Svět na divadle Jany Patočkové
Výbor textů Jany Patočkové je příznačně nazvaný „goethovským“ citátem z Fausta. Ty uvozovky prosím ponechat, protože název svazku Svět na divadle ukázat, a celý… vychází z Goethova originálu spíše velmi volně, po smyslu. Takto doslova jej najdeme jen v Krausově českém přebásnění a domýšlení originálu, pro Krejčovu památnou inscenaci z roku 1997. Citát měl však pro oba tvůrce, Otomara Krejču i Karla Krause – a vlastně i pro nejzasvěcenější českou vykladačku jejich díla Janu Patočkovou –, až programový charakter.
Jaroslava Adamová v roli Kláry v Dürrenmattově Návštěvě staré dámy (režie Miroslav Horníček, premiéra 16. října 1959, Divadlo ABC, Praha) Foto Jiří Červený
Když je odborná kniha čtenářským zážitkem
Četba cca pěti set padesáti stran rukopisu byla pro mne zážitkem a – přiznám se – i požitkem. A to nejen z četby, ze stylistické, myšlenkové, analyticky i terminologicky přesné úrovně jazyka naprosté většiny textů, s níž se úrovní živé, frázeprosté češtiny v naší divadelní publicistice posledního půlstoletí může měřit jen málokdo (jednou z mála výjimek, bohužel už nežijících, je autorka skvělého doslovu ke knize Eva Stehlíková). Ale šlo i o požitek zcela osobní, neboť nad těmi texty jsem si mohl evokovat a znovu promítnout na plátno děravé paměti svůj život s divadlem za posledních pětašedesát let s jasným vrcholem v letech šedesátých a počátku let sedmdesátých. Šlo o období, kdy právě Jana Patočková, jež mi svými statěmi byla v tomto „filmu“ zasvěceným průvodcem, působila jako redaktorka a editorka, ale především, až do její likvidace, kmenová autorka revue DIVADLO. Právě tam jako kritička i teatroložka mohla ukládat své nejcennější statě, na něž pak mohla navázat až na samém konci let osmdesátých a v devadesátých i dalších letech.
A věřím, že bude takovým průvodcem i pro každého, kdo se zajímá o moderní české divadlo a kulturu nejen v jejích vrcholech v šedesátých i výjimečně devadesátých a nultých letech, ale i v jejích propadech (zejména léta tzv. normalizace): brilantně ten počínající úpadek v oblasti kritiky předznamenává v přítomném výboru polemická stať Zjevení kritika (1969). Svou neúhybnou pravdivostí, s níž klidně, věcně, zdvořile, sine ira et studio pojmenovává metodologickou, slovesnou i myšlenkovou ubohost nastupujícího oficiálního kritika Rudého práva a svazového funkcionáře Josefa Otavy alias Josefa Jelena alias Jaroslava Janského, stala se tato stať na prahu normalizace pravděpodobně jednou ze záminek následného zákazu našeho nejlepšího teatrologického časopisu evropské úrovně. Zatímco administrativní poprava významného časopisu, podobně jako dva roky poté daleko brutálnější poprava Divadla za branou, byly obě křiklavou hanebností, Patočkové literární „poprava“ pseudokritika byla a dodnes je natolik noblesní, že si takovou dotyčný kritik ani nezasluhoval.
Tuto polemickou linii své kritické tvorby s až havlíčkovskou přímočarostí Patočková prezentuje ve vynikající stati, ironicky nazvané Legenda o „bláznivém Jánošíkovi“ – jde tu o důsledné odhalení sebeklamů, účelových lží i pohádek, jež šířil ve veřejném prostoru o sobě i o druhých jeden ze sloupů normalizace na divadle – Přemysl Kočí.
Své kritické, analytické a teatrologické schopnosti mohla Patočková naštěstí téměř po dvaceti letech, po kratší epizodě samizdatového sborníku O divadle, bohatě uplatnit i po revoluci, ať už v revue Svět a divadlo, v Divadelní revue, v Divadelních novinách, ve Zprávách Divadelního ústavu, nebo v reprezentačním anglicky psaném periodiku Czech Theatre i jinde.
Refrény Jany Patočkové
Z široké palety témat, jimiž se tento výbor z textů Jany Patočkové zabývá, si všimněme alespoň některých, pro autorku charakteristických „refrénů“, v nichž čtenář najde mnoho trvale inspirativních podnětů i k vlastnímu kritickému domýšlení.
Především je tu samozřejmě tematický refrén krejčovsko-krausovský, v posledním půlstoletí rozhodně autorčino hlavní odborné teatrologické téma. A s ním úzce souvisí i refrén osudů barbarsky vlastně dvakrát zlikvidovaného Divadla za branou. Málokdo u nás dokázal tak přesně a nebulvárně – tedy skutečně kriticky – pojmenovat podstatu této „kauzy“ jako právě Patočková. V přítomném výboru je ovšem, žel, tento nepominutelný tematický blok reprezentován pouze několika většími či menšími statěmi, jež vzhledem k celku jejího díla tvoří spíše zlomek. Několik byť velkých analytických recenzí ze SaDu nebo „výročních“ novinových článků nemůže nahradit třeba konvolut zásadních studií z Divadelní revue (z let 2001–2014); ovšemže to píšu s vědomím, že se o to víc budeme těšit na autorčinu samostatnou „krejčovskou“ monografii, kde – jak předpokládám – nebude žádná ze zbylých statí chybět. Nejen ty z DR, ale třeba i z DISKu, časopisu ND či studie ze sborníkových prací. Důvod této absence je legitimní a chápu ho; už méně chápu jeho zdůvodnění, že se tyto studie vymykají žánrově koncepci edice. To kvůli naší vydumané koncepci pomineme klíčové texty kteréhokoli autora, včetně autorů nejvýznamnějších, protože se vymykají?! Edice, každá edice, by měla sloužit dílu autora, nikoli naopak. A vůbec – jaké vlastně edice? Snad edici České divadlo, respektive Ediční řadě Eseje, kritiky, analýzy? Nejsou snad i ony, a právě ony, naopak dokonalým naplněním minimálně dvou ze tří vytyčených žánrů (eseje, analýzy)? A nejde jen o Krejču a o vyřazení zásadních statí z Divadelní revue (nejen těch „krejčovských“). I když chápu obligátní argument, že do jednoho svazku se prostě nemohlo vejít všechno (a co čtenář, to jiné preference), dovolte přesto recenzentovi zalitovat, že se tu až na výjimky nesetkal s tak osobitou, originální částí tvorby Patočkové, jakými jsou minuciózní, detailní a empatické miniportréty hereckých výkonů, jimiž redaktorky Helena Suchařípová, ale – byť řidčeji – i Jana Patočková zdobily právě revue Divadlo: V hlavní roli Slávka Budínová (Divadlo, únor 1964; nejde jen o okrajovou glosu, jak čteme v Bibliografiii, nýbrž de facto o čtyřstránkový herecký portrét); dále Nedivadlo v Redutě (Divadlo, březen 1964; není to jen recenze inscenace, jak tvrdí Bibliografie – k ničemu přitom programově nehotový, otevřený textappeal Poslední den neměl dál než k inscenaci, to je s odpuštěním pojmový nesmysl –, nýbrž jde opět o přesnou, plastickou, minuciózně vystavěnou deskripci hereckých výkonů večera, zejména herectví Ivana Vyskočila v jeho demonstracích postavy Jakuba Voreina). Toto dnes takřka vyhynulé umění portrétu Patočková znovu bravurně ukázala i v mnohem pozdější době, například v devadesátých letech v plastickém portrétu Čtyři role Emílie Vášáryové (Svět a divadlo 3/1994).
Objevený Dürrenmatt, Sartre, Havel
Dalšími refrény Jany Patočkové jsou zprvu velmi frekventovaná témata dürrenmattovská, jež právě Patočková svými texty pomáhala ve vztahu k tomuto „nihilistickému“ dramatikovi ve zprvu nepřátelském českém kritickém diskurzu etablovat. V přítomném výboru se Patočková švýcarskému dramatikovi věnuje vždy v souvislosti s konkrétními inscenacemi, od studie Nepohodlný autor (1964) přes Dürenmattovy variace na staré téma (1966) až po Shakespeare dle Dürrenmatta (1969). Zde zejména rozsáhlá úvaha o dodnes méně známé a takřka nehrané pozdní Dürrenmattově hře Meteor je velmi aktuální. A forma, která by mi jinde a jindy příliš sympatická nebyla, totiž poměrně rozsáhlé, stránkové i vícestránkové citace z pozoruhodné hry, byla a je v tomto specifickém případě zcela namístě, byl jsem za ni dokonce vděčný. Přiznám se, že ani dnes ovšem nesouzním s příkrým hodnocením historicky prvního Dürrenmatta na našem území ve Werichově Divadle ABC, Návštěvy staré dámy (1959) v Horníčkově režii s excelentní Adamovou v titulní roli, s hodnocením, které i při značné chvále hereckého výkonu v titulní roli sdílela s ostatní kritikou také Patočková. Jenomže samotná autorka toto hodnocení částečně vyvrací svými dalšími dürrenmattovskými texty, konkrétně o Návštěvě staré dámy. Zde se žádné z dalších dam v titulní roli (počínaje Antonií Hegerlíkovou) nedostalo od Patočkové zdaleka tak vysokého hodnocení (spíše naopak) jako Adamové. Mimochodem, tímto oceněním souzněla Patočková s Havlovým nadšeným uznáním Adamové v téže roli, a to jak v časopisu Divadlo, tak zejména později v jeho vzpomínkových reflexích na tuto inscenaci i na práci v ABC (Werichovo Divadlo ABC, 2000).
Soustavně Patočková od počátku sleduje i témata sartrovská. Od souhrnné recenze Pět her Jeana Paula Sartra přes zkoumání možností Jak hrát Sartra? až po přesahové úvahy o hře Špinavé ruce a jejích inscenacích koncem šedesátých let Hra na téma století. Téma Sartre z jejího uvažování o divadle nezmizelo ani později v devadesátých letech, vždy v souvislosti s konkrétními inscenacemi, domácími i zahraničními (Strniskův pekelný kruh; „Německý“ festival počtvrté: Atakovaný divák aj.).
Stále častěji se zejména od roku 1990 vyskytuje u Patočkové velmi aktuální téma havlovské, jež se u ní samozřejmě organicky propojuje s tématem grossmanovským. Od analýzy československé premiéry hry Largo desolato komentuje autorka zasvěceně i další významné havlovské premiéry či inscenace (Havlova faustiáda v Plzni; Foustkovo odsouzení; Odcházení: Příběh domyšlený do konce aj.). Patočková tak významným způsobem zdokumentovala a osobitě obohatila aktuální problematiku uvádění Havlových her. Přesně definuje vlny povrchních havlovských konjunktur i opětovných útlumů.
Při reflexi konjunkturálního „havlování“ nikde neklouže po povrchu, nezúčastňuje se krátce polistopadového málem svatořečení autora, ale ani stejně povrchního odmítání ve chvíli, kdy autor i jeho hry nezapadají do „up to date“ mediálního vzorce ustaveného převážně bulvárem (ale nejen). Dokáže jednou dvěma větami ve zkratce vyjádřit rozporuplnost i nejednoznačnost Havlových postav: Jeho lhaní je snadné a přesvědčivé, jeho zápal pravý, říká o antihrdinovi Pokoušení Foustkovi. Klouže lehce po šikmé ploše, ale divák je v pokušení mu věřit (Foustkovo odsouzení, 1991).
Zvláště si u Patočkové cením její věcné, na pečlivé analýze postavené obrany jak divadelního, tak filmového zpracování Havlova Odcházení – a také toho, jak i zde dokáže oddělit Havlovo privatissimo od autonomního díla, jednotlivé od obecného, dobové od přesahového, chcete-li transcendentního. Díla, které – jak víme nejen od Havla – má být vždycky chytřejší než autor.
Musím se pouze za autora trochu ohradit v jediném detailu, totiž vůči jejímu dojmu, že motiv drtivého vlivu médií a bulváru na naše životy, kupříkladu u Odcházení motiv kruciální, nadsázkou jako pars pro toto reprezentovaný dvěma novinářskými šantaly z deníku FUJ, má být výrazem prvoplánově podbízivé snahy o lacinou politickou aktualitu. Recenzentka s povděkem kvituje, že tento motiv David Radok ve své úpravě pro Archu škrtl a nahradil ho korektně obecnou charakteristikou novinářů nejmenovaného předního evropského deníku. Jakkoli také rozumím Radokově snaze vyhnout se lacině povrchnímu, politicky aktuálnímu čtení hry, myslím, že toto není ten případ. Právě úprava ve jménu falešné korektnosti byla naopak chybou inscenační úpravy. Sám se tady musím jako jeden z prvních posuzovatelů díla ještě před jeho tiskovým i divadelním zveřejněním přihlásit k tomu, že jsem Václavu Havlovi v interně vyžádaném posudku dosud ne zcela hotového díla právě tento motiv vychválil do nebes. Nevím totiž dodnes, co je na této vtipné a obecně výstižné zkratce veškerého, nejen našeho ušmudlaného politického bulváru, žijícího například právě u Havla převážně z fake news, špatného a prvoplánového. Ve všech inscenacích Odcházení, které jsem viděl, tento detail naopak skvěle divadelně a po smyslu fungoval. Naopak tam, kde byl s nemotornou korektností opisován (jako právě v Arše), jsem cítil lehké rozpaky.
Claudel a Burešová
Kapitolou samou pro sebe jsou pak u Patočkové témata claudelovská. Zde si autorka všímá mnohem důkladněji než u jiných autorů problematické recepce Claudelova díla u nás (Claudelovo mysterium; Obtížnost antiiluzionismu; Návrat bílého slona; Zápas s Claudelem – příznačně nejdelší studie celého výboru). Česká recepce, zprvu vysloveně záporná, ba odstrašující (i u takových kritických autorit, jakou byl Jindřich Vodák), později pak, což je daleko horší, více než půlstoleté totální mlčení, jen na malou chvíli přerušené claudelovským zablýsknutím na sklonku šedesátých let, než vše opět překryla tma (nebo spíš šeď) normalizace. Patočková tu naši claudelovskou dejme tomu zdrženlivost přisuzuje nejen tradičně antináboženským a antiduchovním tendencím, jež v racionálně republikánské české společnosti v minulém století převládaly a dosud namnoze převládají, ale i samotné duchovní povaze, především však tvaru a nelineární kompozici Claudelových her. Ty se svou poetikou fatálně míjely se směřováním i těch nejprogresivnějších, natož pak konvenčních či komerčních tendencí a trendů českého divadla. Vše se začalo jen pomaličku lámat, na divadle i ve společnosti, až v novém miléniu. A Jana Patočková byla u toho – viz její recenze Poledního údělu a zejména pak další velké studie v jubilejních sbornících Divadla v Dlouhé (Hana Burešová a divadlo básníků; Nesnadná cesta ke světlu). Tady se autorce claudelovské téma propojuje se vzrůstajícím zájmem o tvorbu Hany Burešové.
Tuto tvorbu vidí Patočková v jejím vývoji. Od dávné Hry lidové v DISKu, Žertu, satiry, ironie a hlubšího významu v Řeznické – ještě bych Patočkovou doplnil o originálního znovuobjeveného Kainarova Ubu se vrací ve Viole – přes Mam’zelle Nitouche, Mojžíše či Lazebníka Sevillského ještě ve Středočeském divadle až po velkou éru v Divadle v Dlouhé.
Zde si neodpustím opět jednu, možná bagatelní, detailní poznámku týkající se více Bibliografie než vlastního textu. A to v souvislosti se slavnou goldoniovskou inscenací Lháře: je letitý omyl opakovaně uvádět Miloše Hlávku jako překladatele, respektive překladatele plus úpravce. Hlávka hru nikdy nepřeložil. Jeho autorská verze – a byla tak chápána i dobovou kritickou reflexí, dříve než byl autor na čtyřicet let vygumován z literatury a divadla – se dá maximálně nazvat „přebásněním“. Přesněji však – a tak byla hra původně i vydávána tiskem – hrou na motivy.
Tvorbu Burešové vidí Patočková komplexně a kontinuálně. (Vlastně bychom měli vždy psát tvorbu tandemu Burešová–Otčenášek, podobně jako v Patočkové úvahách o Krejčovi byl vždy přítomen i Karel Kraus.) Uvažuje – v jádru neměnné, vždy bytostně divadelní, obrazivě metaforické jevištní poetiky – u režisérky o zjevném posunu. Barevně řečeno, od světlých – byť se střídavě bílými i černými odstíny – ke stále temnějším barvám, jimiž Burešová divadlem maluje, kreslí, tvaruje, vypráví a reflektuje náš svět. Svět, který také jásavými barvami věru nehýří. Bylo velmi šťastnou volbou, že právě těmito studiemi, jež jsou mimo jiné i vyznáním autorky básnickému, metaforickému divadlu, celý výbor vrcholí.
Coda
O vynikajícím, co do slovesné úrovně brilantním doslovu Evy Stehlíkové jsem už psal. Měl bych ovšem dodat, že naopak jedním z problémů knihy – a to už v rukopisné podobě, kterou jsem dostal před vydáním k posouzení – je poněkud nadbytečný druhý doslov Terezie Pokorné. Snad jde pouze o shodu okolností a pro doslov nešťastný kontext, za který autorka neodpovídá. Její doslov je totiž nejen v těsném sousedství, ale i v prudkém a bohužel výmluvném kontrastu s doslovem prvním. Sáhodlouhá souvětí zvíci průměrně šest, osm, devět i více řádek, kdy čtenář, zpětně hledaje podmět, přísudek a hlavně ztracený větný i významový kontext, se musí stále vracet, aby se nakonec dozvěděl něco, co už v knize tak jako tak je. Jako by se Pokorná bála bez berličky citátu vstoupit na tenký led vlastních formulací, vlastního soudu, vlastního výběru a nedej bože vlastní analýzy! Ba i pouhého náběhu k ní. Role autorky doslovu tak místy spočívá jen ve funkci „pořadatelsky“ spojovacích větiček či pouhých jedno- či dvouslovných nadepsání dalšího citátu…
Přesto bych rád nakonec znovu vyzdvihl jedinečnost této mimořádné knihy. A to, že nic z toho, co jsem zde dílčím, subjektivně kritickým pohledem uvedl, nemůže absolutně zpochybnit můj skvělý čtenářský dojem z celé nádherné knihy. Kromě díků samotné autorce, která si takto rozsáhlý výbor z díla už dávno zasloužila (a včera bylo pozdě), sluší se poděkovat i třem pečlivým editorkám projektu (Eva Stehlíková, Barbara Topolová, Kamila Černá) a dalším spolupracovníkům a spolupracovnicím (Bibliografie), jimž se všem pod rukama zrodila i v rámci „kritické řady“ vskutku jedinečná, komplexně vybavená edice.
Celý téměř šestisetstránkový výbor textů Patočkové je dílo mimořádné a trvalé myšlenkové, slovesné i výpovědní hodnoty. Měla by patřit do domácí knihovny každého, kdo se zajímá o moderní české divadlo i světové drama.
Četl jsem ty odborné texty jako napínavý životní film, plesal nad jejich češtinou a přál si jediné (kromě těšení se na další „krejčovskou“ monografii): aby takto vydařených výběrů bylo daleko více! A hlavně aby budoucí editoři dnešních textů měli vůbec z čeho vybírat.
Jana Patočková: Svět na divadle ukázat, a celý… Tvůrci Eva Stehlíková, Terezie Pokorná, editorky Eva Stehlíková, Barbara Topolová, Kamila Černá, doslov Eva Stehlíková, Terezie Pokorná, bibliografie Otto Linhart, poznámky a vysvětlivky Johana Vitásková, redakce Kamila Černá a Barbara Topolová, redakční spolupráce Michal Zahálka. Institut umění – Divadelní ústav, edice České divadlo, 2023, 560 stran.
Komentáře k článku: Svět na divadle Jany Patočkové
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
