Třicet let švédského Bienále
Švédské Bienále scénického umění pravidelně přináší – nebo má přinášet – přehled toho nejlepšího, co se v poslední době odehrálo na scénách největší skandinávské země. Vzniklo v roce 1993 ve Stockholmu, a je tedy stejně staré jako „náš“ plzeňský Mezinárodní festival Divadlo. Od toho se kromě většího žánrového rozpětí (to platí od roku 2013, kdy původní název Divadelní bienále nahradil název dnešní a k činohře přibyl ještě balet a opera) liší i větším důrazem na domácí tvorbu (zahraniční inscenace hrají pouze marginální roli) a skutečností, že jde o „putovní“ podnik: každý ročník se koná v jiném švédském městě.
Velké očekávání vzbuzovala především „kolektivně-individualistická“ Nejzazší minuta ze stockholmského Královského dramatického divadla FOTO KLARA G
Švédská divadelní přehlídka se obvykle uskutečňuje jen každý druhý rok, v posledních třech letech tomu však, v důsledku neplánované pauzy způsobené covidovou pandemií, bylo jinak. Roku 2021 proběhla online, o rok později – už zase jako „skutečný“ festival – ve Västerås a konečně letos, ve dnech 30. května až 4. června, se po třiceti letech vrátila do hlavního města. Letošní ročník tedy byl výroční a do jisté míry bilancující.
Třeba přiznat, že start nebyl úplně hladký, a to kvůli rezervačnímu systému, který se krátce po otevření zhroutil, takže se musel zase hned zavřít. Kdo se pak nedostal k počítači v pravý čas (můj případ), měl smůlu a musel vstup na některá představení řešit až na místě. Což – vzhledem k tomu, že žijeme v digitální době – nebylo vždy snadné. (Například v jednom divadle mi uvaděčka sdělila, že v hledišti je sice ještě spousta volných míst, ale ona mě tam přesto nemůže pustit, protože „nejsem v systému“.)
Dramaten v minulosti a dnes
Nevýhodou „kočovné“ povahy bienále je, že na skromnější hostitelská jeviště se většinou nedají přenést velké, technicky náročné inscenace. To se v první řadě týká stockholmského Královského dramatického divadla (Kungliga dramatiska teatern / Dramaten), národní scény, kde se roku 1956 uskutečnila světová premiéra O’Neillovy Cesty dlouhého dne do noci a od šedesátých let minulého století až do začátku nového tisíciletí působil slavný Ingmar Bergman. To obvykle bývá zastoupeno jen inscenacemi komornějšího charakteru, které ne vždy dostatečně vypovídají o skutečné podobě jeho současného repertoáru.
Letos tento problém odpadl: Dramaten se totiž stal centrem veškerého festivalového dění a na jeho scénách proběhlo několik představení. Velké očekávání vzbuzovala především „kolektivně-individualistická“ Nejzazší minuta. Jako autor a režisér je pod ní podepsán umělecký šéf divadla a úspěšný dramatik Mattias Andersson, který na sebe upozornil už na Bienále roku 2009 v Borås (během svého angažmá v göteborském Backa Teater) mimořádně zdařilou inscenací Dostojevského Zločinu a trestu.
Andersson se už řadu let věnuje experimentálním, často dokumentárně pojatým projektům. V Minutě kromě profesionálních herců hráli i ostatní zaměstnanci divadla (celkem 48 osob!) a ti všichni se v krátkých vystoupeních vrátili k dlouhému období koronaviru, kdy se v Dramatenu nehrálo. Odpovídají na otázku, kterou tehdy dostali: Kdybyste, až se divadlo zase otevře, měli jedinou poslední minutu na to, abyste vystoupili na Velké scéně – co byste v takovém případě řekli nebo udělali?
Herci i neherci dávají volný průchod svým zkušenostem a citům, což je docela zajímavé. Ale tvrzení recenzenta celostátního deníku Dagens Nyheter, že tímto představením do Dramatenu vstoupila nová doba, je přece jen třeba brát cum grano salis.
V představení Čandala/Cikán se romský herec a zpěvák Lindy Larsson s kapelou Bon bon band neuctivě pustil do Augusta Strindberga FOTO PER BOLKERT
Nezapomenutelná rozkoš
Jak to tak na festivalech bývá, i ten stockholmský měl značné tematické rozpětí: od klasiky, jako je Ibsenova symbolistická hra Divoká kachna (Göteborgs stadsteater) či adaptace románu Milovnice Elfriede Jelinek (Uppsala stadsteater), zabývajícího se údělem ženy v muži ovládaném světě, až po inscenace, které se dost vymykaly mainstreamu. K těm kromě Nejzazší minuty bezesporu patřilo, přinejmenším svou délkou, osmihodinové (!) Dědictví, drama o homosexualitě včera a dnes od Američana Matthewa Lopeze (Dramaten).
Zařazení inscenace Moje totální rozkoš (Lilith Performance Studio) do programu Bienále zdůvodnila výběrová komise slovy: Moje totální rozkoš je nápadná a osvobozující, ale v neonově namodralém šeru vyvolává také pocit nejistoty noční můry… Je nezapomenutelná.
Nezapomenutelná vskutku byla. V prostoru, jehož podlahu a stěny pokrývalo pět tun mouky, přesněji řečeno těsta, se společně pohybovala pětadvacítka herců a proměnlivý počet diváků. Herci v těstě ťapkali a převalovali se a pronášeli útržkovité repliky. Na jejich významu – pokud nějaký měly – příliš nezáleželo, natolik byl divák zaměstnaný bizarním prostředím, že text v podstatě nevnímal. Sám jsem pak na představení vzpomínal ještě několik následujících dní, když jsem se v hotelu usilovně snažil očistit si boty od těsta, které se mi na ně nalepilo.
Frostenson a Strindberg
Víc pozitivních dojmů ve mně zanechaly „komorní“ inscenace K (Folkteatern Göteborg) a Čandala/Cikán (Lindy Larsson / Strindbergs intima teater). Prvně jmenovaná se týká sexuálního skandálu, který roku 2017 vypukl v „posvátné“ Švédské akademii (kvůli němu se tehdy mimo jiné neudělovala Nobelova cena). Jeho protagonistou byl francouzský fotograf a významná osobnost švédské kultury Jean-Claud Arnault, jinak to manžel členky Akademie a přední lyričky Katariny Frostenson, který to poněkud přehnal s milostnými eskapádami a za znásilnění skončil ve vězení. V představení, vycházejícím z Frostensonové stejnojmenného autobiografického románu, herečka a zpěvačka Ylva Olaison (za hudebního doprovodu Lovisy Samuelsson) bravurně předvedla totální zlom, který v životě básnířky a jejího manžela znamenalo odhalení skandálu a následující štvanice médií a „krvežíznivého“ davu (na pohled v lecčems připomínající to, co kdysi zažila objevitelka radia Marie Curie-Sklodowská poté, co vyšel najevo její poměr s ženatým kolegou Paulem Langevinem). Výkon Olaisonové diváky natolik nadchl, že skoro zapomněli, že Arnault nebyl nevinný a svůj trest si odseděl plným právem.
Představení Čandaly/Cikána se konalo v Intimním divadle, tj. na scéně, kterou ke konci života založil August Strindberg s mladým hercem Augustem Falckem a která se na začátku našeho tisíciletí, po téměř stoleté pauze, znovu probudila k životu. Strindberg tu svého času uváděl (nejen) vlastní divadelní kusy a nyní se na tomto místě romský herec a zpěvák Lindy Larsson s kapelou Bon bon band do švédského velikána neuctivě pustil: podrobil kritice rasistické postoje, které Strindberg projevil v jednom ze svých románů, i dodnes přežívající předsudky vůči národnostním – a sexuálním – menšinám.
Operní a baletní představení mívají na Bienále nezřídka vysokou úroveň, ale jejich hodnocení přenechám kompetentnějším kolegům. Nedílnou součást festivalového programu tvoří také dlouhá řada seminářů, rozhovorů s umělci a workshopů. Z těch letošních namátkově jmenuji několik, které vypovídají o aktuálních tématech švédského kulturního života: Nedostatek důvěry divadla k dramatikovi, Rozhovor o umělecké svobodě, Embodied Queer Theatre, Válka a odpovědnost, Ukrajina vypráví, Existuje kvalita mimo Stockholm?, Hledá se rovnoprávnost, Kdo rozhoduje neboli Je dramaturg novým dramatikem? či Jak svobodné je umění ve Střední Evropě? Nechyběla ani Europa, Europeana na téma divadelní adaptace knihy Patrika Ouředníka, kterou na letošní podzim připravil Dramaten.
Komentáře k článku: Třicet let švédského Bienále
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
