Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky
Spadl jsem ze skály porostlé arnikou (VII)
Někdy na jaře roku 1965 se stala taková pro nás neočekávaná věc. Ivan Rajmont, tehdá student liberecké průmyslovky, nám přinesl na naše představení v libereckém S-klubu obálku a na ní bylo napsáno VH.
Členky Docela malého divadla Dáša Hájková a Jiřina Zemčíková v jednom z večerů beatnické poezie v režii Miroslava Kováříka (1966) Foto Jiří Baláš
Vzpomínám, že to bylo pastózně udělaný, to V a H mělo takový spojovací křížek. Říká: Tohleto mi dali v divadle, von ten kluk umřel. Ivan byl fanda divadla, takže se stýkal s mladými herci z Divadla F. X. Šaldy.
První český beatnik
No a to byla munice, kterou jsme dostali do rukou v pravý čas, protože beatnická vlna obcházela světem a najednou jsme tady byli svědky toho, že dorazila i do Čech. A i když von – tedy Václav Hrabě (1940–1965) – umřel, tak to byl ten beatnik, na kterého jsme čekali. Do roka a do dne jsme udělali premiéru, na den výročí jeho smrti. Jmenovalo se to Stoptime – „requiem“ za Václava Hraběte. Inscenovali jsme jeho poezii jako mši. Rozdělil jsem Mozartovo Requiem podle jednotlivých liturgických částí a ty básně jsem seřadil podle tematiky tak, aby to té liturgii odpovídalo.
Nevědělo se, jak poslední hodiny Hrabětova života vypadaly. Bylo jasný, že byl ve Viole, tam se trochu pilo a nějak se to přetáhlo. Byl tam i Allen Ginsberg. Hrabě se vracel domů, bydlel v Nerudově ulici 39 na Malé Straně. Zemřel na otravu svítiplynem, tedy kysličníkem uhelnatým, protože si špatně nastavil sporák. Bydlel v rozděleném bytě, protože se rozvedl, a jeho bývalá žena už tam měla svého nového přítele. To byl pan Miškovský, který posléze adoptoval jeho syna.
Requiem za Václava Hraběte
To se stalo 5. března 1965. A my jsme 5. března 1966 uvedli v Litvínově premiéru našeho requiem. Začínalo to velice sugestivně a musím říct, že jsem v ten večer byl velice povznesen, nebo i dojat. Formanův Amadeus začíná přesně tak, jak jsme začínali my. My jsme to ale udělali rafinovanějc. Když diváci sedají do sálu na svá místa, malinko se ztlumí světla a začíná takový reportážní zvukový efekt, ruch ulice, šum, klaksony, útržky rozhovorů… – to jsme točili v Litvínově – a k tomu přibližující se vytí sanitky. Zvuk sanitky se blíží, blíží, blíží, blíží… až třesknou dveře a v té chvíli začíná část Mozartova Requiem – Lacrimosa. Tam je to „ta dam, ta dam“ – což Forman má v Amadeovi… Říkal jsem si, to von nemoh vidět, no čert ví…
Měli jsme osobitou, trošku surrealistickou dekoraci – obrovský kolo z traktoru – a ten vožvejkanej vzorek pneumatiky jsme ještě jakoby dožvejkali a hrany natřeli fosforeskující barvou. A když do tmy zazněl první akord Lacrimosy, tak se rozsvítilo. V té pneumatice byl zavěšený – na neviditelných nitích – starý dřevěný krucifix. Anina Voláková, která měla úžasně dlouhý vlasy, přišla zezadu a vlasy pohodila na tu pneumatiku. Vlasy z ní sklouzávaly a pod tím krucifixem udělaly z těch vlasů vodopád. Na ten magickej obraz jsem dodnes hrdej.
A Anina do toho začala říkat: Zavři oči. Dole na ulici kropicí auto napodobuje déšť. A pak zněly jednotlivé části Requiem, až nakonec bylo Dies irae. Při něm jsme říkali Majakovského: Večer dole pode mnou zářila Praha. A ještě jsem to obohatil o jednu Holanovu báseň, která končí sebevraždou. Příběh pána, který prodává paraplátka, vichr mu je poničí a on je ze vzteku rozdupe. Ale protože je už starej člověk a ta paraplátka byla jediným smyslem jeho života, tak se rozhodne skočit do řeky. Takže takový jsme tomu dali podobenství.
Znáte ten Holanův příběh? Pro tyto děti i pro jiné stál tenkrát na nábřeží starý muž. Nebylo na něm nic, i tvář měl vyholenou, zato však vítr kolem něho byl tak ostrý, že stínal mouchy…
Ale posléze jsme zjistili, že Hrabě a Holan k sobě nejdou, tak jsem to po čase vypustil. A ještě jak jsme to jevištně předělali: Ono totiž nešlo říkat texty z tý pneumatiky. Na jevišti byl ale jakýsi mučednický kůl, což byl rozříznutý uschlý kmen, který jsme našli v lese. A ten, kdo zrovna něco říkal, se postavil před něj jako vypravěč nebo jako komentátor. Vystupovali jsme v té inscenaci čtyři: já, Anna Voláková, Eva Kostlivá a Emil Fidler nebo Luboš Sobotka.
Allen Ginsberg
Hrabě zemřel v době Ginsbergovy návštěvy v Praze. A jeho smrt byla připisována i rozjitřenosti kolem toho všeho. Že tohle vlastně byl zdroj toho, že Hrabě byl vopilej a zemřel. A fízlové to všechno přišili Ginsbergovi. Vyšel odsuzující článek v Mladé frontě, co jsme to tady měli za zločince. To bylo ale až v květnu, kdy ho vyhostili. On totiž mezitím odletěl přes Varšavu do Moskvy a tady v Praze začaly majálesový události. A když znova přiletěl do Prahy, byl zvolen Králem Majálesu. No a oni ho hned poté vyhostili, to asi víte. Cestou v letadle napsal slavnou báseň Král Majáles, která je ve všech ginsbergovských antologiích.
Recitál z textů Gregoryho Corsa, filmový večer Ondřeje Suchého o osobnostech němé grotesky s hudbou amerických klavíristů, premiéra Stoptime, k tomu výstava malíře a textilního výtvarníka – tehdy pětatřicetiletého – Oldřicha Břežanského… Docela malé divadlo mělo docela velký kulturní přehled a záběr Repro archiv MK
Jako vlasy mého otce
Když jsme requiem hráli ve Viole, přišli i lidi z Lochovic, kde Hrabě prožil dětství. Za jeho života vyšlo jenom pár jeho básniček v nějakém pololegálním časopise – Divoké víno. Další až po jeho smrti. Ten časopis dělal Luděk Hess, to je ten slavný chlapík, co dělá baby-boxy. Byl šéfredaktorem. To byl úžasný časopis, i graficky. Jak to vypadalo, to byl zázrak. Celá jedna generace se na tom svezla. Třeba karikaturisti – Vyčítal tam měl ty svý úžasný nosatý figury, tiskly se tam báječný překlady, prostě byl to časopis daleko zajímavější než Literární noviny i Host do domu dohromady.
No a proč se k tomu vracím. Na tom představení ve Viole byli lidi z Lochovic, kteří nás k nim pozvali. A my jsme se v roce 1966 cestou na Wolkrův Prostějov v Lochovicích zastavili a položili tam věnec na Hrabětův hrob. Poznali jsme se tam s jeho matkou, která pak léta, celý desetiletí, možná ještě víc, chodila denně před hřbitov čekat, a když někdo hledal hrob Václava Hraběte, tak ho k němu dovedla. Z toho hrobu se stalo poutní místo. Mám od ní krásný dopisy, protože ona mne považovala za Vašíkova (pro ni to byl Vašík) kamaráda. Ale my jsme žádní přátelé nebyli. Sice jsme se znali ze studií na vysoký škole, oba dva jsme chodili na Pedagogickou fakultu. On byl na denním studiu, já byl externista, takže jsme se na pár přednáškách viděli. A pak když dělal osvětlovače ve Viole, tak jsem s úžasem zjistil, že to je ten chlapík ze školy. Když jsme přijeli hostovat do Violy, tak jsem měl svého technika, vím, že jsem mu asi dvakrát třikrát řekl: Tady nemusíte být. A von s radostí odešel. Takže já jsem se ho nechtěně zbavoval. Kdo to mohl vědět?! Ale to je život…
Hráli jsme tedy v Lochovicích. Bylo to představení, který je pro mě nezapomenutelný jako – řekněme – mý životní představení. Byl tam jeho otec, který si posléze vzal život. Hrabětův otec nepřežil synovu smrt v dobrém psychickém rozpoložení a asi rok a půl po jeho smrti si vzal život… A Václav Hrabě má báseň, ve které je: Bude ráno, střízlivé, šedé a moudré jako vlasy mého otce. A když jsem toho otce viděl, jak sedí pode mnou, tak jsem si uvědomil, že vidím vlasy, které jsou v té básni… A třesklo to navždy.
Po letech jsem udělal pořad Blues pro bláznivou holku, kde mě doprovázeli dva kytaristi, Jiří Pertl a Václav Prejzek. Premiéra byla v roce 1980 a hráli jsme to přes třicet let.
Takže Hrabě ke mně v roce 1965 připutoval, abych se skrze něj celý život vracel ke svým začátkům, k jádru naší generace, do doby, kdy jsme ho uvítali jako českou obdobu beatnický vlny. A z toho jsme nikdy neslevili.
(Pokračování.)
Z audionahrávek projektu Institutu umění – Divadelního ústavu Orální historie českého divadla pro Divadelní noviny zpracovala a upravila Lucie Čepcová.
Komentáře k článku: Spadl jsem ze skály porostlé arnikou (VII)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
