Střet kultur v Londýně

V bohaté nabídce londýnských divadel se začátkem letošního roku objevily revivaly dvou muzikálů od legend hudebního divadla, které úzce spojovalo téma pronikání západních vlivů do Asie v polovině 19. století. V přístupu k nevšednímu tématu se ovšem zásadně lišily.

V novém nastudování Sondheimova muzikálu Pacific Overtures ztvárnila roli Shoguna herečka Saori Oda FOTO MANUEL HARLAN

PACIFIC OVERTURES

Konceptuální muzikál Stephena Sondheima Pacific Overtures měl na Broadwayi premiéru v roce 1976, a přestože se dočkal celkem příznivých kritik a byl nominován na deset cen Tony, u diváků větší úspěch nezaznamenal a po necelém půlroce skončil. Sondheimova díla nejsou snadno uchopitelná a Pacific Overtures patří k těm nejnáročnějším. Přesvědčil jsem se o tom při poslechu soundtracku, který neobsahuje snad jedinou zapamatovatelnou melodii, prim v něm hrají asijské motivy a z hudebních nástrojů perkuse. O to milejším překvapením bylo, jak hudba dokázala vyniknout na jevišti.

Od listopadu do února byl muzikál k vidění v Menier Chocolate Factory, malém divadle na jižním břehu Temže, jež se Sondheimově tvorbě věnuje pravidelně a v posledních letech nastudovalo i některá jeho zřídka uváděná díla. V tomto případě se jednalo o koprodukci s Umeda Arts Theatre – inscenace režiséra Matthew Whitea byla nejprve loni na jaře uváděna japonsky v Osace a Tokiu.

Sondheim s libretistou Johnem Weidmanem zaměřili pozornost na pronikání západních vlivů do Japonska, které bylo až do roku 1853 zcela uzavřeno před okolním světem. Nezvyklé je, že se příběh rozhodli vyprávět z japonské perspektivy. Náhled je to vesměs satirický, akcentující téma nepochopení mezi lidmi pocházejícími z odlišného kulturního zázemí například tím, že Američané i Japonci nazývají opačnou stranu barbary. Libreto se podřizuje myšlence a tématu, příběh hraje vedlejší roli. Přestože jde o téma politické, inscenace je velmi vtipná a vyhýbá se zjednodušenému náhledu na geopolotické vztahy, který je dnes často zploštěn na kritiku kolonialismu. Využito bylo revidované, kratší libreto, hrálo se bez přestávky hodinu a tři čtvrtě.

Menier Chocolate Factory je komorní divadlo s variabilním uspořádáním – tentokrát tvůrčí tým vytvořil arénu, a úzké a dlouhé jeviště tak přináší divákům bezprostřední kontakt s herci. Režisér White se rozhodl hru rámovat jako výstavu japonského umění: herci přicházejí na scénu civilně oblečeni a prohlížejí si orientální artefakty rozmístěné po jevišti. Jakmile se převtělí v postavy dávného příběhu, objevuje se v jejich projevu výrazná exprese, jakou může člověk vidět třeba ve filmech Akiry Kurosawy. Vzhledem k nadsázce, s jakou je dílo podáno, je přitom exprese lehce snesitelná i pro evropského diváka. Původní broadwayská inscenace, kterou režíroval Harold Prince, využívala prvky tradičního japonského tance kabuki a všechny ženské role hráli muži. V Londýně tento přístup neopakují, jdou spíše opačným směrem, a herečka Saori Oda ztvárňuje dokonce i roli Shoguna.

Herecky nejvýraznější je představitel Vypravěče Jon Chew, který se zřejmou ironií komentuje „namlouvání“ nekompatibilních kultur, ale zároveň dokáže být událostmi emočně zasažen. Výbornou atmosféru má hudební číslo Four Black Dragons, zvěstující příjezd amerických válečných lodí; scénograf Paul Farnsworth si přitom vystačí jen s dýmem a velkým kusem černé látky, která se zformuje do podoby lodní přídě. Scénografie je obecně minimalistická, ale vynalézavá. Asi největšího diváckého ohlasu se dočkala komická píseň Please Hello, v níž se v Japonsku postupně snaží získat vliv admirálové různých světových velmocí. Dojemné okamžiky přináší song There Is No Other Way, v němž se loučí manželský pár, jehož vyhlídky na opětovné setkání jsou mizivé, protože je pravděpodobné, že samuraj Kayama (Takuro Ohno) selže ve svěřeném úkolu a oba budou nuceni spáchat seppuku.

Pacific Overtures se hodně odchylují od běžného očekávání od muzikálu. I proto se vyplatí je vidět – člověk si přitom uvědomí, jak široký a pestrý tenhle žánr může být.

Mezi Annou (Helen George) a siamským králem (Darren Lee) se vytváří zvláštní svazek založený na vzájemném respektu, ale i pochybnostech o tom druhém FOTO JOHAN PERSSON

THE KING AND I

Zatímco v Menier Chocolate Factory hrají pro odhadem dvě stě lidí, v divadle Dominion musí každý večer obsadit přes dva tisíce míst. Už z principu je tedy nutné čekat zcela jiný přístup. Dominion se v posledních letech zaměřuje na krátkodobé uvádění populárních titulů (jako je Pomáda, Hříšný tanec nebo Sestra v akci), které zároveň často absolvovaly zájezdové turné po Velké Británii. Nejinak je tomu u revivalu muzikálu The King and I., který měl v režii Bartletta Shera na Broadwayi premiéru v roce 2015 a po americkém turné byl v roce 2018 uveden i na West Endu. Loni inscenace putovala po britských divadlech, aby se od ledna do února 2024 vrátila do Londýna.

Dílo legendárních broadwayských tvůrců Richarda Rogerse a Oscara Hammersteina II mělo premiéru v roce 1951 a od té doby se na newyorská i londýnská jeviště několikrát vrátilo. Předlohou byl bestseller Anna a siamský král od Margarety Landon, který vypráví skutečný příběh guvernantky Anny Leonowens, jež v roce 1862 přijela do Bangkoku, aby tam vyučovala početný harém a několik desítek dětí siamského krále Mongkuta. Střet kultur je personifikován do hádek Anny s králem, mezi nimiž se postupně vytváří zvláštní svazek založený na vzájemném respektu, ale i pochybnostech o tom druhém. Sexuální přitažlivost je naznačena pouze v tanečním výstupu Shall We Dance?, v němž Anna učí krále tančit polku. Milostný motiv je přítomen v příběhu vedlejších postav, který má velký vliv na vztah ústřední dvojice. Mladá otrokyně Tuptim, dar od barmského krále, se zamiluje do svého společníka, despotické prostředí královského paláce ale této lásce nepřeje.

Muzikál ukazuje kulturní odlišnosti z evropské perspektivy. Sherova inscenace se větším aktualizacím vyhýbá, diváka láká hlavně na Rodgersovu krásnou hudbu, bohatou výpravu a propracovanou choreografii, založenou na té původní od Jeroma Robbinse. Neschází jí starosvětské kouzlo a jemný humor, zároveň ale místy působí rozvlekle. Témata postavení ženy ve společnosti, potřeba porozumění a tolerance nejsou výrazněji akcentována a nepůsobí nijak znepokojivě.

Pěvecky se jedná o zdařilou inscenaci, okouzlí hlavně Marienella Phillips, která v roli Tuptim využívá své bohaté operní zkušenosti. Místo hlavní hvězdy, populární Helen George v roli Anny, jsem viděl alternující Marii Coyne, ale neřekl bych, že tím představení jakkoli utrpělo. Zato Darren Lee to má jako král těžké, role se totiž stala ikonickou pro Yula Brynnera, který ji na jevišti v mnoha různých produkcích ztvárnil více než 4600krát. Zopakoval si ji i ve filmu, který jsem zhlédl před odletem do Londýna, a tudíž jsem se nevyhnul srovnání, z něhož Brynner vyšel vítězně.

Zcela vyprodané hlediště dávalo najevo, že muzikál má stále co nabídnout, ale viděl jsem v londýnských divadlech inspirativnější kousky.