Sto lahví coca-coly
S některými lidmi má člověk dojem, že se zná snad odjakživa. To je i případ mého přítele Andrzeje Jagodzińského. Bude to určitě dáno i jistou intenzitou, až výživností každého našeho setkání. Jako bychom za den či noc museli odžít tolik, co jiní nestihnou za celý život.
Lahvičky coly tam stály jak onen mladý, nadějný překladatel z češtiny na peroně stanice Warszawa Wschodnia… Zleva dominikánský kněz, otec Domaszewski, Andrzej Jagodziński a Břetislav Rychlík, Lublin 2009 FOTO ARCHIV BŘETISLAVA RYCHLÍKA
Je jasné, že mluvím v prvé řadě o konzumaci. Konzumaci literatury, divadla, hudby, umění, politiky, geopolitiky, umění politiky, politiky umění či jen tak o konzumaci konzumace. Protože společně se studiem češtiny Andrzej správně pochopil, že v Čechách lidé chodí do hospod v prvé řadě hovořit, vykecávat se o všem možném i nemožném. Tato výživnost našich setkání bývá doplněna jednou stopečkou vodky, protože jedna vodečka ještě nikdy nikoho nezabila. Celé v duchu myšlenek autora Dobrého vojáka Švejka, spisovatele Jaroslava Haška, který se svým přítelem Zdeňkem Matějem Kudějem odmítal nařčení z přílišného pití piva slovy: My si s Kudějem dáme v hospůdce pouze jedno pivo. To, že těch hospod za den v Praze obrazili třeba dvacet, už je věc jiná.
Naše první seznámení s Jagudkou proběhlo ještě za onoho režimu telefonicky koncem osmdesátých let. Václav Havel uspořádal výběr mladých, nadějných českých dramatiků (mnohým bylo zhusta kolem čtyřicítky, protože čekáním na uvedení či publikování byl v komunismu člověk nadějný třeba až do smrti). Můj kolega, spiritus agens HaDivadla Arnošt Goldflam, režíroval v Teatru 77 v Lodži Kafkovu Proměnu a texty měl převézt do Polska. A tam předat mladému, nadějnému bohemistovi jménem Andrzej Jagodziński. Mým úkolem bylo zavolat do Polska a oznámit příjezd vlaku, ve kterém bude Arnošt Goldflam a texty.
Už si nevzpomínám, proč to bylo takto prokonspirováno, ale možná to bylo tím, že režimy, které panovaly v tehdejší Československé socialistické republice a Polské lidové republice, byly staré a beznadějné. A do toho se taky nedalo nic koupit, natož takové mobilní telefony, kterým se v Polsku říká půvabně telefon komórkowy. Nečekali jsme s Andrzejem na to, až je někdo vynalezne. Zavolali jsme si na pevnou linku a já jsem zůstal v šoku nad jeho skvělou češtinou, jejíž měkkost mi jako moravskému Slovákovi mluvícímu doma nářečím připadala naprosto přirozená. Pravil jsem mu, kterým vlakem a v kolik dorazí Arnošt do Varšavy a kolik času má na přestup do Lodže. Jenže pak došlo k něčemu, co nikoho z nás nenapadlo, ale mělo. Telefony byly odposlouchávané. Na přechodu mezi ČSSR a PLR v Petrovicích u Karviné si pro Arnošta přišli do lůžkového kupé jacísi dva, donutili ho vstát, převléci se z noční košile a vyvedli ho ven, kde už čekalo v místnosti drážní policie několik dalších podobných. Rovnou si vyžádali ony texty. A začali je na místě zkoumat, dokonce číst. Byli to totiž jacísi všelijací až z Prahy.
A zatímco Arnošta vyslýchali, vlak, do kterého měl koupené lůžko, odjel do Varšavy i s oním rozestlaným ložem a na něm ve spěchu pohozenou noční košilkou. Na ní byl vyšitý medvídek od Arnoštovy dcerky Sylvinky zvané Sisinka. A tak na stanici Warszawa Wschodnia na peroně stál opuštěný mladý, nadějný překladatel z češtiny a netušil, že zásilka textů mladých, nadějných autorů uhání v automobilu Volha chráněna pěticí po zuby beznadějných veřejných tajných do Prahy, aby ochránili Poláky před zhoubným vlivem české divadelní tvorby. A Čechy před zhoubným vlivem Poláků vůbec.
Andrzej tak čekal na nástupišti, nemohl mě prozvonit do telefonu komůrkového a nemohl tušit, že jeho kurýr dřepí na nádraží v Petrovicích u Karviné a nenávidí tajnou policii, protože přišel o noční košilku s vyšívaným medvídkem od dcerušky Sisinky. Tak režim vyráběl z mírumilovných občanů nepřátele. Však ani Poláky, ani Čechy, Moravany, Slezany a Slováky neochránil před ničím. Neochránil ani sebe a v roce 1989 skončil na slepé koleji kdesi v pekle.
Najednou jsme se mohli s Andrzejem začít nerušeně potkávat v Čechách, na Slovensku i v Polsku. Andrzej mi vždycky připomínal dávného polského šlechtice, s bardzo mocným knírem, vousem i vlasy vždy vzorně vyčesanými. Jen dlouhý kabátec kontuš podšitý kožešinou, kalhoty šaravary, čapka kalpak s volavčími pery a šavle u boku chybějí. Jako by vystoupil z děl Henryka Sienkiewicze a s dobrodušností a odvahou se místo do souboje s Turky, Tatary či kozáky a Rusy vrhá do dobrodružství překladu i společenského života.
Tady už není třeba zacházet příliš do detailů. V pohostinství totiž Andrzej vyniká neuvěřitelnou vynalézavostí a kreativitou, z níž nade všemi v mé mysli ční noc, kterou jsme ve společnosti dalších přátel prožili v Lublinu na festivalu Rozcestí Evropy v roce 2009. Zúčastnili jsme se s Andrzejem besedy na téma střední Evropa, moderoval ji ředitel festivalu Grzegorz Linkowski. Besedovali s námi papež polského dokumentu Marcel Łozinski a dominikánský kněz, otec Domaszewski. A po skončení naší besedy se stalo toto. Na půdě univerzity nám odmítli nalít vodku. Vodku lili pouze jako koktejl do coca-coly. Andrzej nezaváhal. My si to namícháme sami, pravil věrohodně u okénka v bufetu a vzal z rukou obsluhy lahev coca-coly a panáka tvrdého. Strženi příkladem tak začali činit všichni. Tak se na našem stole začaly shromažďovat baterie lahví coly. Té se kupodivu (krom několika dam) nikdo netknul. Bylo to jako v legendárním polském přípitku k narozeninám Sto lat – jeszcze raz, jeszcze raz! A najednou na stole stálo sto lahví otevřené netknuté coca-coly. Když si představím, že bychom je vypili, jímá mne hrůza! To je životu strašlivě nebezpečné! Bylo to o pověstný Andrzejův fous!
Ty lahvičky coly tam stály jak onen mladý, nadějný překladatel z češtiny na peroně stanice Warszawa Wschodnia. A nedočkaly se svého Arnošta, svého spiritu, své vodečky.
Komentáře k článku: Sto lahví coca-coly
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
