Salcburk 2021: tři ne-opery
Festival Salzburger Festspiele prodloužil loňské oslavy svého stoletého výročí do letoška, protože loni nemohl uvést všechno, co bylo k jubileu připraveno. Do programu se tak letos dostaly mimo jiné čtyři večery věnované dílu Mortona Feldmana, znovuuvedení Händelova raného oratoria Il trionfo del Tempo e del Disinganno a také premiéra opery Luigiho Nona Intolleranza 1960.
Kráska Reguly Mühlemann je po všech stránkách perfektní – navzdory zrcadlu pomíjivosti, jež jí nastavují videoprojekce FOTO MONIKA RITTERSHAUS
Feldman, ve shodě se Samuelem Beckettem, jehož požádal o libreto, nekomponoval operu, i když taková byla objednávka římského divadla. Ani Händelovo komorní oratorium nebylo zamýšleno pro jeviště, ale stará moralita o pomíjivosti krásy vlastně ke scénickému ztvárnění vybízí. Nono svoje dílo označil za operu (azione scenica – scénické dění), ve skutečnosti je to ovšem oratorium, dramatický konflikt mezi postavami chybí.
Neither
V roce 1976 dostal Morton Feldman od římského operního divadla objednávku na nový titul (vedení divadla se domnívalo, že dílo už je hotovo). Neměl však v úmyslu psát operu, snad i proto se snažil získat jako autora textu Samuela Becketta. Po počáteční nedůvěře a poté, co si vyjasnili svoje negativní postoje k žánru, začala spolupráce. Beckett poslal svůj text rozdělený na deset dílů a vznikla skladba nazvaná Neither (Ani) pro soprán a velký symfonický orchestr. Ženský hlas je traktován v zásadě instrumentálně, v extrémně vysoké poloze, orchestr je naproti tomu zdrojem bohatě barevných zvuků, spíš polozvuků, často v komorní struktuře. Řečeno s nadsázkou, hudebníci víc počítají pauzy, než hrají. Rozvoj skladby probíhá v blocích, vyrůstá z opakovaných miniaturních motivů, maximálně třítónových. Zvuk se pomalu stává magickým, vyzývá posluchače k jistému druhu meditace a vnímatel si může konstruovat vnitřní svět, spekulovat o tom, zda sólistka je nějakou postavou (nebo jen zdrojem zvuku), jež se eventuálně vyvíjí. Vysoká poloha vokálu prakticky znemožňuje artikulaci textu, což požadavkům Becketta i Feldmana vlastně vyhovuje. V Salcburku zpívala Sarah Aristidou, francouzsko-kyperská sopranistka s jasným, až agresivním témbrem, bylo jí rozumět jen slovo shadow (stín), ústřední pojem díla. Precizně hrající rozhlasový symfonický orchestr ORF dirigoval Roland Kluttig.
Il trionfo
Kardinál Benedetto Pamphili napsal roku 1707 pro Händela na námět dávné morality o pomíjivosti krásy libreto pro komorní oratorium, jehož čtyři postavy (Kráska, Požitek, Poznání a Čas) mají i určitou psychologickou kresbu a vývoj. Požitek původně interpretoval okouzlující šestnáctiletý mladík, v salcburském provedení představuje tuto mefistofelskou postavu postarší Cecilia Bartoli v upnutém rudém kalhotovém kostýmu, zdůrazňujícím její kyprou postavu. Mladé Krásce tak radí zkušená Žena.
Režisér Robert Carsen transponoval příběh do současné doby, hraje se o požitkářství, nevázanosti dnešní mládeže, kterou představuje velký taneční sbor zmnožovaný videem. Opravdu bohatý vizuál, ve druhé části díla oproštěnější, akcentují videoprojekce jako zrcadlo coby důležitý nástroj poznání pomíjivosti. Podtrhává to i velká zrcadlová revuálka, v níž se několikrát odráží hlediště. Nakonec Kráska, která poznala marnost a povrchnost světa, odchází přes prázdnou scénu až k zadním dveřím, v nichž zmizí.
Hudební provedení nebylo tak přesvědčivé jako scénické, rychlá tempa nadsazená skoro k nehratelnosti, aby barokní rytmy a koloratury měly potřebnou razanci k dynamickému jevištnímu tvaru a tancování. Absolutně špičkový výkon podala švýcarská sopranistka Regula Mühlemann – její Kráska byla perfektní pěvecky i v hereckém ztvárnění. Její antipod, mefistofelský Piacere v podobě baculaté Cecilie Bartoli, jež stále udivuje svou technikou, kterou překonává dnešní limity svého hlasového fondu, dokáže s materiálem hospodařit, aby svoji závěrečnou rekapitulující árii doslova vypálila. Lawrence Zazzo je hlasově mužný kontratenor učitelského vzezření, pro roli Poznání jako stvořený. Tenorista Charles Workman byl Čas, postavou a kostýmem moderní pánbůh, zaujal mimo jiné perfektními koloraturami.
U většiny představitelů (s výjimkou Reguly Mühlemann a Charlese Workmana) občas pronikla starooperní posunčina.
Bezpříběhová Intolleranza 1960 o utrpení vykořisťovaných imigrantů-horníků působí jako projev salonního komunisty FOTO MAARTEN VANDEN ABEELE
Intolleranza 1960
Ikonické dílo na mě působilo jako typický produkt západoevropského levičáctví‚ projev salonního komunisty. Námět utrpení vykořisťovaných imigrantů-horníků, jak je deklaratorně podán, nemá příběh, tím méně konflikt mezi bezejmennými postavami (jen sociálně vymezenými). Protagonista, na rozdíl od dnešních přistěhovalců, usiluje o návrat domů.
Skladba má české konotace nejen v osobách hlavních autorů jevištního tvaru světové premiéry roku 1961 v benátském Teatro La Fenice (režisér Václav Kašlík, scénograf Josef Svoboda), ale i citací z Fučíkovy Reportáže psané na oprátce. Pro akcentaci ideového zaměření použil Nono jako libretista mimo jiné také texty Bertolta Brechta, Vladimíra Majakovského a Jeana-Paula Sartra; jako hlavního autora ideje uvádí Angela Mariu Ripellina (který byl v tehdejším Československu velmi vítaný). Proklamativní text je zhudebněn dodekafonicky – převážně nezpěvnými intervaly ve vokálních partech, velký orchestr má rozsáhlou sekci bicích (asi proto, aby výpověď byla dostatečně úderná).
Salcburská premiéra byla hudebně provedena výtečně – titulní roli suverénně interpretoval americký tenorista s asijskými kořeny Sean Panikkar, který vedle plného hlasu zvládal bravurně i falset a nejméně o třídu převyšoval ostatní pěvce (také suverénní). Vídeňští filharmonikové pod taktovkou Inga Metzmachera, spolu se sborem Konzertvereinigung Wiener Staatsoper, který připravil Huw Rhys James, provedli skladbu s velkým nasazením.
Pro scénický tvar byl rozhodující podíl taneční složky, která v apelativní choreografii, vycházející z pracovních činností i agresivních soubojů, nahrazovala neexistující dramatické dění.
Nehledě na eseje o politickém divadle v programu, bylo by dílu rozhodně líp v učebnicích než na pódiu Felsenreitschule – takový je můj velmi subjektivní závěr.
Jan Dehner
Morton Feldman: Neither. Text Samuel Beckett. Soprán Sarah Aristidou, dirigent Roland Kluttig, ORF Radio-Symphonieorchester Wien. Představení 13. srpna, Kollegienkirche.
Georg Friedrich Händel: Il Trionfo del Tempo e del Disinganno. Libreto kardinál Benedetto Pamphili. Dirigent Gianluca Capuano, režie Robert Carsen, scéna a kostýmy Gideon Davey, choreografie Rebecca Howell, Les Musicines du Prince-Monaco. Představení 14. srpna, Haus für Mozart.
Lugi Nono: Intolleranza 1960. Libreto skladatel podle ideje Angela Marii Ripellina s použitím textů Henriho Allega, Paula Eluarda, Julia Fučíka, Vladimíra Majakovského, Angela Marii Ripellina a Jeana-Paula Sartra. Dirigent Ingo Metzmacher, režie, scéna a video Jan Lauwers, kostýmy Lot Lemm, choreografie Jan Lauwers a Paul Blackman, Wiener Philharmoniker. Představení 15. srpna, Felsenreitschule.
Komentáře k článku: Salcburk 2021: tři ne-opery
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
