Rozhoduje skutečnost, ve které právě žiju aneb (Nejen) divadelní inspiromat Jana Koláře

Bývalo zvykem, že o divadelních inscenacích či filmech novináři hovořili buď s jejich autory, dramatiky a scenáristy, nebo s jejich realizátory, režiséry. Ti první vymizeli z jejich horizontu už skoro úplně, ti druzí je pomalu následují. Pozornost se teď soustřeďuje především na herecké představitele, hvězdy a hvězdičky, které ale zejména u filmu, natož u seriálů často nemají o kontextu příběhu, natož o jeho širších souvislostech větší ponětí. Přesto o něm nezřídka rádi široce filozofují, zapojujíce přitom do toho s oblibou i svoje soukromí a své sebereklamní záměry.

Karlem Kosíkem už před léty předvídané šaušpílerovství naší doby tak doznává svého naplnění nejen v politice, ale i v médiích, kde otázky po obsahu a smyslu začasté mizejí za atrakcí momentální známosti tváře a jejích soukromých bolístek.

Od osobního ke společenskému

V nedávno vydané knize Jana Koláře (*1948) 8x v hlavní úloze je tomu jinak. Bývalý šéfredaktor Divadelních novin je „stará škola“, efemeridy jej nezajímají, míří k podstatám. S takovou ambicí se ostatně jeho tzv. velké rozhovory, tedy rozhovory bilanční, spějící od osobního k nadosobnímu, kdysi v Divadelních novinách etablovaly, v podobě rozsáhlých samostatných příloh. Na popud Pavla Kohouta, který se v roce 2004 stal sám prvním zpovídaným a možná svým způsobem také určil horizonty i pro ostatní.

Na interview s Kohoutem se tehdy ještě podílel Richard Erml, od následujícího s Jiřím Krejčíkem už se práce zhostil pokaždé Kolář sám. Do roku 2009 tak vzniklo celkem deset rozsáhlých rozhovorů, kromě Kohouta a Krejčíka ještě s Ludvíkem Kunderou, Jiřím Suchým, Věrou Chytilovou, Janem Švankmajerem, Jiřím Menzelem, Milošem Formanem, Petrem Nárožným a Janem Schmidem. Těm pak autor předřadil ještě dva kratší rozhovory s Ladislavem Smočkem (z roku 2000) a Zdeňkem Svěrákem (z roku 2002) a všechny vydal souhrnně v roce 2010 v nakladatelství Akropolis pod názvem 12x v hlavní úloze.

Cesty životem a uměním

A právě na tento soubor navazuje teď už názvem kniha 8x v hlavní úloze: rozhovorů z Divadelních novin je tu tedy o třetinu méně, i rozsahem jsou skromnější a také řazení je jiné, nikoli chronologické, ale abecední. Jejich vznik se datuje mezi léty 2010 (scénograf a malíř Jaroslav Malina) a 2021 (Jiří Suchý), tři ze zpovídaných osobností už nejsou mezi námi (právě Malina a pak Milan Lasica a Petr Skoumal), dva tvůrci z předchozí knihy jsou tu znovu, ale v novém a navazujícím módu (Pavel Kohout a Jiří Suchý). K tomu zdaleka nikoli jen do počtu Arnošt Goldflam, Jan Klusák, Bolek Polívka, jakož i Kolářova slova v úvodu, že jejich cesty životem a uměním jsou zároveň výpovědí o cestách české a slovenské kultury i společnosti posledních let.

Tedy znovu představa o spojitých nádobách života individuálního, uměleckého a života society, uprostřed níž se život jedince a jeho tvoření realizují. Ta vize je blízká jistě nejen mně a dalo by se možná říci, kdyby to nebylo v leckterých očích hned degradující, že je to vize i kohoutovská a že třeba právě i proto dělal Kolář s Kohoutem další rozhovor. Také hned na jeho začátku čteme Kohoutovo autorské vyznání: Rozhoduje skutečnost, ve které právě žiju. Vždycky mě zaujme téma ovládající společnost.

To Jiří Suchý se na příkladu své muzikálové komedie Mee Too (2018) rovnou hlásí spíše k podnikatelským záměrům, neb já příliš nebrojívám, protože nerad dělám zbytečnou práci. Ale jeho vztah k nadosobním principům tu dokumentují nejen jeho knížky Klaun si povídá s Bohem (2017) a Klaun to zkouší znovu (2021), ale třeba i přání, aby si lidé za padesát let vybrali z jeho tvorby něco, co bude tou dobou zapotřebí.

Pocity a pocty

Kohoutovi i Suchému bylo každému v roce, kdy s nimi Kolář dělal rozhovor, devadesát let, byly to tedy rozmluvy vskutku bilanční. Hudebnímu skladateli Janu Klusákovi bylo v roce 2019 osmdesát pět, ne náhodou má jeho výpověď název Nejšťastnější člověk na světě, neboť tak prý se cítil už coby šestiletý hoch. Má tvorba je záležitost přísně osobní, říká. Pro mě slovo úspěch nemá smysl. Důležitější je pocit štěstí, jímž mě hudba naplňuje. A přesto i on nad svou operou Filoktétés (2015) řekne, že mrcha Odysseus je politik dneška jako vyšitej. Ten by mohl rovnou jít do kterékoliv naší volební kampaně. A jeho symfonická skladba Axis temporum (2004), to je hudba kosmických sfér a lidských metamorfóz.

Absolutno neexistuje, tvrdí oproti tomu Arnošt Goldflam, kterého fátum jeho židovství, na rozdíl od toho Klusákova, naplnilo beznadějí a skepsí, u čehož setrvávám. I jeho pocity a dojmy se však v konkrétní tvorbě transformovaly v pocty lidství, jakkoli škodolibě a ironicky nahlíženého, a ve chválu vzájemné spolupráce a partnerství na vzniku díla.

Memento mori

A tak by se dalo pokračovat, protože Kolář se umí ptát, zná souvislosti, je přirozeně empatický a dobere se tak spontánních odpovědí i na otázky, které by někdo jiný z respondentů ždímal jen ze senzacechtivosti či skrytého kádrováctví. Například pokud jde o Klusákovu roztržku s Cimrmany, Goldflamovo předlistopadové členství ve straně, Lasicův podpis pod Antichartou či Malinův řidičský karambol, při němž zahynula jeho matka.

Memento mori provází ostatně latentně knihu nejen čtenářovým steskem za třemi už odešlými osobnostmi, ale také tím, že se většinově obrací ke zkušenosti tvůrců až o dvacet let starších, než je sám autor. Proč, to objasnil už v souboru 12x v hlavní úloze: jde mu o vyzdvižení toho, co máme ze srdce rádi a co zásadně určilo hodnoty našich životů. A k tomu patří i způsob vyrovnávání se s koncem a nebytím.

Jen Goldflam a Bolek Polívka se Kolářovi věkem blíží. A právě ten druhý tu také nad někdejším odchodem parťáka Jiřího Pechy rezolutně říká: Já o smrti nerad mluvím. Jenže o čem je jeho hra Klíště (2019) než o podzimu života a jaru smrti, za nichž ho zastihl skon i nového partnera Milana Lasici?

Nedělat nic je zrádné

Někdy trochu skeptickým Kolářovým dotazům čelí ovšem jinak skoro všichni přesvědčením o nutnosti permanentního překonávání ambivalencí v sobě i v okolí. Udržet pevně v rukou ten zlom, za nímž se řád změnil v absolutní chaos, je někdy vysilující, ale vždy napínavá práce, formuluje to například Malina. A Petr Skoumal v roce své smrti na dotaz po šířícím se pocitu zklamání z polistopadového vývoje odpovídá: Zklamaný může být ten, kdo jenom pozoruje a sám se o nic nesnaží. (…) Jenomže čekat na pomoc státu a nedělat nic je strašně zrádné. To nás jenom utvrzuje v mindráku, jací jsme chudáci…

I Kolářova kniha je v tomto smyslu osobním bojem s nicotou a mindrákem. Představuje osm příkladů zmáhání sebe sama uprostřed ostatních. Rejstřík o více než pěti stech jménech poukazuje ale daleko za (sebe)reflexe jen těch osmi. Kniha tak klene ještě jakýsi další minivesmír, nahlížený nejen z úhlů rozličných divadelních profesí, ale také mnohočetných generačních a společenských zkušeností a vazeb. Osmička naležato je nekonečno, tam ale musí už knihou inspirovaný čtenář vstoupit sám.

Jan Kolář: 8x v hlavní úloze. Galén, Praha 2023, 248 stran.