Švankmajerova pec surrealistické alchymie
V pestré paletě našich loňských dokumentů, o nichž jsem psal podrobněji v loňských DN č. 22, stojí za zvláštní komentář film Alchymická pec. Toto tavicí zařízení bylo ve středověku označováno tajuplným slovem „athanor“. Význam tohoto termínu je ale dvojí: Athanor je také produkční společnost, v níž od roku 1992 realizuje svá díla nejznámější český surrealista Jan Švankmajer. Dokument vznikal během natáčení jeho černě anekdotické skládanky Hmyz (2018), která provokativně interpretuje známé drama od bratří Čapků.
Jan Švankmajer FOTO ATHANOR
Provokace, přesněji řečeno podvratnost, je živlem surrealismu a projevuje se ve Švankmajerových hrátkách s plastelínou, jídlem, rostlinami, tlející veteší, animálními a lidskými ostatky, loutkami i s živými bytostmi, jejichž funkce autor ve svých vizích důmyslně převrací. Do iracionálního, často morbidně působícího světa se snaží vtáhnout své diváky a vytrhnout je tak z každodenních stereotypů. O totéž se pokouší také bezmála dvouhodinová koláž, v níž režisérský tandem Jan Daňhel a Adam Oľha nahlíží do Švankmajerovy psychiky i do jeho výjimečné tvorby.
Polemiky s producentem
Portrét, v němž jako udivená „průvodkyně“ figuruje titulní hrdinka adaptace Carrollovy pohádky Něco z Alenky, je od začátku polemický. V klíčových pasážích si Švankmajer vyměňuje názory se svým pragmatickým producentem Jaromírem Kallistou. Ten Švankmajerovi vyčítá nezájem o běžné diváky, kteří by jeho díla mohli korigovat. Autor, jenž se na jiném místě filmu označuje za čistého nekrofila (mám radši věci než lidi), kontruje tvrzením, že takzvaný většinový divák neexistuje.
V kontroverzním dialogu Kallista popisuje i jejich obdivuhodnou součinnost. My nesloužíme jeden druhému, my sloužíme smyslu toho, co chceme dělat, a vzájemně si pomáháme, konstatuje muž, jehož spolupráce se surrealistickým mágem je mimořádná svou stabilností, vzájemným respektem i jedinečnými výsledky. Musíme umět pracovat krutým terorem lásky, dodává osvícený producent.
Nekorunovaný král českých surrealistů v dokumentu ukazuje svou „kunstkomoru“ plnou obskurních objektů, jež posbíral po celém světě. V komentářích o magické funkci fetišů (s nimiž zachází jako s živými tvory!) poodhaluje inventář vlastní tvorby i její mytické inspirace. Vysvětluje zásadní význam taktility, tedy hmatových zážitků, o jejichž vyvolávání ve svých dílech usiluje. Zatímco zrak moderního člověka je zkažený televizí a reklamou, hmat si podle Švankmajera stále uchovává autentickou syrovost. Taktilní je i prvotní komunikace novorozence s jeho matkou.
Autorovy úvahy ani jeho tvorbu se film nepokouší polopaticky škatulkovat. Budí tak dojem až ostentativní neučesanosti, jež – zejména v první polovině – hraničí s nepřehlednou roztěkaností. Což lze vnímat jako dramaturgický lapsus, ale i jako apel vůči publiku, vesměs uvyklému pouze na konzumaci komerčních dráždidel. Jaromír Kallista mluví o nedefinovatelnosti imaginativního umění, jež nelze pojmenovat ani zvážit. Švankmajerův portrét v duchu této úvahy vybízí diváky, aby si jeho nespojité segmenty sami sestavili do smysluplného celku.
Jediná adekvátní odpověď na surovost života je cynismus fantazie… Jan Švankmajer v dokumentu Alchymická pec FOTO ATHANOR
Absurdní formy chtíče
Zrekapitulujme Švankmajerovy jedinečné filmy, především ty celovečerní. Pohádková variace Něco z Alenky (1988) byla unikátní nejen svou poetikou, ale i okolnostmi svého vzniku. Soukromé podnikání jsme neoficiálně provozovali už několik let před listopadem 1989. Film Něco z Alenky byl kompletně zafinancovaný zahraničními producenty. Ve dvaadevadesátém jsme koupili starou hospodu s kinem ve vesnici Knovíz nedaleko Prahy. Přebudovali jsme ji na ateliér a všechny filmy od Spiklenců slasti už jsme natáčeli tam, prozradil o zákulisí autorovy tvorby jeho dlouholetý producent.
Švankmajerův první porevoluční dlouhometrážní film Lekce Faust (1994) transponoval do současnosti proslulou Goetheho předlohu i další příběhy o mefistofelském pokoušení. Titulní hrdina (znamenitý Petr Čepek ve své poslední roli před kamerou) je v autorově pojetí obyčejný, ničím výjimečný chlápek, jenž podlehne vlastní zvědavosti. Během své anabáze divadelním „zásvětím“ a dalšími fantaskními prostory je vmanipulován do pekelnických čachrů. Nakonec je vehnán do pozice pronásledovaného štvance, jenž zahyne na pražské ulici pod koly projíždějící škodovky.
Autorův následující snímek Spiklenci slasti (1996) považuji v jeho celovečerní etapě za nejzdařilejší. Tento pikantní kaleidoskop si pohrává s prvky porna, které však překlápí do sarkastické „antipornografie“. Šestice hlavních postav si pro ukájení libida hledá všelijaké bizarní náhražky. Upocený trafikant (Jiří Lábus) si podomácku vyrobí masturbační aparát, pohledná televizní hlasatelka (Anna Wetlinská) přímo ve studiu dosáhne orgasmu drážděním svých prstů u nohou rybími tlamičkami. Jiný člen osazenstva tohoto mistrovského podobenství o absurdních formách chtíče si vlastnoručně zkonstruuje přístroj pro autoerotickou masáž.
Klíčovou rekvizitou hororu Otesánek (2000) je navenek neškodný dřevěný paňáca, kterého si dvojice bezdětných manželů (Veronika Žilková a Jan Hartl) pořídí místo vytouženého potomka. Hýčkaný „samorost“ však zázračně ožije a promění se v nenasytné monstrum… Morytát – inspirovaný zlidovělou pohádkou – upozorňuje na přežranost novodobé civilizace, v níž jídlo symbolicky znázorňuje její přebujelou agresivitu.
Drama o transcendentálním partnerství
Tento motiv režisér detailně rozehrál v jednom ze svých nejlepších krátkých snímků Jídlo (1992). Zásadní funkci má i v jeho jiném skvostném „kraťasu“ Možnosti dialogu (1982), jenž v době reálného socialismu jízlivě poukazoval na nemožnost partnerské i společenské domluvy a jehož skeptické sdělení platí dodnes.
Hlavní postavou alegorie Šílení (2005) – inspirované povídkami Edgara Allana Poea a texty markýze de Sade – je mladík, jenž trpí hrůznými sny a stane se svědkem perverzních rituálů poživačného šlechtice (v pozoruhodném podání Jana Třísky). V tomto extravagantním traktátu o svobodě a jejích deformacích je celý současný svět zobrazen jako jeden velký blázinec. Švankmajer klade mimo jiné otázku, jak v této vyšinuté realitě vládnout jejím nesvéprávným „chovancům“.
V autorově další poťouchlé mozaice, hořké komedii Přežít svůj život (2010), absolvuje nanicovatý hrdina spletité putování za nalezením vlastního já, které mu zkomplikuje všetečná manželka i jeho autoritativní superego. Děj zpestřuje vzájemné „pošťuchování“ dvou klasiků psychoanalýzy: Sigmund Freud a Carl Gustav Jung blahosklonně pozorují lidské hemžení ze svých portrétů na stěně psychiatrické ordinace.
Osnovou autorova nejnovějšího filmu Hmyz (2018) je divadelní zkouška, kde hru od bratří Čapků nacvičuje parta ochotníků. Do anekdotického jevištního balábile zasáhnou animální instinkty a brutální smrt některých aktérů. Jediná adekvátní odpověď na surovost života je cynismus fantazie, říká autor v jedné z dokumentárních vsuvek, začleněných do fiktivního příběhu. Průhledy do zákulisí natáčení ukazují Švankmajerův štáb i technické aspekty jeho děl, včetně ručně vytvářených efektů. V této souvislosti lze Hmyz chápat jako prolog dokumentu Alchymická pec, který autorův iracionální svět líčí mnohem obsáhleji a důkladněji.
Ústředním motivem čerstvého svědectví je Švankmajerův vztah k jeho ženě Evě (1940–2005). Její svébytnou osobnost oživují archivní záběry, kde uvažuje o podstatě surrealismu i o reakcích svého muže na experiment s LSD. Švankmajer láskyplně vzpomíná na její inspirativní existenci a přibližuje svůj psychický kolaps po její smrti, po němž dočasně skončil v blázinci. Daňhelův a Oľhův dokument tak přerůstá v jímavé drama o životním a tvůrčím partnerství, jež sahá až do transcendentálních sfér. Film je cenný svou komplexností i hloubkou: zpovědi bez jakékoli pózy či autocenzury se ani v těch nejintimnějších portrétech zpravidla nevyskytují.
Komentáře k článku: Švankmajerova pec surrealistické alchymie
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
