S takovým malým, tlamkatým bernardýnem…

Už čtvrtý kabaret (nikoliv třetí, jak jsem mylně napsal v Osobnosti měsíce v minulém čísle DN) ozvláštnil repertoár Divadla v Dlouhé – kabaret, který nás z té čtveřice patrně zasahuje nejvíc. Nejen proto, že jeho látkou je výlučně české téma, básník Josef Kainar, jeho verše, songy a fragmenty z naší první „absurdní hry“ Ubu se vrací aneb Drštky nebudou. Kabaret Kainar – Kainar – v tom názvu je zakódována personální unie literáta a jazzového muzikanta – je intenzivně citový, ale programově nesentimentální, syrový, bez „intelektuálních“ piruet se drží při zemi. „Při zemi“ se ostatně držel i Josef Kainar se svou mytologií průmyslového města a jeho antihrdinů a se svou láskou ke swingové pop-kultuře, která je až po mnoha letech vnímána jako tzv. vyšší umění.

Ivana Lokajová, Jan Meduna, Martin Matejka, Pavel Tesař a Peter Varga FOTO MARTIN ŠPELDA

Podlouhlá scéna – nudle v balkónovém foyeru divadla evokuje jakési anonymní pódium „pro estrádu“ či prostředí městského bistra anebo nádražního bufetu, v nějž se v druhé půlce také promění. Banalitu jeviště narušují jen na stěně zavěšené reprodukce obrazů malířů Skupiny 42, jíž byl Kainar členem (Lhoták, Gross, Smetana, Hudeček atd.). Vlevo posaz pro jazzový orchestr, v průčelí „školní“ tabule, na níž vrchní, tak jako vypité rumy či piva, odškrtává Kainarovy básně a písně, pěkně jednu za druhou. Vrchní (Miroslav Hanuš) je hybatelem děje, zprostředkovatelem kontaktu s publikem, které baví docela drastickými gagy (viz např. ten s obloženým chlebíčkem), vyzývá jej k objednávkám nápojů, jež promptně přinese reálná servírka z divadelního baru, a také konferenciérem, který spojuje jednotlivá „čísla“. Je jednou ze dvou tenkých dějových nitek představení. Tu druhou tvoří rozehrané situace z Kainarových variací na Jarryho Ubu, jež volnému pásmu dodávají dramatickou páteř. Je to jakýsi antipod vůči kráse a hořkému smutku Kainarových veršů a popěvků, přehlídka hnusu, bezskrupolózní touhy po moci a nejnižších pater lidského chování: v titulní roli, označené vždy na klopě saka „hovnajsem“, se herci střídají; nejodpornějším a „nejrozšklebenějším“ králem Ubu je, zdá se mi, Čeněk Koliáš. Kainarův Ubu byl po šesti reprízách v Novém divadle satiry v roce 1949 zakázán. Trochu se divím, že po něm dramaturgové nesáhnou dnes: na současnou českou politiku sedí jako ulitý – aspoň podle dojmu z ukázek v Divadle v Dlouhé, jež bluesovou náladu představení několikrát na chvilku vychýlí směrem k brutální satiře.

Josef Kainar byl rozporuplný muž. V roce 1971 se stal předsedou kolaborantského Svazu českých spisovatelů – prý jej k tomu (dočítám se v programu k inscenaci) nepřivedla komunistická ideologie, nýbrž olbřími dluhy jeho ženy. Buď jak buď, Kainarova „normalizační legitimace“ umožnila, aby si jeho verše a písňové texty „přivlastnili“ v normalizaci jen trpění zpěváci a skupiny – Mišík a jeho ETC, Prokop se svými Framus Five, Suchý, Olmerová, Plíhal atd. Interpretovat je jinak, bez zátěže těch suverénních interpretů, které máme stále v paměti, a přitom stejně přesvědčivě, je velice těžké. Hercům z Dlouhé se to daří až překvapivě osobitě. Bombardovací blues pojal kdysi Jiří Suchý jako výsostné pěvecké číslo – Pavel Tesař jej nabízí spíš jako niternou zpověď. Martin Veliký zpívá Blues železničního mostu – na rozdíl od naléhavé Olmerové – věcně, jakoby s ostychem. Podobně Ivana Lokajová jakoby „zahodí“ báseň Stříhali dohola malého chlapečka: to je ovšem inscenační fígl, text – už s Mišíkovou hudbou – posléze naplno zazní ve folkově-rockovém hlomozu v podání Martina Matejky…

Vše – rozehrané situace, zpěv, recitace, schopnost zvládat hudební nástroje téměř na úrovni školených hudebníků – působí přirozeně, samozřejmě, jako když si nějaká sympatická parta uspořádá večírek. Takový dojem je ovšem klamný: za tím vším je promyšlená režie Jana Borny a Miroslava Hanuše, jež zdánlivě nezávaznému „bytování“ aktérů na jevišti vtiskla řád a tvar. Na první pohled je to zřejmé především v „dramatických“ a choreografických sekvencích – např. ve stepařském čísle se psy či v „malém dramatu“ svatby (z kapelníka Milana Potočka se na pár chvil stává přesmutný, „socialistický“ ajznboňák) včetně toho báječného nápadu čtení Kainarových básní jako gratulací svatebčanům.

Nemusíme být obdivovateli Kainarovy poezie a songů, nemusíme být jazzmany, a nemusíme ani mít rádi Divadlo v Dlouhé, aby nám na Kabaretu Kainar –
Kainar bylo dobře. Jen trochu citlivějším lidem totiž dává naději, že život, přestože je hrozný, přece jenom stojí za to, aby byl žit: byť třeba jen privátně, citově, s takovým malým, tlamkatým a sladkým bernardýnem. To v současné celospolečenské blbé náladě není málo.

Divadlo v Dlouhé: Kabaret Kainar – Kainar. Scénář Jan Borna, Ilona Smejkalová, Miroslav Hanuš a kol. Režie a choreografie Jan Borna a Miroslav Hanuš, scéna a loutky Jaroslav Milfajt, kostýmy Katarína Hollá. Premiéra 24. listopadu 2012.

Autor: Jan Kolář
Publikováno: 2. ledna 2013

Kritika

Komentáře k článku: S takovým malým, tlamkatým bernardýnem…

Petr Pavlovský

Viděl jsem ty kabarety všechny,
uměleckým vrcholem byl pro mne ten druhý, Kabaret Vian – Cami (1999), ten jsem si dal dokonce dvakrát, což dělám opravdu zřídka (ovšem, teď si uvědomuji, že v Dlouhé relativně často: Malá vánoční povídka, Kdyby prase mělo křídla, Faidra, Vějíř s broskvovými květy, Běsi, Oněgin byl Rusák, Souborné dílo W. Shakespeara…).
Titul je prý vyprodaný na několik měsíců dopředu. (Hrát častěji? Hrát i jinde?)
V hledišti jsem byl včera jeden z nejstarších, přičemž to, co bylo prezentováno, byla ze stylového hlediska kultura generace mých rodičů, generace Škvoreckého a „konce nylonového věku“.
Které další české divadlo by dalo dohromady takový swing band? (Nemýlím-li se, profesionální muzikanti v něm byli pouze tři.) Jistě, muzicírovat dovedou i v DRAKu, v Ypsilonce, v Huse na provázku, ale na tohle by, myslím, neměli.
Hitem večera byl nepochybně úvodní evergreen Já bych si rád najal dům (kdysi v repertoáru „českého Sinatry“ K. Hály) – též jediný přídavek po závěrečném aplausu.
Ke kritice J. Koláře mám jedinou, ale pro budoucí historiky českého divadla možná důležitou poznámku: nevím, jak v recenzovaném představení, ale v tom včerejším žádné „stepařské číslo se psy“ nebylo. Rozkošný „výstup se psy“ se sice konal, ale nikdo v něm nestepoval. Byla to scénka pantomimicko-loutkářská. Herci mimovali „psovodiče“ a zároveň animovali loutky – psy v životní velikosti. Nelze ovšem vyloučit, že zde oproti premiéře došlo ke změně, třeba se step až tak nedařil.
Díváme-li se dnes na život J. Kainara, je to smutné: celou dospělost byl komunistou, pak nás okupoval Sovětský svaz, Kainar se stal „normalizátorem“ a v 53 letech zemřel.
Osud jeho díla je ale šťastný. Zlatovláska, pohádka ve verších napsaná pro loutkové divadlo, se hraje v různých úpravách dodnes; šlágry jako Hvězdy jsou jak sedmikrásky nad Brnem, Duben, první duben (na hudbu I. Berlina), Já bych si rád najal dům (na hudbu D. Ellingtona) a další se hrají dodnes; krátce před Kainarovou smrtí se jeho veršů chytila následující generace a začala je zpívat. Je málo českých básníků, jejichž dílo má tak šťastný osud.

04.01.2013 (6.26), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,
Petr Pavlovský

„Josef Kainar byl rozporuplný muž“
nejenom na konci své umělecké kariéry, ale i na jejím začátku.
Jan Vladislav: Otevřený deník, Torst, Praha 2012, s. 48:
„Podobně neváhali čeští básníci za procesů v padesátých letech vyžadovat, jako třeba Ivan Skála „pro psy psí smrt“ a jásat, jako třeba Josef Kainar, že odsouzení a popravení „kejklíři/ už dotancovali/ na provaze“.

14.01.2013 (7.48), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,