Sergej Fedotov: Život bez divadla jsem si vnutit nenechal
Režisér a umělecký šéf „mystického“ Divadla U mostu z ruského Permu Sergej Fedotov se během svého působení na našich scénách kolem roku 2000 stal živou legendou – v pravém slova smyslu. Neuvěřitelné příběhy spojené s jeho životem a zkoušením by vydaly na knihu (v Rusku již vyšla). Každá z jeho šestnácti českých inscenací (Dejvické divadlo, Klicperovo divadlo, Divadlo Na zábradlí, Husa na provázku atd.) se více či méně výrazně zapsala do naší divadelní historie – stejně jako magická vystoupení jeho ruského souboru či jedinečné hronovské dílny. Jako první cizinec se stal v roce 2004 držitelem ceny Alfréda Radoka za nejlepší inscenaci roku (M. Bulgakov: Psí srdce; Komorní scéna Aréna, Ostrava). Jedenáctého ledna oslavil navzdory pandemii v plné tvůrčí síle neuvěřitelných šedesát let.
Sergej Fedotov založil jednu z nejvýznamnějších malých scén současného Ruska v roce 1988 FOTO DIVADLO U MOSTU
Jaký byl rok 2020 pro ruská divadla a divadelníky?
Nebylo to snadné období. Je dokonce obtížné nalézt v historii podobně těžký rok, protože divadla tady nikdy nebyla zavřená – a to ani za války! Snažili jsme se z této těžké zkoušky všichni dostat s minimálními ztrátami, a přesto některá ruská divadla krizi podlehla. Období karantény se ale stalo také časem hledání nových forem.
Jak situaci zvládáte osobně? Co děláte místo zkoušení?
Divadlo je služba a slouží v ní převážně optimisté, naši herci jen zřídkakdy onemocní a nikdy nedostanou depresi. Jsou zocelení láskou a oddaností divadlu, pravidelné tréninky a dobrá životospráva posilují jejich imunitu. I já jsem se snažil nepodlehnout smutku a zoufalství z nepříjemných změn a život bez divadla si vnutit nenechal. Když se rozšířily zvěsti o blížící se povinné karanténě, rozhodl jsem se tento čas využít k přípravě premiér. Jakmile pak byla zavedena nejpřísnější omezení kontaktů, proces zkoušení byl přenesen na Skype a každému herci stačil pouze telefon či notebook. Zkoušeli jsme včetně úvodních tréninků každý den mimo pondělí od 13 do 22 hodin. Žili jsme divadlem dál.
Bylo těžké přizpůsobit se novým podmínkám?
Vlastně ani nebylo, běžně musíme kvůli neustálému cestování na festivaly zkoušet v hotelu, ve vlaku, v autobuse, či dokonce na vlakovém nádraží.
Jak jste řešili kontakt s diváky? Video seriál ze zkoušení na vašem Facebooku působil vskutku profesionálně…
Ano, brzy po zahájení online zkoušek jsme si uvědomili, že nemůžeme opustit naše milované diváky. Pro herce je navíc těžké hrát bez publika. Rozhodli jsme se tedy natočit seriál Koronavirové online zkoušky, který obsahoval krátké skypové verze mých oblíbených inscenací i přípravu novinek. Pracovali jsme na něm se zvukařem po nocích, učili se za běhu a bavilo nás to. Zjistil jsem, že naši herci působí na obrazovce skvěle. Seriál nasbíral několik milionů zhlédnutí z celého světa.
Sám jste se objevil na obrazovce a hrál velmi přesvědčivě. Neláká vás hraní ve filmu? Jaká role případně?
Pokud bude divadlo opět zavřené (nyní se v Rusku za přísných hygienických podmínek hraje), natočíme film. Sám hraji vlastně neustále, protože režisér je prvním hercem v našem divadle. Hraji všechny postavy (herectví jsem ostatně vedle režie studoval). Z konkrétních rolí bych si rád zahrál Mistra nebo Wolanda.
Kolik inscenací jste na dálku nazkoušeli?
Na podzim jsme uvedli tři premiéry připravené bez osobního kontaktu online. Počet míst v hledišti musel být snížen, a tak jsme na některé sedačky umístili kartonové postavy s tvářemi našich herců. Diváci to uvítali. Třiatřicátou divadelní sezonu jsme zahájili satirickou komedií Vasilije Šukšina Energetičtí lidé – hra z doby SSSR je překvapivě aktuální a vzápětí se stala diváckým hitem. Klasiku jsme neopustili a uvedli Gorkého Měštáky. Pro Čtvrtý mezinárodní festival her Martina McDonagha jsme připravili ruskou premiéru Pastviny od irského dramatika Johna B. Keana.
Podařilo se letos tento unikátní mezinárodní festival uspořádat bez obtíží?
Na začátku října se ho za velmi přísných hygienických opatření zúčastnilo jedenáct ruských divadel. Zahraniční soubory bohužel nezískaly povolení ke vstupu. V rámci online programu byla alespoň promítána představení z Irska, Španělska, Nizozemí, Itálie, Estonska, Běloruska a Ukrajiny.
Festival má také výraznou českou stopu, tvorbu Martina McDonagha jste ostatně poznal u nás…
V Činoherním klubu jsem na konci roku 2003 zhlédl Osamělý západ. Od první minuty jsem cítil, že McDonagh je autor, kterého jsem hledal celý život. Je to génius, jeho postavy jsou neuvěřitelné, příběhy úžasné, jeho svět vás zkrátka vtáhne do magického trychtýře, přestanete dýchat, nevidíte ostatní a smějete se a pláčete zároveň. Na konci představení pak zažijete takovou katarzi, která vás nenechá jen tak odejít. Už během představení mi bylo jasné, že hru musím okamžitě inscenovat. Cestou do Ruska jsem ji přeložil a za pouhé tři týdny jsme v Permu hráli. V průběhu zkoušení jsme sice zjistili, že Kráska z Leenane vyšla bez povšimnutí v časopise Contemporary Drama, na ruskou scénu jsme však McDonagha uvedli jako první. Byla to divadelní senzace, nazvali nás ruskými objeviteli McDonagha a mnohá divadla se na něj vrhla.
Stanislavskij stále pracoval na své režijní metodě – zdokonalujete ji i vy, nebo je již jednou vytvořená a není třeba nic měnit? Mohl byste ji přiblížit?
Pracuji podle systému Michaila Čechova, který mi byl předán z rukou jeho studentů. Postupy klasického ruského psychologického divadla využíváme v každé naší práci. Čechov říkal, že základem divadelního představení je atmosféra a divadlo bez ní je jako člověk bez duše. Vytváří ji herec svým „vyzařováním“. Přirozeně neustále také objevuji něco nového, snažím se využívat herecké podvědomí, a dokonce stále pracuji na již „hotových“ inscenacích – jejich zdokonalování se v Divadle U mostu nikdy nezastaví.
Můžete podrobněji přiblížit vznik svých inscenací? Proč například nepřevádíte klasiky do jiné doby?
Umělecký svět spisovatele je mi posvátný. Kategoricky nepřijímám aktualizace spojené s přesunem děje do jiné doby nebo na jiné místo, než zamýšlel autor. Když si vyberu hru, nejdříve pečlivě prostuduji autora, odhalím jeho jedinečnost a zvláštní povahu vnímání světa. Čteme jeho další díla, vědecké práce o něm, studujeme éru a životní podmínky hrdinů, inspirujeme se filmy, obrazy a sochami té doby. Praktické zkoušky začínají až po důkladném prostudování materiálů. Nejprve však „meditujeme“, fantazírujeme, jako bychom byli přeneseni strojem času do té doby, a teprve pak začneme text číst. Během čtení ovšem také pokračuje „meditace“ – herci se střídají ve čtení hry z pohledu různých postav a já pozorně naslouchám, když se jedna z nich dostane do té zvláštní dimenze daného autora.
Ve filmu by si zahrál Mistra nebo Wolanda. Pro Divadlo u Mostu nazkoušel Mistra a Markétku v roce 1999 FOTO PAVEL GERASIM
Jak sestavujete soubor, aby vyhovoval stylu vaší práce?
Neorganizuji konkurzy, dávám každému šanci. Herci jsou jako děti: žijí s emocemi, ale skutečný talent odhalí teprve víra a neutuchající vůle pracovat. Většina mých herců ovládá dokonce více profesí. Služba v divadle vyžaduje od člověka oběť, ale musí být také zábavná a radostná. Každý, kdo se mnou pracuje, musí chodit do práce jako na dovolenou. Jinak nelze náš nabitý program naplnit. A kdo nemůže, kdo se „jen veze“, odchází. Zůstávají pouze ti, kteří jsou si blízcí duchem a krví.
Liší se váš inscenační přístup, když pracujete v zahraničí?
Je to stejné, problém může být jen s jazykem a jeho nuancemi. Češtinu jsem si ale osvojil rychle a snad dostatečně. Každý dobrý výkon je magický kruh. Často zkouším naprosto v rozporu s akademickými pravidly. Některé scény ke mně přicházejí ve snu a pak můžeme hrát hotovou inscenaci doslova za tři čtyři dny. Ale stává se také, že velmi dlouho hledáme správný tón, trpíme, „šamanujeme“, čarujeme a prostě neslyšíme hlas autora.
Hlas Dostojevského slyšíte? Nechal jste se vyfotit v jeho domě… Do Čech jste sice žádnou jeho inscenaci nepřivezl, v Ostravě jste ale vytvořil působivého Idiota.
Díky Dostojevskému jsem objevil svůj divadelní systém. Už za studií jsem si uvědomil, že divadlo, které chci dělat, bude postaveno na psychologických základech jeho literatury. V jeho románech je paradoxní psychologismus, neuvěřitelná hustota akce a emocionalita na hranici (či za hranicí) šílenství. Jako student jsem zkoušel ukázky z Dostojevského a přečetl celé jeho dílo. V posledním ročníku jsem pak uvedl inscenaci Radzinského hry Stará herečka v roli ženy Dostojevského. V divadle hledám mystický realismus a vedle Dostojevského ho nacházím u Gogola nebo Bulgakova.
Na repertoáru Divadla U mostu se ale Dostojevskij příliš neobjevuje.
Dostojevskij je mi blízký, ale na scéně je to možná nejobtíženější spisovatel. Je velmi vyčerpávající, musíte se mu úplně odevzdat, ponořit se do jeho živlu, emocí a vášní. Přistupuji k němu proto opatrně, úzkostlivě. Troufl jsem si například na Idiota, kterého jsme na podzim s úspěchem hráli na Dostojevského festivalu v Novgorodu.
Jak inscenace vznikala?
Definovali jsme téma hry jako posedlost. Příběh je mnohovrstevnatý, vyprávěný autorem jako v horečce. Nebylo snadné proměnit 645 stránek tištěného textu ve tři hodiny času na scéně. Hrajeme celý román, takže jsme dlouho zkoušeli. O inscenování Idiota jsem uvažoval už od roku 2000, kdy jsem režíroval Zločin a trest. Poprvé jsem se o něj pokusil v roce 2004 v Divadle Petra Bezruče. Toužím uvést ještě Bratry Karamazovy, k nim mám ale velký respekt.
I v loňských Gorkého Měšťácích se pokusil přenést herce strojem času do doby autora FOTO DIVADLO U MOSTU
Vaše nejslavnější inscenace, hororová Panočka, se od premiéry v roce 1991 dočkala více než tří tisíc repríz. Proč zmizela z repertoáru Divadla U mostu?
K této radikální akci mě vyprovokovala autorka hry Nina Sadur, najednou nespokojená s výší tantiém. Její nové požadavky jsem neakceptoval a rychle vytvořil vlastní dramatizaci Gogolova Vije. Mohl jsem se tak na příběh podívat nově a jsem jí za to vlastně vděčný. Za Panočku také. Vše má svůj čas.
Jaké jsou příčiny vašeho úspěchu? Čím je váš soubor jedinečný?
Hlavní zárukou úspěchu je neuvěřitelná schopnost pracovat. Osobně se nebojím žádné práce: v divadle mohu být instalatér, uklízeč, malíř, krejčí nebo tesař – všechno zvládnu vlastníma rukama. Být uměleckým ředitelem neznamená užívat prázdnin. Už přes třicet let od zrodu našeho divadla jsem neměl dny volna. I když nejsem v divadle, můj mozek pracuje nepřetržitě – nelze ho „vypnout“. Dokonce ve spánku zkouším a vymýšlím nové inscenace. Můj jedinečný tréninkový systém, postavený na Čechovových základech, mi pomáhá takový nelidský rytmus udržet. Dokážu čerpat energii z vesmíru, rychle se zotavit a dělat věci, které jsou pro ostatní lidi nemožné. A učím své umělce dobíjet se energií a nabíjet tím publikum. Každý, kdo se dostane do mého energetického pole, získává schopnost tuto energii přijímat a dávat ji dál.
Jak vidíte budoucnost Divadla U mostu? Objevíte se v Čechách?
Divadlo U mostu několikrát málem skončilo, tyto složité situace nás ale vždy posílily. Už nyní plánujeme nové sály – naše kapacita nám nestačí, a to hrajeme často třikrát i čtyřikrát denně. Připojili jsme se navíc k děkovné akci a zdravotníky zveme po celý rok 2021 do divadla zdarma. Cestovat teď nemůžeme, ale jakmile skončí omezení, budou Čechy první zemí, kam se vydáme. Staly se mým druhým domovem, poznal jsem tu v divadlech spoustu dobrých a talentovaných lidí. Přivezeme to nejlepší, co máme. Teď jsem byl mimochodem darovat krev a zjistil, že mám proti COVIDu protilátky – nemocný jsem přitom nebyl, to je mystika…
Komentáře k článku: Sergej Fedotov: Život bez divadla jsem si vnutit nenechal
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
