Setkání s fenomény šedesátých let

(Anton Pavlovič Čechov: Tři sestry, režie Otomar Krejča, premiéra 6. května 1966, Divadlo za branou, Praha; Ladislav Smoček: Piknik, režie Ladislav Smoček, premiéra 27. února 1965, Činoherní klub, Praha; Pavel Dostál, Richard Pogoda: Výtečníci, režie Pavel Dostál, premiéra 14. února 1968, Studio Divadla Oldřicha Stibora, Olomouc)

Pavel Dostál, Richard Pogoda: Výtečníci (režie Pavel Dostál, premiéra 14. února 1968, Studio Divadla Oldřicha Stibora, Olomouc). Vpředu Pavel Dostál Foto archiv autorky

Dlouho jsem s příspěvkem do této rubriky váhala – nebylo totiž snadné rozvzpomenout se, které divadelní představení bylo tím zásadním iniciačním „probuzením“ mé touhy být součástí magického divadelního prostoru.

Do divadla jsem totiž začala chodit jako malá, a to do loutkového divadla v Olomouci, kde mi tehdejší amatérský soubor Nová loutková scéna nabízel spolu s loutkami vstup do světa fantazie. Pak přišla představení v tehdejším Divadle Oldřicha Stibora, která mě jako dítě školou povinné zajímala spíše kostýmní barevností, scénografickými efekty a společenskou atmosférou, v níž jsem se v deseti letech cítila už téměř dospělá.

Nakonec jsem po dlouhém sebezpytování dospěla k poznání, které i mě samotnou překvapilo – ne tím, že těch „osvícení“ bylo hned několik, ale hlavně tím, že přišla vlastně téměř ve stejnou dobu a ze dvou stran divadelního spektra šedesátých let. Z profesionální, zastoupené Divadlem za branou a Činoherním klubem, a z amatérské prostřednictvím Studia Divadla Oldřicha Stibora.

Nikdy nezapomenu na Krejčovu inscenaci Tři sestry, kterou jsem viděla v rámci hostování souboru Divadla za branou na jevišti olomouckého divadla v roce 1967. Tehdy mi bylo třináct a ještě dnes se mi živě vybavuje prostor jeviště se zavěšenou houpačkou, jejíž rytmický pohyb – zpomalený a zbytečný – symbolizoval bezvýchodnost životů Čechovových postav. Nezapomenutelný byl pro mne Jan Tříska a jeho Tuzenbach, směsice hektické energie, neopětované vášně, tragického gesta a ojedinělé a nenapodobitelné dikce. Nebo František Řehák, který alternoval postavu doktora Čebutykina (střídal se s Otomarem Krejčou) a fascinoval mě intonací svých replik obsahujících veškerou prožitou zkušenost života s jeho prohrami a trpkostí nad promarněnými nadějemi.

Vzpomínám si, jak jsem stála rozechvělá u zadního vchodu divadla, stále dokola si v duchu přehrávala jednotlivé scény a čekala na vytoužený podpis do programu (ještě ho mám schovaný!).

V tu dobu jsem už druhým rokem navštěvovala literárně-dramatický obor v Lidové škole umění v Olomouci, kde učila skvělá a inspirativní Věra Pánková. Kromě toho, že s námi připravovala pásma poezie i fragmenty z dramat, jezdili jsme společně také do pražských divadel, především do Činoherního klubu. Tak se stalo, že jsem bezprostředně po zážitku z Krejčovy inscenace, která mě fascinovala rozehranými psychologickými situacemi postav, sledovala najednou naprosto jiné herectví, a to v legendární inscenaci Smočkova Pikniku, se kterým soubor Činoheráku zahajoval svou první sezonu. Zážitek, který už navždy zůstane mým prvním fascinujícím setkáním s malým divadelním prostorem a z bezprostřední blízkosti (v první řadě jsem se koleny dotýkala jeviště) s herci, kteří rozehrávali v naturalistických detailech scény opilosti, rvaček či naprostého vyčerpání. Vnímala jsem autenticitu a fyzičnost nesmírně akčního herectví Miroslava Macháčka, Josefa Somra či Jana Kačera a dodnes mám vzpomínku uloženou jako koncert hereckých osobností, které z miniaturního jeviště předávaly do hlediště živelnou energii v hmatatelné atmosféře zápasu o život.

A do třetice, v únoru 1968 měla v olomouckém Hudebním divadle v Hodolanech premiéru autorská inscenace Pavla Dostála a Richarda Pogody Výtečníci nastudovaná amatérským souborem Studia Divadla Oldřicha Stibora. Studentský muzikál s věrohodnými odpozorovanými situacemi z prostředí středoškoláků, naplněný písničkami Richarda Pogody s texty Pavla Dostála a Vratislava Spilky (dodnes umím tu o Archimedově zákonu!), měl skvělou choreografii a nezávazný studentský humor. Navíc na jevišti byli herci jen o pár let starší než já s neskonale civilním a spontánním projevem. Vnímala jsem je jako svoje vrstevníky a chtěla jsem být mezi nimi (program s podpisy mám stále v archivu!).

Uvědomuji si zpětně, že jsem měla velké štěstí – tahle trojice setkání s divadelními fenomény šedesátých let, s divadlem hluboce zasahujícím své diváky výpovědí v rovině lidských vztahů, s divadlem akčním, fyzickým a výsostně hereckým a v neposlední řadě s divadlem autorským a autentickým předurčila neodmyslitelně mé vnímání divadla. Inscenace s těmito aspekty mě fascinují dodnes.

Tatjana Lazorčáková, divadelní kritička a historička