemůžou. Ostatní ne. Ostatní mohli jinak. Seděli jsme a dívali se na ně. Seděli jsme tam dlouho. Celej den. Tlustý chlapi zatahovali panděra. Tenký taky. To mě překvapilo. Holky do telefonů mluvily jako kniha. Dávaly důraz na cizí slova. Moc jsem jim nerozuměl. Vynechávaly omáčku. Neříkaly nic navíc. Maminky s kočárkama zrychlovaly. Držely kočárky jednou rukou, druhou šmátraly v kabelkách nebo taky telefonovaly. Možná s těma holkama. Spíš ne. Děti si nadávaly hrubějc. Jako ty chlapi s rohlíkama a gothajem. Těm jsem ale věřil. Že nemůžou jinak. Ostatní ne. Ostatní mohli jinak. Koukal jsem se na ně. Přes karton. Celej den. Celej den jsem koukal přes karton, jak zrychlujou a nadávaj a mluvěj jako kniha a zatahujou břicha. Celej den. Neptal jsem se. Byli po stranách. A pode mnou. Tam jsem ale neviděl. Jen před sebe. Občas jsem zaklonil hlavu. Seděl jsem tam celej den. Potřeboval jsem se protáhnout. Tak jsem se zaklonil. Nic. Jen karton. Instinktivně jsem je zavřel. Ale nebylo tam. Jen karton. Kroutil jsem se jako kuřátko. Jako když jsme byli děti. To jsem trochu štrejchal o karton. Možná to slyšeli. Možná taky. Možná taky štrejchali. Možná se taky zakláněli. Neviděl jsem je. Byli po stranách a pode mnou. Viděl jsem jen před sebe. Nevím, jestli bylo vidět dovnitř. Maminky a děti a pánové a chlapi a ženský a kluci a holky se moc nezastavovali. Dívali se. Na nás. Do publika. Nezastavovali se, zatahovali břicha, nadávali, jedli rohlíky a dívali se na nás. Do publika. Na mě. Dívali se, zrovna když jsem se zakláněl a mhouřil oči před kartonem. Možná se smáli. Zrovna jsem koukal nahoru. Nebo do strany. Zrovna se dívali, když jsem se jako kuřátko kroutil a štrejchal. Možná se smáli. Občas jsem se pak zaklonil a nechal oči otevřený. To vydržím, říkal jsem si. Je to jen chvilka. Vydržel jsem to. Karton se mi snažil vyhovět. Vydržel jsem to a pořádně až do bolesti jsem se nadechl, abych naplnil plíce po okraj. Vypjal hruď. Možná se dívali. Občas jsem se kroutil s rukama svěšenýma, abych neštrejchal. Možná se dívali obdivně. Když jsem se díval já. Když jsem se díval já, před sebe, nebylo to s obdivem. Viděl jsem, jak zrychlují a přidávají v nadávkách a zatahují břicha až k páteři. K večeru už jsem se ošíval. Karton nepříjemně šustil. Docházel mi dech. V krabici docházel dech. V plicích. Karton ho asi nepropouští stejně jako slunce. Abych neštrejchal a abych nemhouřil, musel jsem dech krátit. Dalo to práci, ale neštrejchal jsem a nemhouřil. Do bolesti jsem držel plný plíce, aby se hruď vzpínala jako kůň z kovbojky. Kroutil jsem se a zakláněl a byl u toho vážnej. Nevím, na stranách byl karton. Nevím, jestli tam ještě byli. Jestli tam bylo ještě další publikum. Jestli tam bylo jiný publikum. Neviděl jsem. Neslyšel jsem ani štrejchání, ani zaklánění. Možná se smáli. Musel jsem se dívat do stran nebo nad sebe. Pak jsem je zastřelil. Jednoho po druhým. Maminky s kočárky, tlustý chlapy, pěkně voháknutý ženský, rachitický ženský, sprostý děti, kluky a holky, co mluvily jako kniha. Pak jsem zastřelil i ty ostatní. I ty dělníky s rohlíkama a gothajem, kterejm jsem věřil. Pak jsem ti zavolal. Teď ti volám.
Komentáře k článku: V krabici
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
