Křup. Kdopak se tu klube?
Ostravské Divadlo Petra Bezruče se v adaptaci novely Iana McEwana Skořápka, již uvedlo v české premiéře, formálně i tematicky obrací k vlastní zářné minulosti. Tedy k progresivní činohře, mnohdy vycházející z původně nedramatických literárních předloh, režírované renomovanými osobnostmi z řad mladší střední generace. V evidentním zájmu napumpovat soubor novou energií i autorskou poetikou byli ke spolupráci přizváni tvůrci dosud proslulí především ve sféře divadla pohybového a politického, tandem Miřenka Čechová a Petr Boháč. Původní profilace zkušeného dua je na ambiciózním projektu znát především v poučené práci s organizací mizanscén i v neokázalém, ale pevném vedení herců. Prolnutí dvou sfér je poměrně konzervativní a odehrává se na půdě důvěrně známých konvencí. Slova, gesta, činy, hra!
Zleva Markéta Matulová (Trudy), Kateřina Krejčí (Dítě) a Lukáš Melník (Claude) FOTO JIŘÍ ZERZOŇ
Autor Betonové zahrady, Pokání a dalších zásadních literárních děl nechává ve Skořápce opět zaznít řadu svých oblíbených, nezřídka kontroverzních motivů, zároveň se však pouští do přiznané funkční parafráze hned několika zásadních zdrojů. Primární pozornost samozřejmě poutá ústřední hamletovská variace, jež je lehce identifikovatelná i povrchním znalcům, stejně důležité jsou však odkazy na Dostojevského Zločin a trest a filmovou komediální trilogii Kdopak to mluví? Finálním aspektem pozoruhodného díla je McEwanovo nepokryté střílení do vlastních řad, konkrétně britské literární subkultury. Nesourodý pastiš? Omyl, vznikla brilantní fúze soudobé komedie mravů a společenské tragédie.
U Bezručů se hraje v imaginativně ilustrativní výpravě Lucie Žilák Labajové, která hravě simuluje tenkou hranici mezi světem středostavovským a inuterálním, a to pomocí prvků typických pro divadlo chudé i hyperrealismus. Jedná se o intimní pohled do útrob zlatého Fabergého vejce, v němž pokřivené vztahy rodí hřích.
Královnou originální inscenace je Kateřina Krejčí v roli všetečného bezejmenného embrya, jehož glosy se stávají vstupním zdrojem diváckého zážitku. O slovo se v nich hlásí britská ironie, bezprecedentní dětská něha i postupně narůstající hořká deziluze, ale také rozkoš z naplno využité příležitosti.
Shakespearově vztahové struktuře zůstávají věrni především Markéta Matulová a Ondřej Brett v roli odcizených manželů Trudy a Johna. Matulová opět přesvědčivě prokazuje hereckou všestrannost i schopnost ladně kombinovat hluboký psychologický ponor a grotesknost, Brettův John je ztělesněním důstojnosti, charizmatu a precizního nakládání s jazykem. Ten je ostatně jeho nejsilnější zbraní, neboť postava je sugestivním otiskem největšího z alžbětinců, Hamleta seniora i autora samého. Jejich společná setkání, z nichž přese všechno místy probleskuje přetrvávající síla jejich manželství, vytváří výsostný protipól přítomnému humoru i vítaný background pro embryonální monology.
Lukáš Melník se koncentrovaným výkonem zdárně vyrovnává s nejednoduchou šarží zrádného hejska a Yvona Stolařová svou přirozenou jevištní existencí i na malé ploše vzbuzuje intenzivní očekávání věcí příštích. Jinak soustředěná režie si ovšem bohužel naprosto nedokázala poradit se zbytnou úlohou Policistky, v níž Markétu Harokovou nechá jen úmorně replikovat tradiční (post)columbovské atributy. I přes toto nepříjemné klopýtnutí, jež ovšem není problémem hereččiným, ale konceptuálním, se jedná o inscenaci výjimečnou. Skořápka zdánlivě pluje mimo aktuální hlavní proud bezručovské dramaturgie, ale ve skutečnosti už naznačuje ten příští. A to je dobře!
Divadlo Petra Bezruče, Ostrava – Ian McEwan: Skořápka. Překlad Ladislav Šenkyřík, režie Miřenka Čechová a Petr Boháč, dramatizace Miřenka Čechová, dramaturgie Anna Smrčková, výprava Lucie Žilák Labajová. Premiéra 1. října 2021.
Komentáře k článku: Křup. Kdopak se tu klube?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
