Setkání spiklenců
Když skončila premiéra Setkání spiklenců na alžbětinském nádvoří Divadla Husa na provázku, otočil jsem se na vedle sedícího Miroslava Donutila se slovy: To byla ale čurina! Donutil se spokojeně usmál a souhlasil. Přitom jsme – celkem jistě – oba hodnotili inscenaci rozdílně. Čurina je totiž v brněnském hantecu, na nějž je Donutil kanón, sranda, legrace, zábava. Kdežto na Vysočině, kam mám blíž, je čurina zbytečnost, pitomost, blbost… A tak jsme si klidně mohli dát s Donutilem – jak se říká v České Třebové – po čurini. Neboli do držky.
I Tereza Volánková s Janem Kolaříkem údajně pijí dětskou krev… (Divadlo Husa na provázku – Setkání spiklenců, režie B. Jedinák a P. Erbes) FOTO IVO DVOŘÁK
Podobně je to i s celou inscenací. Záleží, jak ji dekódujete, jak její žánr přijmete. A samozřejmě co od tohoto typu produkcí očekáváte. Formálně se jedná v podstatě o stand up comedy, čímž tvůrci vlastně navázali na romskou rapsodii Jiřího Havelky Gadžové jdou do nebe, uvedenou před rokem na stejném místě. Ovšem na rozdíl od ní nesledují spodní proudy zvoleného tématu, až se zdá, že je vytyčený problém tolik nezajímá, ale jde jim jen a jen o tu čurinu.
V úvodu několik herců vstupuje před diváky a Tereza Volánková je coby moderátorka večera představuje. Poté začnou společně rozvádět téma stihomamu a spikleneckých teorií. Uvádějí různá pro a proti a – zdá se – seriózně získávají diváky pro vytyčenou problematiku. Z balkonu prvního patra se v jednu chvíli ozve a téma komentuje Jan Kolařík, čímž vtáhne diváky ještě víc do hry, neb se prezentuje jako jeden ze zainteresovaných přihlížejících.
Úvod naznačuje, že se inscenace bude zamýšlet nad tím, co spiklenecké teorie jsou, proč jim někteří lidé podléhají a zda je na nich něco reálného. Mluví se o kulatosti, respektive placatosti země, o environmentálních problémech, o covidu. O některých otázkách se dokonce hlasuje. Nemluvíme o pravdě, ale o názoru… komentuje dění Vladimír Hauser. Zdá se, že charakterizuje problém přesně. Věcně a s pochopením. Co ale s tím? Co se bude dít, kam inscenace směřuje?
Tu vbíhá na jeviště vyděšený Dominik Teleky s šokujícím odhalením: Herci DHnP pijí dětskou krev! Už od vzniku divadla koncem šedesátých let. Nejprve se zdá, že jde o nepříliš vtipnou habaďůru, jež bude mít krpatý tužky, jenže tvůrci se jí chytnou – a až do konce se nepustí. Rozvádějí černohumornou mystifikaci ad absurdum. Dokonce promítají dotáčky – jakoby živé telefonní hovory – se zakladateli či prvními herci divadla Donutilem, Polívkou a Oslzlým. Vážně, kontroverzně nahlížené téma je opuštěno a divák je vtahován (či nevtahován) do čím dál větší čuriny. Navrchu po fišlách a důle lapákem. Je to podobný humor jako v nováckých estrádách Ivana Mládka či v Politickém harašení Šimka s Bubílkovou. Na premiéře trochu tuhý, křečovitý, ale věřím, že v dalších uvedeních se stand up výstupy stanou uvolněnějšími, vtipnějšími, nápaditějšími. I hraní mezi diváky možná začne lépe fungovat. Avšak pro toho, kdo vnímá DHnP jako občansky angažované divadlo s veřejně deklarovaným postojem a názorem, to bude asi málo.
Některá čísla i přesto zaujmou. Mě například vtáhly reakce a komentáře Vladimíra Hausera a Sylvie Krupanské, snahou neustrnout v banálních situacích mi byli sympatičtí Tereza Volánková a Jan Kolařík. U nich se zdálo, že téma berou – či mají snahu brát – zodpovědně, seriózně, důsledně. Jejich úvahy, pře, reflexe, herecké etudy – a také Hauserova bluesová hra na harmoniku – přebíjely jinak značně křečovitý humor Telekyho a rozpaky Milana Holendy, Pavla Zatloukala i Růženy Dvořákové, jak s danými situacemi nakládat.
A ještě jedna věc mi – značně – vadila. Všichni, kdo trochu znají historii DHnP, vědí, že se stihomamem a spikleneckými teoriemi se léta bolestně potýkala loni zesnulá režisérka DHnP Eva Tálská. A právě její inscenaci Svolávám všechny skřítky! si tvůrci berou jako zdroj humoru. Kdyby Tálské postižení vzali do hry, zamysleli se nad tím, kam až stihomam může dojít a odkud se bere, vzniklo by jistě daleko podstatnější, závažnější, vrstevnatější dílo. Ovšem nebyla by to čurina.
DHnP se v poslední době vydává nebezpečným směrem nezávazných, po povrchu plynoucích, pitoreskně podávaných parodií a satir současného světa, plných v podstatě estrádního humoru (nedávno například Pravidla bincárny, ale svým způsobem i Havelkovi Gadžové a Mikuláškův Don Quijote, díky oběma režisérům ovšem skvostně dotažené, vybalancované a tematizované inscenace). Jako by se současné vedení odkazovalo k dávným komediografům Luboše Baláka. A že to nebylo zrovna hvězdné období DHnP.
Divadlo Husa na provázku, Brno – P. Erbes, B. Jedinák a kol.: Setkání spiklenců. Scénář, režie a dramaturgie Petr Erbes a Boris Jedinák, scéna Jan Tomšů, kostýmy Klára Fleková, hudba Ian Mikyska. Premiéra 25. května 2021, Provázek.dvůr.
Komentáře k článku: Setkání spiklenců
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
