Tereza Marečková, Miloslav König: Myšlenka zdravého konce převážila

Divadelní společnost Masopust oznámila v šestnáctém roce existence ukončení činnosti. Z kulturní scény tak do konce letošního roku zmizí nezávislá platforma, jejíž inscenace Deník zloděje opanovala Ceny divadelní kritiky za rok 2017. Důvody konce Masopustu nastínili dramaturgyně Tereza Marečková a herec a současný umělecký šéf Miloslav König. Výrazné osobnosti, které společnost spoluzakládaly a vtiskly jí vysoký umělecký kredit.

Proč jste se rozhodli skončit právě nyní?

Tereza Marečková: Mám chuť odpovědět: protože nazrál čas. Završili jsme určité tvůrčí období a jdeme dál, jinam, jinak. Měli jsme po dlouhou dobu skvělou příležitost ohledávat určitou dramaturgii a poetiku, učit se a průběžně v něčem růst a mít z toho radost. Vyprávět jakoby jeden příběh stále znovu a dostávat se v něm hlouběji. Experimentovat! Setkávat se se spoustou úžasných lidí a otevírat se novým myšlenkám, novým obrazům a přístupům k divadlu. Doufám, že jsme příliš nezamrzli v nějaké zkostnatělé podobě. Možná by nám to už akutně hrozilo.

Miloslav König: Masopust procházel mnoha vnitřními proměnami a při každé jeho transformaci visela ve vzduchu i myšlenka konce a otázky, zda ještě má smysl pokračovat, kudy se ubírat, kde a jak tvořit. Dovolím si tvrdit, že naší silnou stránkou byla vždy vytrvalost. Nicméně jsme dospěli do fáze, kdy potřebujeme možná víc klidu a zázemí, jakousi větší stabilitu provozní i uměleckou. Myšlenka zdravého konce převážila nad nezdravým pokračováním.

Tereza Marečková: Ačkoli jsme stále v určitém zápalu a intenzitě společného hledání, součástí tohoto rozhodnutí je také pocit velké únavy z permanentního sezení na několika židlích. Masopust nás nikdy neživil, spíše jsme do něj všemožně investovali a současně si vydělávali jinou prací, abychom mohli tvořit. Tvořit „za odměnu“ jde, ale jen po určitou dobu, v určitém životním období. Už na to nemám sílu ani mi to nedává smysl. Hledám místo pro plnou soustředěnost, netříštění. Chronicky se nám nedařilo najít pro naše fungování aspoň trochu udržitelný finanční model. To je téma mnoha mých vnitřních i vnějších monologů a samozřejmě výrazně vstupuje i do tvůrčích pochybností, kterých je i bez této okolnosti mnoho. Jednou mi na sebezpytné finanční úpění kolega řekl, že to není moje chyba, protože s kulturní politikou v naší zemi to ani jinak nejde. To bylo na chvíli úlevné, ale současně jsem přesvědčená, že se člověk nemá nechat přiotrávit nesnázemi.

Co současná situace spolku a ohlas na jeho uměleckou činnost vypovídají o stavu společnosti a kulturní politiky?

Miloslav König: Nevím. Ohlasy na naši uměleckou činnost byly často skvělé a mám pocit, že s kulturní politikou to nijak nesouviselo. Povětšinou jsme tvořili v nízkorozpočtových podmínkách a asi by to tak i pokračovalo.

Tereza Marečková: Nemyslím si, že to dokážeme nahlédnout. Nebo jen dílčím způsobem. Já ani Miloslav nejsme žádní principálové s finanční vizí. Často mě napadalo, jaký je to zázrak, že jsme kontinuálně vedli nějakou tvůrčí platformu spolu s dalšími lidmi šestnáct let. Možná to bylo nesené nějakým opravdu silným snem. A to není tak špatná zpráva!

Zajímavě to nasvěcují mladší kolegyně a kolegové, kteří s námi teď spolupracují. Pro ně není samozřejmé odvádět práci zadarmo, o víkendech a tak podobně. Mnohem víc si hlídají čas a peníze. Pozoruji to, v něčem velmi ctím a držím palce. Současně ale vím, že kdybych já osobně nepracovala zadarmo a o víkendech, Masopust by tak dlouho nefungoval. Všichni hledáme vhodnou a únosnou míru pokládání se do tvorby, do práce a do života. Je dobré, že se o této stránce začíná mluvit, neměli bychom však u tohoto aspektu končit.

Když jsme na podzim dokončovaly s Annou Klimešovou a Kateřinou Součkovou Deklaraci závislosti, měly jsme k přepisu desítky hodin rozhovorů s tvůrci divadla a vědci. Bez pohotové a dobrovolné pomoci mnoha studentek bychom to zvládaly jen stěží.

Jak bude loučení s Masopustem v průběhu roku 2024 vypadat?

Tereza Marečková: Plánujeme poslední a jediné veřejné zasedání naší správní rady, která pro nás vždy byla inspirací a oporou. Stejně tak zvu na divadelní projekt Škrtání Boha, na kterém pracujeme s Jiřím Adámkem a Kateřinou Součkovou. Bude mít premiéru na podzim. Chtěli bychom se intenzivněji scházet s diváky a povídat si. Vedle dramaturgických úvodů bude příležitost i při derniérách inscenací Ženet, Tisíce radostí, Fredy, Deklarace závislosti.

Miloslav König: Vše by měla završit rozlučková revue Vitráž ’24 v režii Jana Nebeského, kterou plánujeme na prosinec v jediném uvedení.

Za jakých podmínek by mohla činnost společnosti pokračovat?

Tereza Marečková: Myslím, že jedině předáním do nových rukou. To by ale muselo přijít organicky, což se nestalo. Mám docela radost, že máme příležitost tuto etapu ukončit vědomě, jako oslavu a díkůvzdání, a nerozpadáme se v nějakém sváru a chaosu. Možná je to happy end! Samozřejmě se dostaví záchvěvy sentimentu nebo strachu, že přijdeme o možnost se setkávat a dramaturgicky se rozmáchnout. Ale modlím se, abychom mohli svoje tvůrčí sny uskutečňovat jinde. Zaručené to nikdy není. Vždycky je to spíš zázrak.

Miloslav König: Nerad bych vytvářel nějaké hypotézy. Prostě se loučíme.