Sahar Rezaei: Vše, co předvádím na jevišti, je politické
Sahar Rezaei je divadelní a filmová režisérka, která se narodila a vyrostla v Íránu. Po studiu inženýrství na Polytechnické univerzitě v Teheránu vystudovala režii na Vysoké škole múzických umění ve Frankfurtu (HfMDK). Zabývala se především současnou filozofií, uměním a politikou, pracovala jako spisovatelka, malířka, fotografka a režisérka. Od roku 2016 žije v Německu, spolupracovala s Janem Burianem na zvukovém designu v Praze a pokračovala v kurzech kompozice Heinera Goebbelse v Giessenu. V roce 2018 získala cenu DAAD za vynikající výsledky zahraničních studentů HfMDK a v roce 2022 první cenu Kolínské postupové ceny za mladou literaturu. Nyní je uměleckou ředitelkou Anhaltisches Theater Dessau. Její projekty byly uvedeny ve Frankfurtu, Hannoveru, Marburgu, Dessau, Praze a Teheránu.
České divadelní publikum mělo příležitost vidět vaši práci již před šesti lety díky rezidenci v Divadle Archa.
Se třemi performerkami z Čech a Slovenska (Anna Benháková, Sára Halušková a Tereza Slavkovská) jsme zkoušely můj básnický text z Íránu. Vznikla inscenace Báseň o touze na téma svobody těla, jak se pohybujeme nebo jak na sebe reagujeme.
HAPPY BIRTHDAY
V inscenaci Happy Birthday, kterou jste představila na olomoucké Divadelní Floře, mluvíte o studiích v Teheránu a Frankfurtu. Jak jste se dostala k divadlu?
Byl to pro mě koníček při studiu, když jsem si ale někdy ve druhém ročníku uvědomila, že se musím rozhodnout mezi tím, jestli budu inženýrka, nebo umělkyně, rozhodla jsem se zasvětit umění život.
Jaká byla vaše zkušenost z kurzů Heinera Goebbelse v Giessenu?
Náhodou jsem se s ním seznámila už v Praze, kde tehdy působil a kde jsem byla na letní škole. Navrhl mi, abych za ním přijela do Frankfurtu. A tam jsem poznala Saru Trawöger, hudebnici z Happy Birthday, a Danu Maxim, která tam studuje dodnes. Goebbels v té době kurz zaměřoval na zvukové instalace nebo zvukové či hudební divadlo.
Inscenace Happy Birthday vznikla v roce 2020, ale premiéru měla až po covidové pandemii, v roce 2022. Co pro vaši práci znamenal covid, karanténa a další omezení? Mohla jste využít zkušenosti se zvukovým designem a představení nemusela být tak kontaktní?
K sound designu jsem se dostala ještě před kurzem Heinera Goebbelse, s Janem Burianem, se kterým jsme v Německu uskutečnili dva projekty: jeden v roce 2019, druhý loni. A s videodesignérem Jaroslavem Hrdličkou, který byl s Janem ve Frankfurtu, jsme dělali projekt No Hero Land.
Inscenace Happy Birthday vznikala v době karantény. Kvůli omezeným možnostem jsem potřebovala udělat projekt s minimem lidí, a tak jsem se rozhodla pro monolog. Zajímají mě archivy a porovnávání toho, co bylo, s tím, co je. Cesta časem. Co můžeme změnit a jak se můžeme posunout o krok dál? Původně jsem hledala nějakou postavu, ale později mi bylo jasné, že to musím napsat o sobě a sama to i odehrát.
Takže jste psala o sobě a o své rodině.
Když se můj otec vrátil z rodného města a přivezl s sebou fotky z dětství mé babičky a jejích příbuzných v tehdejším Sovětském svazu, uvědomila jsem si, že ty lidi nikdo z nás neznal, vypadají úplně jinak, a přesto jsme nějak propojení. To jsem chtěla do Happy Birthday vtělit.
Není nebezpečné mluvit o své rodině a o její historii na jevišti? Mohla byste inscenaci uvádět v Íránu?
Ukazujeme v ní fotky lidí z celého světa, z různých revolučních hnutí. Části, které se týkají Íránu, jsou o lidech, kteří byli většinou zatčeni nebo popraveni – ty už neohrožujeme… Hrát něco takového v Íránu ale určitě bezpečné není.
Sahar Rezaei a její olomoucká „oslava narozenin“ FOTO LUKÁŠ HORKÝ
JININA REVOLUCE
Setkala jste se s kritikou v íránské diaspoře? Jak reagovala ta německá?
Reakce jsou velmi dobré. V diaspoře jsme i přes odlišné politické názory silně propojení a po Jinině revoluci, nazvané podle mladé ženy, kterou na začátku zabil gašt-e eršad, íránská mravnostní policie, jsme se semkli v queer-feministickém hnutí.
Jak funguje queer a feministická komunita v Íránu a íránské diaspoře?
V diaspoře je nás hodně, lidé odcházeli v různých etapách a z různých důvodů: do Evropy, Ameriky, Austrálie i Asie. Z mé třídy v Íránu zůstalo jen pár. To s člověkem udělá režim.
Říká se, že je to režim teroristický, kanibalistický.
Tak to je. Vše, co předvádím na jevišti, je politické. Je to diktátorský režim.
Moje generace v Čechách nemá životní zkušenost totality, zmizela z kolektivní paměti a to ovlivňuje způsob vnímání vašeho představení.
Výraz kolektivní paměť vystihuje podstatu problému divácké recepce. Hodně pracuji s archivy a hledám v historii odpovědi na otázky k problémům dneška. Nejdůležitější je pro mě totiž otázka, kdo vytváří archivy a kdo o nich může mluvit.
Podle jakého klíče jste vybírala fotografie? Jsou na nich lidé různých pohlaví a etnik z různých demonstrací.
Důležité pro mě bylo, kdo je utlačovaný, kdo bojuje za svobodu, kdo zažívá nějakou formu diskriminace a jde proti ní. Dívala jsem se na to feministickým, queer pohledem.
V diskusi po představení zazněla otázka na konfety, které na konci představení padají na pódium a vytvářejí silnou třpytivou vrstvu – byla to metafora davů lidí?
Konfety tam jsou proto, že je to narozeninová párty, ale pokud v tom vidíte davy lidí na demonstracích, nemám s tím problém. V tom je kouzlo divadla.
Na začátku představení jste mluvila o své dvojnici ve školní třídě. Co pro vás znamená mít dvojníka?
Mluvím o někom, kdo se jmenuje stejně jako já, ale nejsem to já. Nejde ani tak o myšlenku dvojníka, ale o tu otázku: Kdo jsem já? Utváří mě, jak vypadám nebo jak se jmenuji? I to, jak chápu sebe sama, je úplně jiné než obraz, který o mně mají lidé.
V Německu žijete téměř deset let. Setkáváte se při hodnocení své práce s orientalismem? Máte exotické jméno, vzhled…
Stává se to, ale i tak si kolem sebe člověk může vybudovat bezpečný prostor. Rasismus je zkrátka součástí naší společnosti bez ohledu na to, jestli žijete v Německu, České republice nebo Íránu. A v poslední době se hodně mění způsob, jakým lidé v Německu mluví o Íráncích, protože jsou informovanější.
Do českého zpravodajství před dvěma lety pronikly zprávy o demonstracích, nepovažoval jsem je ale za revoluci.
Chceme věřit, že to je revoluce. Říkáme tomu tak, ale můžete to číst i jako queer a feministické hnutí v Íránu.
A myslíte si, že po pádu vrtulníku s Ebrahimem Raisim je šance na skutečnou změnu?
Ne, mocenská struktura zůstává stejná.
Byl to opravdu „Řezník z Teheránu“, jak se mu u nás přezdívalo?
Byl to hrozný člověk. A někteří lidé mají z jeho smrti radost právě proto, že doufají, že ho nahradí někdo mírnější. Ale podle mě je to otázka struktury, ne jednotlivce. Systém jen vygeneruje dalšího řezníka. Pokaždé si musíme vybírat mezi špatným, horším a mnohem horším.
Ve své starší inscenaci Na kraji oběžné dráhy (Am Rande des Orbits) se zabýváte otázkou potratů. Je možné o nich mluvit v Íránu?
Ano, ale ten projekt byl o rozdílech mezi východním a západním Německem. S Íránem ho spojuje otázka, kdo rozhoduje o našem těle, o tom, kdy si pořídíte dítě, pokud ho vůbec chcete.
Komentáře k článku: Sahar Rezaei: Vše, co předvádím na jevišti, je politické
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
