Šest dní do lockdownu
K přerušení více než dvouměsíčního divadelního půstu mě vyprovokoval premiér slovenské vlády Igor Matovič, když na Slovensku povolil otevření divadel a koncertních síní. Sice jen pro 50% kapacitu, ale hrát se mohlo. A dokonce i zpívat!
V inscenaci Pohľad z mosta zhoršuje Eddieho (Miroslav Noga) manželství s Beatrice (Anna Šišková, vlevo) platonická láska k neteři Catherine (Sarah Arató, vpravo) FOTO CTIBOR BACHRATÝ
Před odjezdem jsem absolvoval PCR test a sestavil si „dramaturgický“ plán, který se však během šestidenního pobytu z poloviny proměnil. Slovenská divadla totiž musela často reagovat na karantény a onemocnění herců změnami představení či jejich úplným rušením, a to i tři hodiny před začátkem. Některá divadla si na diváky berou kontakt, aby se s nimi v případě možné nákazy mohla spojit, u vchodu jim uvaděči měří teplotu, bufety nejsou v provozu. Samozřejmostí je dezinfekce rukou a sezení ob řadu či šachovnicové rozvržení diváků v hledišti. Mnohé scény mají automatické „dálkové“ teploměry, ve Slovenské filharmonii je pro tyto účely zřízen rámový skener. Vysoká disciplinovanost diváků, kteří mají roušky nasazeny i během produkce, je běžný jev. Nepodvádí se.
Má první cesta vedla na bratislavskou Novou scénu, kde pod režijním vedením Svetozára Sprušanského nastudovali světový muzikálový hit Mamma Mia! V alternaci hlavní postavy Donny jsem viděl Soňu Norisovou, jejíž herecký, pěvecký a taneční výkon dominoval celému víceméně sehranému obsazení. Na úkor ostatních měla tendenci se prosazovat v roli Tanji jen Sisa Sklovská. Obě naplánované prosincové reprízy se, na rozdíl od muzikálů Iago a Voda (a krv) nad vodou, podařilo odehrát zřejmě i díky striktně odděleným alternacím, kterým bylo doporučeno se nestýkat. Za nejpodstatnější považuji slovenské přebásnění libreta a písňových textů, jež jsou svěžejší a přirozenější než česká verze Adama Nováka.
K první změně, zrušení představení Jánošík Divadla Aréna, došlo hned druhý den. Jako náhradu jsem zvolil komorní divadlo GUnaGU na Františkánském náměstí, kde byla na programu stá repríza inscenace Herečky (miluj blížneho svojho). Hru o třech ženách, jež se v pokročilejším věku přihlásí na kurz herectví, napsal Viliam Klimáček pro Zuzanu Kronerovou. Vyznačuje se však v posledních letech častým autorovým nešvarem: dramatik sice zvolí zajímavé téma, výsledku však chybí náležitá propracovanost charakterů postav a situací, jimiž se vyznačovala jeho někdejší dramata typu Komunismus.
Nejvíc jsem čekal od nové inscenace hry Arthura Millera Pohľad z mosta v režii Ondreje Spišáka. Jde o jeden z méně hraných Millerových textů, který měl slovenskou premiéru ve Slovenském národním divadle v roce 1959 a z hrstky českých nastudování zůstává v paměti mladoboleslavská verze Ladislava Vymětala z roku 1998 s Radoslavem Brzobohatým v roli Eddieho. Premiéru Astorka přesunula kvůli pandemii z března na konec září. Nadmíru aktuální hra o přistěhovalcích byla inscenována ve výrazné dramaturgické úpravě a na téměř prázdné scéně evokující přístav. Tvůrci se „zbavili“ všech vedlejších figur a jejich repliky svěřili zbývajícím šesti postavám – zejména průvodci dějem, advokátovi Alfierimu v úsporném podání ředitele divadla Vlada Černého.
Eddie Miroslava Nogy si ve Spišákově inscenaci prochází velkým vývojovým obloukem. K postupné proměně v despotického muže a zrádce ho žene ješitnost a platonická láska k neteři Catherine, přičemž se svou zradu snaží z mysli slabošsky vytěsnit, lhát si a své činy si omlouvat. Eddieho svědomí se však k činu staví odlišně. Jeho ženu Beu v podání Anny Šiškové vede režie k pozici pouhé pozorovatelky, ovšem především nonverbálním projevem postava projde podobně zásadním vývojem jako Eddie: od manželky, která nechce do jednání svého muže zasahovat, až k ženě snažící se pojmenovat pravý stav věcí. Herečka to zvládla perfektně, stejně tak Pavol Šimun dal přistěhovalci Rodolphovi život nabíjející energii, nespoutanost mládí a odhodlání užít si přes všechny překážky život naplno. Spišák to podpořil několika hudebními a tanečními čísly, které do celku přirozeně zapadají. Dbal také na gradaci inscenace, k jejímu vrcholu stoupá vysoce soustředěnou prací s herci a přesným timingem.
Inscenace vybízí k mnoha otázkám: především k té, kde se nachází hranice mezi potřebou pomáhat druhým a vlastní touhou se prosadit. Nejnovější premiéra Astorky má nejlepší předpoklady zařadit se mezi trvalky repertoáru, mezi něž patří například dramatizace Dostojevského Idiota Miroslava Krobota, která si i po sedmi letech drží výbornou úroveň repríz, jak jsem se mohl přesvědčit poslední den svého pobytu.
Loňský rok se na Slovensku nesl ve znamení stého výročí založení Slovenského národního divadla. V metropoli jsou proto k vidění dvě výstavy. Jde o precizně připravenou výstavu Divadelné storočie – Stopy a postoje, které je na Bratislavském hradě věnováno celé druhé poschodí (výstava byla prodloužena do září 2021), a Za oponou času – bratislavské divadlá v archívnych dokumentoch ve výstavním sále Univerzitní knihovny v Bratislavě. Obě stojí za návštěvu.
Ve velkém sále nové budovy Slovenského národního divadla jsem zhlédl i jednu z prvních repríz inscenace veselohry Jozefa Hollého Kubo v režii Lukáše Brutovského. Nasazení naivního textu se však ani jemu bohužel nepodařilo obhájit.
Pro návrat do České republiky jsem musel mít vyplněný formulář Ministerstva zdravotnictví a do tří dnů po příjezdu opět podstoupit PCR test a jeho výsledek nahlásit příslušné hygienické stanici. Ze Slovenska jsem odjížděl nad ránem 19. prosince – přesně v hodinu, kdy se země ponořila do dalšího lockdownu…
Komentáře k článku: Šest dní do lockdownu
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
