Suchého potýkání se s Faustem a Morávkovo potýkání se se Suchým
Tak jako si někdo potřebuje občas zajít na pivo, někdo pocítí nutnost si zapálit cigáro, někoho to náhle vyžene do přírody, jiný občan zatouží po nezřízeném životě, tak já čas od času musím napsat Fausta. Nejsem v tomto ohledu notorik – popadlo mě to zatím jen třikrát… (Jiří Suchý v programu k premiéře inscenace Dr. Johann Faust, Praha II., Karlovo nám. 40)
Kryštof Krhovják v titulní roli FOTO PATRIK BORECKÝ
Poprvé to bylo v roce 1959 v Divadle Na zábradlí. Hru Faust, Markétka, služka a já Suchý napsal s Ivanem Vyskočilem. Spíše než obvyklé divadelní hře se podobala textappealům, které oba tvůrci ještě nedávno provozovali v pražské Redutě. Tenká dějová nitka s Faustem, který se s ďáblovou pomocí chce dostat do literatury, a s dívkou z dvacátého století spojovala různé žánry, kterým se tehdy říkalo malé formy. Literární promluvy, slovní hříčky, komediální výstupy a především písničky tak výrazně se odlišující od dobové sentimentální pop hudby tvořily jádro divadelní výpovědi. A šlo také o podobenství generačního konfliktu: mládež versus stáří. Byl to na jiné vývojové spirále návrat k postupům divadelní avantgardy dvacátých let, ale i k prvkům dávné commedie dell’arte a k optimismu Osvobozeného divadla V + W: Jsme mladí, chceme žít… Inscenace Faust, Markétka, služka a já a chvíli před ní Kdyby tisíc klarinetů (též Na zábradlí) a posléze Člověk z půdy v právě založeném Semaforu předznamenávaly v českém divadle „zlatá šedesátá“, kdy údajně divadelní bůh sídlil v Praze. (…) do krotkých úvah, zda s oponou či bez opony, do situace, kdy se velké divadlo jako tonoucího stébla chytalo alespoň Brechta, aby se zbavilo hnidopišství úředního realismu, vtrhla malá forma a uskutečnila žádoucí formální výboj. (Alena Urbanová: Museli přijít, Divadlo, prosinec 1969)
Faust jako kabaretní scéna
Podruhé se Jiří Suchý ve Fausta „převtělil“ ve svém recitálu Benefice (Semafor 1966). Byla to druhá ze dvou ucelených kabaretních scén představení pohrávajících si s klasikou – první autor věnoval Shakespearovu Hamletu. Travestie proslulého mýtu s trochu popleteným vědcem domáhajícím se lásky, naivní Markétkou, natvrdlým Valentinem a připitomělými žalářníky si kladla za cíl především pobavit. Nic víc, nic míň. Suchý jako Faust i jako autor polemizuje s Goethem a převrací původní vážné dějové motivy v humor, byť inspirací mu patrně byly spíš staré loutkářské faustiády než Goethovo veledílo. Komika tu těžila i z bezprostřednosti a autenticity herců a hudebníků na jevišti: Suchého, Zuzany Burianové a muzikantů Ferdinanda Havlíka a Evžena Jegorova. Přesto, jakoby neúmyslně a v pozadí, i faustovská scéna v Benefici reflektovala atmosféru doby, která se sice zbavila totality stalinismu, ale svobodná ve své podstatě nebyla: Žiju si v cele / A je mi skvěle / Už nemám žádné trápení / Ne, nevěřte mi / Jsem za mřížemi / A smutno je mi, vážení.
Faust jako komedie v autorském divadle
Třetí Suchého „potýkání se“ s Faustem mělo v Semaforu premiéru 14. února 1982 – a málem ji nemělo. Suchého skupina, omezovaná v hracích dnech uskupeními Miloslava Šimka a Josefa Dvořáka, se nacházela ve složité situaci. Premiéry jí byly povolovány neochotně a s řadou cenzurních zásahů. A chystanou inscenaci vládce nad pražskou kulturou plukovník Trojan hodlal zakázat už při povinné předváděčce. Zabránila tomu mocná předsedkyně Svazu českých dramatických umělců Jiřina Švorcová – nechť je jí to v nebi přičteno k dobru.
Dr. Johann Faust, Praha II., Karlovo nám. 40 patří v Suchého dramatické tvorbě k textům nejkonzistentnějším – a nejzdařilejším. Je to rafinovaně vystavěná komedie s překvapivým finále, v němž autor Jiráskovu legendu o tzv. Faustově domu spojil s americkými bombardéry nad Prahou v roce 1945. (Pro zajímavost: V den semaforské premiéry to bylo přesně 37 let od náletu, jenž rozbořil Faustův dům.) Komedie má detailně propracované charaktery postav – nejpůvabnější je zřejmě vrchní Vágner, vlastenec a trochu šmelinář, jehož v původním semaforském obsazení s prvorepublikovou elegancí ztvárnil Svatopluk Beneš. A dějotvornou funkci tu mají dva veršované monology, v nichž Suchý po několikáté prokázal svrchovanost básníka.
V této hře se Faust ocitne na sklonku války v protektorátu Böhmen und Mähren, v pražském hotelu Alcron, na večírku německých filmařů, kteří tu s pomocí alkoholu pohřbívají své kariéry, naděje – a možná i životy. Dusná atmosféra, připomínající Viscontiho film Soumrak bohů, je však neustále narušována groteskou a komikou. Coby pamětník mohu potvrdit, že už úvodní scéna, v níž filmové hvězdy jako ve škole recitují první lekci němčiny, vyvolávala salvy smíchu. Komické jsou i dialogy Fausta se skriptkou Markétkou a jejich úvahy o ďáblovi a o lidstvu, v nichž je vážné sdělení pokaždé relativizováno vtipnou pointou.
Pro sebe samotného pak Suchý napsal vůbec nejsložitější postavu, jakou kdy na jevišti hrál. Jeho Faust je člověk veskrze „moderní“. Netouží tolik po vědeckém poznání, nýbrž po osobních požitcích, není v něm trocha romantismu a citu, a aby přece jen dostál své pověsti vědce, vyjevuje lásku v chemických vzorcích. A zároveň je z hlediska věčnosti jakoby povznesen nad přítomnou situací, v níž se ocitl. Chová se jako švihák, jehož nic nerozhází a který vše bere s humorem. Provokuje ďábla, několikrát jej vyzývá, aby se mu zjevil, a když se v tu chvíli náhodou objeví některá z postav, je zklamán její nechápavou reakcí. O tom, že tím ďáblem je žena – ona skriptka –, nemá potuchy.
Zdeněk Piškula jako hvězda německého filmu Brander (v popředí rozostřeni Faust Kryštofa Krhovjáka a Markétka Kateřiny Marie Fialové) FOTO PATRIK BORECKÝ
Český Faust ve Finsku
Cestu českému divadlu do Finska otevřela už v roce 1966 Havlova Zahradní slavnost premiérovaná v Tamperském divadle pracujících (TTT). Ale i v normalizaci finské divadelníky vábila divadelní Praha a do své země zvali naše soubory a režiséry. Na tamních scénách tehdy úspěšně hostovaly Činoherní klub a Divadlo Na zábradlí a s velkým ohlasem režírovali Ladislav Smoček, Jiří Menzel, Josef Krofta a Jiří Krejčík. Suchý se Šlitrem roku 1970 zaujali publikum v TTT svou Dobře placenou procházkou, o dva roky později měla na jeho Malé scéně premiéru Kohoutova hra Válka ve třetím poschodí. A zmíněnou buffo-operu S + Š ještě uprostřed let osmdesátých uvedlo Městské divadlo v Kuopiu.
Suchého Faust se v překladu Kariho Seniuse na Malé scéně TTT „zjevil“ v tentýž čas – v roce 1986. Rovnou v autorově režii, a tak lze předpokládat, že inscenace se příliš nevzdálila semaforskému stylu. Úspěch u diváků i kritiky byl značný. Přední finský kritik Arto Seppälä v deníku Aamulehti z 20. března 1986 píše:
Jiří Suchý se nebojí realizovat základní ideu lidového divadla: má jasný příběh, který vypráví, aniž by ho vtěsnal do replik. Hra Dobrý večer, mé jméno je Faust je také filosofická, promlouvá v podobenstvích i přímo… I když se (…) korektně podbízí publiku, dává divákovi pocit, že je spolutvůrcem představení, a to je znak dobrého divadla… Zábavné špičkování prochází celým představením, chvílemi je hrot zaoblený, ale místy bodne bez milosti… (překlad do češtiny Kari Senius)
Faust jako truchlohra v repertoárovém divadle
Vladimír Morávek má k Suchého poetice blízký vztah a při různých příležitostech se svěřil, že jej v mládí zásadně formovala. V roce 2009 dokonce pro Klicperovo divadlo Hradec Králové napsal libreto Špatně placená procházka ke scénické koláži ze semaforských písní a her. Volba Suchého hry Dr. Johann Faust, Praha II., Karlovo nám. 40 pro jeho zatím poslední inscenaci tedy není překvapením. Vladimír Morávek je ovšem režisér, který k žádnému dramatickému textu nepřistupuje pietně a pokaždé jej „autorsky“ proměňuje ke svému obrazu. A tak se i Suchého Faust na scéně pražského Rokoka dočkal řady proměn a interpretací, které – naštěstí ne vždy – jdou proti duchu předlohy.
Už před začátkem představení je zřejmé, že skoro všechno bude jinak. Hlediště je rozsvícené, ale herci už pobíhají po jevišti, přinášejí kostýmy a rekvizity, z reproduktorů zní nahlas Suchého známé písničky. Poslední song z této série – Jó, to jsem ještě žil – je přerušen, světlo v sále zhasne a herec začne sdělovat informace z historie Semaforu. Toto „encyklopedické heslo“ se v průběhu představení objeví ještě třikrát a je to jeho problematická složka. Děj je přerušen a pokaždé se opět musí „nahodit řemen“.
Zřejmě je to součást inscenačního klíče, který režisér pro výklad textu zvolil. I samotné představení se několikrát jakoby zastaví, strne a kouskovány jsou i písně, přerušované mluvou, hereckou akcí nebo scénickým efektem. A když jsme u těch písniček: Suchého předloha je také evokací nálad posledních dnů protektorátu, a proto pro ni Ferdinand Havlík záměrně složil hudbu v retro stylu protektorátního swingu, jenž v Semaforu zněl v lehce dobově stylizovaném podání. V Rokoku zní spíš soul než swing a především režisér z původní předlohy některé písně vyřadil, žel i tu nejkrásnější a pro tu dobu nejcharakterističtější: Protektorátní blues. Chybí i úsměvná parodie za války populárních Lišáků, co chodili světem s dobrou náladou. Zato vyslechneme dávné Suchého hity, včetně Motýla, jehož kdysi rádio vyhrávalo den co den. Zdá se mi, že jsem motýl, který si vzal do hlavy, že lítat z kytky na kytku ho vlastně nebaví, zpívá Faust v Morávkově inscenaci, mávaje papírovým modelem tohoto půvabného hmyzu. Ale ano, jsou to mimořádné, možná i nestárnoucí songy, ale z jiné opery. Záliba Vladimíra Morávka v tzv. nestylovém divadle je tu opět očividná.
Zcela dominantní je však proměna žánru. Režisér škrtal v původním vtipném textu, některé pasáže vůbec vynechal anebo jim sebral pointu. Architektura komedie byla opuštěna a nahrazena strukturou truchlohry. Že se v průběhu premiéry neozval jediný divácký smích, bylo pak „v řádu věcí“.
Celé představení je odehráno v jakési ponuré dekadentní tónině. Vize všeobecného zmaru, „konce civilizace“ prostupuje inscenací od počátku do konce. Dr. Johann Faust Kryštofa Krhovjáka postrádá ležérnost onoho původního šviháka. Polonahý, s přísně stylizovaným chováním vypadá spíš jako zombie než živý člověk. Také Markéta Kateřiny Marie Fialové jako by byla víc umělá panna než plnokrevná dívka svádějící svou budoucí oběť. Vyzařuje z ní chlad a přes odhalená ňadra (samozřejmě jen na pár okamžiků) v ní není špetka erotické přitažlivosti. A oba němečtí filmaři, režisér Frosch (Tomáš Havlínek) a filmová hvězda Brander (Zdeněk Piškula), mi neodbytně evokovali mladé nácky z filmového muzikálu Kabaret. Slavný snímek Boba Fosse byl možná jednou z Morávkových inspirací, inscenace disponuje podobným naladěním celku a podobně krutým, naše domácí poměry přesahujícím časoprostorem. A pouze pár protektorátních anekdot a číšnická žoviálnost vrchního Pana Vágnera (Milan Kačmarčík) připomínají, že se přece jen nacházíme doma, v Praze roku 1945.
Ne, nad Morávkovou inscenací Suchého Fausta nelámu hůl. Je to sugestivní podívaná, z níž neodejdete bez zážitku. Navzdory tomu, že původní text režisér přetvořil svou elektrizující obrazností. Anebo právě proto?
Městská divadla pražská (Rokoko) – Jiří Suchý a Ferdinand Havlík: Dr. Johann Faust, Praha II., Karlovo nám. 40. Režie Vladimír Morávek, dramaturgie Jana Slouková, scéna Martin Chocholoušek, kostýmy Sylva Zimula Hanáková, hudební nastudování Jiří Janouch. Premiéra 26. června 2021.
Komentáře k článku: Suchého potýkání se s Faustem a Morávkovo potýkání se se Suchým
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
