Skutečně žijeme v krásném novém světě?
Rozjímání nad covidem a jeho vlivem na kulturu jsme si užili už dost, možná je čas sejmout z očí černé brýle a přijmout pandemii jako výzvu. Například po vzoru pořadatelů festivalu Divadelní Flora Olomouc, kteří přizpůsobili koncept 24. ročníku podmínkám plynoucím z protipandemických opatření a rozložili program do devíti týdnů. Vyvarovali se tak větší koncentraci lidí na jednom místě a zároveň vzali v potaz variantu úplného lockdownu. Festival nakonec proběhl v termínu od 10. října do 12. prosince 2021 a na nejhorší scénáře naštěstí nedošlo, ačkoli vzhledem ke zhoršující se pandemické situaci, ale i z důvodu úrazu v souboru došlo ke zrušení některých představení včetně hvězdné performance Tank od Doris Uhlich, která měla celý festival zakončit.
Johana Pocková (vpravo) a Sabina Bočková v autorské taneční performanci demonstrují sílu populistických gest (POCKetART – Jáma Lvová, koncept a choreografie Johana Pocková a Sabina Bočková) FOTO LUKÁŠ HORKÝ
Blackout kulturní = blackout společenský?
Křivda spáchaná na kultuře zaváděním nejrůznějších zákazů, omezení a uzavírek je v kulturních kruzích samozřejmě velkým tématem. Dramaturgie festivalu, za níž stojí Dominika Široká (německojazyčný program), Jitka Pavlišová (tanec a performing arts) a ředitel Petr Nerušil, se však neomezila na hájení „domácích“ zájmů, ale pokorně se přihlásila i k jiným odvětvím, která pandemie rovněž zasáhla. Tento záměr je manifestován i v programové brožuře, kde se píše: Život nás všech se v posledních měsících proměnil. Několikeré festivalové přípravy jsme dotáhli do finále, abychom pak vše rušili či odkládali, uvědomujeme si však, že mnoho lidí pandemie zasáhla mnohem bolestněji. V dramaturgickém konceptu festivalu se covid stává jakýmsi zvýrazňovačem témat, která jsou společensky bagatelizována, ale kvůli pandemii i přesto vystoupila na povrch. Ať už se jedná o domácí násilí, populismus, či dezinformace. Tomu nasvědčuje i motto festivalu Krásný nový svět, z něhož vzhledem k bouřlivým náladám ve společnosti, které kromě covidu vyvolala i vakcinace, přímo čiší ironie. Dalším společným rysem vybraných inscenací je, že tematizují člověka ve vztahu k prostoru, a to hned na několika rovinách, ať už z hlediska osobní svobody, či experimentování s virtuální realitou. Dramaturgie jako by po celou dobu festivalu divákům kladla jednu přátelskou otázku, a sice: Jaká byla vaše karanténa?
Ne historismy, ale aktualismy
Flora se i tentokrát zaměřila na inscenace s víceméně politickým, společenskokritickým nábojem, které současnou optikou reflektují podstatné společenské fenomény. A to ve formě adaptace současné prózy (Žena, která narážela do dveří Berliner Ensemble o fenoménu domácího násilí), reinterpretace dramatické či prozaické klasiky (Tři mušketýři z mnichovského Residenztheater, tematizující problém společenského vyloučení; Woyzeck brněnského HaDivadla, akcentující současný odkaz Georga Büchnera; Vladař z pražské Komedie coby reflexe nynější politické scény), divadla dokumentárního (Hrdinové kapitalistické práce opět z Komedie, mající v hledáčku sociální nerovnost v Česku) či autorského (Zatrolleno olomouckého Divadla na cucky, zobrazující dnešní dezinformační chaos) i tanečních performancí (HABIBI 2196–18 Yuriho Korece a kolektivu o xenofobii a homofobii zakořeněných napříč kulturami; Jáma lvová spolku POCKetART demonstrující populistické hrátky s voliči). A jestliže se některé z titulů zahleděly do minulosti, pak proto, aby připomněly osudy známých českých osobností formované dějinnými zvraty, jako v Kacířských esejích pražského Studia Hrdinů, které optikou současnosti retrospektivně vyprávěly o životě filozofa a mluvčího Charty 77 Jana Patočky, či v inscenaci Divadelního spolku JEDL Zahradníček / Vše mé je tvé o manželství vězněného spisovatele Jana Zahradníčka.
Zleva Tomáš Žilinský, František Maňák a Milada Vyhnálková v rolích internetových trollů (Divadlo na cucky, Olomouc – Zatrolleno, režie Silvia Vollmann) FOTO ONDŘEJ HRUŠKA
Divadelní Floru fenomenálně odstartovali Tři mušketýři z mnichovského Residenztheater v režii Antonia Latelly, který známý Dumasův román přetavil v multižánrovou autorskou show. Známý citát Jeden za všechny, všichni za jednoho je však režijně-dramaturgickou koncepcí relativizován, a vyznívá tak podobně ironicky jako motto Divadelní Flory. Latella s dramaturgyní Carmen Bach obracejí onu utopickou ideu předlohy o soudržnosti naruby a zabývají se fenoménem vyloučení skrze postavu d’Artagnana, který je mušketýrskou komunitou i přes svou snahu adaptovat se odmítán. Na tento motiv se odkazuje i výprava: tato archetypální postava nosí oranžový károvaný oblek, zatímco mušketýři Athos, Porthos a Aramis jsou všichni oděni v modré variantě. Útržkovité obrazy se tak skládají do divadelní studie vztahu jedince a společnosti. Vše však probíhá zábavně rozpustilou formou, herci kombinují step, pantomimu, zpěv a činoherní herectví. Zároveň uplatňují zcizovací efekt, například popisují, co je dramaturgie a jak je pro inscenaci klíčová, což se opět odkazuje k jednomu z hlavních pilířů festivalu. Čtveřice herců (Nicola Mastroberardino, Michael Wächter, Max Rothbart a Vincent Glander) hojně komunikuje s diváky, různými otázkami je vtahuje do dění, a dokonce nabourává čtvrtou stěnu i tak, že v některých okamžicích hraje v hledišti. Paradoxně jsou navzdory tématu ve svých výkonech soudržní a z představení se stává skutečné společenské setkání.
Jen diskuse nestačí
Na mnohem melancholičtější strunu zahrálo divadlo Berliner Ensemble s inscenací Žena, která narážela do dveří v režii Olivera Reeseho podle stejnojmenného románu Roddyho Doyla. Jak už název napovídá, hlavní téma v tomto případě představuje domácí násilí. Scénický tvar stojí na hereckém výkonu Bettiny Hoppe v roli Pauly Spencer, která retrospektivně popisuje svůj vztah s manželem, gradující až do domácího násilí. Působištěm herečky, oděné do obyčejného svetru a sukně, je vyvýšené jeviště s bílým pozadím. Bez zbytečných rekvizit. V duchu minimalismu. Hlavním materiálem inscenace se stává hereččino tělo a samotný příběh, Hoppe zdařile střídá několik výrazových poloh heroiny současnosti, od veselé až po tragickou, hojně pracuje s výraznou mimikou, divokými gesty a pohyby. Líčení Pauliny osobní tragédie prokládá tanečními výstupy do rytmu disco hitovek, což má tragikomický účinek.
Místy však inscenace působí zdlouhavě, protože akce je nahrazena „pouhým“ vyprávěním. Domnívám se však, že v tomto případě má toto znehybnění své opodstatnění: ačkoli se o nelehkém údělu obětí domácího násilí ví, společnost má tendenci jejich příběhy ignorovat či pouze trpně snášet, protože doslova bolí. Na podobném principu funguje i inscenace Hrdinové kapitalistické práce z pražské Komedie podle stejnojmenné knihy, ale i televizního dokumentárního pořadu novinářky Saši Uhlové. V režii Michala Háby jsou zde odkrývány osudy žen, které zastávají špatně placené pracovní pozice. V „hábovském“ módu zcizování dostává v představení prostor i autorka předlohy, která komentuje také dění po vydání knihy a odvysílání pořadu. A naráží na podobný problém jako Žena, která narážela do dveří, totiž že o těchto tématech se v médiích sice často diskutuje, ale doopravdy se nic neřeší.
Slovenský choreograf Yuri Korec na Floru přivezl taneční performanci o zakořeněnosti xenofobie a homofobie napříč kulturami. Na snímku performer Lukáš Zahy (Yuri Korec & Co. – HABIBI 2196-18) FOTO ONDŘEJ HRUŠKA
Demontáž reality
Způsob, kterým média zprostředkují realitu, se stal tématem taneční performance Jáma lvová tvůrčího tandemu POCKetART Sabiny Bočkové a Johany Pockové, které v ní i vystupují. Autorky narážejí zejména na principy populismu a jeho schopnost demontovat skutečnost. Inspirovaly se veřejnými výstupy některých politiků a z jejich gest a pohybů vytvořily kinetickou koláž, jež stojí na principu kontrapozice sebevědomých a nejistých póz. Performance výrazně pracuje s gesty à la otevřenými náručemi, díky čemuž je publikum zdárně zapojeno do představení, a to i za pomoci působivého hudebního podkresu: diváci se s performerkami ocitají na jedné vlně, dokonce se podobně pohupují do rytmu a udržují mezi sebou oční kontakt. Děsivá demonstrace populismu.
Realitu pak rovněž demontuje inscenace režiséra Stefana Kaegiho (člen skupiny Rimini Protokoll) Tísnivé údolí v produkci Münchner Kammerspiele, která je introspekcí duševních stavů plachého německého spisovatele Thomase Melleho, trpícího bipolární poruchou. Vzhledem k jeho stavu místo něj na téměř prázdném jevišti vystupuje robot coby jeho věrná kopie, která zprostředkovává přímý kontakt s publikem. Skutečný Melle se na scéně objevuje pouze v projekcích, v nichž vysvětluje, proč zvolil tento typ komunikace. Promítány jsou i vzdělávací materiály v oblasti digitálních technologií a umělé inteligence, zacílené zejména na jejich společenské využití. Ostatně jak hojné využívání techniky ke komunikaci, tak rozmach duševních nemocí byly výraznými průvodními znaky pandemie. O to větší dosah může představení mít, neboť diváci si skrze svou zkušenost mohou dedukovat, jak se Thomas Melle cítí celý život.
Nucenou izolaci či přímo věznění pak tematizovala i inscenace Habibi 2196-18 Yuriho Korece a kolektivu, která je inspirována osudem dvou íránských gayů. Zatímco jednomu se povedlo utéct a získat azyl, druhý skončil ve vězení. Tato dvojakost osudů se projevuje důmyslným experimentováním opět s médii: tvůrci kombinují akce živého herce (Lukáš Zahy) s pohybem performera v promítaném videu, a tak je divák konfrontován s oběma pohledy na tutéž skutečnost, a to zcela beze slov.
Olomouc (ne)má divadlo?
V rámci Divadelní Flory se také prezentovaly olomoucké scény, které však spíše upozornily na své Achillovy paty, stejně jako pandemie poukázala na slabá, zranitelná místa naší společnosti. Divadlo na cucky uvedlo inscenaci Zatrolleno v režii tamní umělecké šéfky Silvie Vollmann, která se soustředí na současný palčivý problém trollingu, související se šířením dezinformací. Tematicky tak skvěle zapadá do dramaturgického plánu festivalu, svým provedením v podobě černobílé přednášky o tomto současném trendu však v konkurenci ostatních titulů neobstála. Téma je představováno z jednoho úhlu pohledu, prizmatem samotných trollů, kteří zde vystupují jako směšně psychologicky nerozvité postavičky, jimž se člověk může leda tak vysmát, což sotva inspiruje k dalšímu zamyšlení se nad problematikou. Jde o typický nešvar repertoáru Divadla na cucky, které se sice zaměřuje na aktuální nosná témata, ale ve vlastním zpracování až na pár výjimek pouze klouže po povrchu.
Jestliže v případě Divadla na cucky lze hovořit alespoň o pokusu být progresivní, Moravskému divadlu Olomouc nelze přičíst k dobru ani to. Na Divadelní Floře letos uvedlo ambiciózní inscenaci Zánik samoty Berhof, která se zařadila mezi další stereotypní zpracování klasiky, případně i soudobých titulů, jichž je tamní repertoár plný. A to se režie chopil zkušený Miroslav Krobot. Adaptace stejnojmenné Körnerovy novely vybočuje z dramaturgie festivalu a tématu „krásného nového světa“ se dotýká jen krajně. Pojednává totiž o událostech v prvním roce po druhé světové válce v česko-polsko-německém pohraničí, kde zdejší obyvatele ohrožovali tzv. werfwolfové, kteří odmítali připustit porážku Německa.
Analogii se současnou situací bychom snad mohli hledat ve vyobrazení zhoubného vlivu politicko-ideologických faktorů na obyčejný život, avšak můstek je to dosti chatrný. Dramaturgicko-režijní koncepce scenáristy Lubomíra Smékala a režiséra Miroslava Krobota se totiž věrně drží předlohy a nemá ambice zdůrazňovat aspekty příběhu, které by jej přiblížily současnému společenskému dění, což je však standardní rys zdejší dramaturgie. Inscenace poukazuje i na další nedostatky této scény, herecké výkony nejsou soudržné, každý z herců volí jiné výrazové prostředky. Bohužel je tak zmařen i pokus hostujícího Zdeňka Juliny v hlavní roli alkoholika Habigera o psychologické herectví – i on nakonec po vzoru ostatních rezignovaně sklouzává k typovému herectví plnému klišé o opilectví.
Uvedení obou těchto inscenací v rámci festivalu ještě zdůraznilo, jak je Divadelní Flora (ale i všechna další hostování progresivních divadel) podstatná pro tamní polomrtvý divadelní kontext, kterému se nedaří vymanit ze starých zajetých kolejí. Nekazme si však dobrý dojem z festivalu, protože 24. ročník Divadelní Flory byl za posledních několik let jedním z nejlepších. Díky skvělému dramaturgickému výběru bylo každé představení nejen uměleckým, ale i občanským zážitkem, na což Olomouc běžně není zvyklá.
Komentáře k článku: Skutečně žijeme v krásném novém světě?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
