Rovný svět jen naoko

Ještě než pandemie zastavila zkoušení v divadelním Studiu Marta, svůj malý návrat na Janáčkovu akademii jsem si užívala. Pracovala jsem na autorské inscenaci Ašanti/Babi, dej mi hašlerku! s ženskou částí posledního ročníku herectví. Po prvních dnech práce jsem si nemohla nevšimnout, jak moc znamená deset let mezi mým absolventským rokem a jejich. Přesněji řečeno: jak já jsem to měla poskládané v hlavě a jak to mají poskládané ony. Většinou se nebojím říct nahlas, co si myslím a co chci. Ovšem vedle těch mladých hereček jsem se cítila jako teta Irma. Ta sice hlásá rovnost, ale pak po práci tiše vytře byt a napeče na víkend, aby ji sousedi a tchyně nepomluvili.

První, co mě překvapilo, byl fakt, jak je ten ročník složený. Připomíná reklamu na Benetton. Jsou v něm studentky velké, malé, širší, užší, bledé i tmavší, v každém případě netuctové a zajímavé. Vůbec ne klasika à la blondýna s dlouhýma nohama / bruneta kudrnatá, všechny hubené a ty, co mají pár kil navíc, šup s nimi na rotoped – a tu s okem lehce šejdrem vezmeme teda taky, je talentovaná, může hrát služky, tety a kamarádky. Toto ovšem bylo vedle další lekce, kterou mi dámy nevědomky uštědřily, jen milým políčkem.

Jejich svět je totiž stejný pro muže i ženy. A když píšu stejný, myslím tím ROVNÝ. Ony už prostě žoviálně nedělají, že vše funguje, jak má – i když to tak není. Nespravedlnost jednoduše neakceptují. Jsme stejně důležité jako muži a bonmoty na téma „manžel tě snad uživí“ jsou nepřijatelné. Přišlo mi to jako mazec. Musím o tom pak říct kolegyni, co na zkoušky chodila pečlivě oblečená až ke krku, aby ji zkoušející-muži brali jako partnera a ne jako člověka s ženskými křivkami.

A pak si tak pro sebe říkám, jak tyhle mladé dámy a jejich podle mě správný přístup obstojí v českém divadelním prostředí. To není moc rovné. A překvapivě: není to výhradně o mužích a jejich přístupu, i když i o něm. Nejednou jsem sledovala své kolegyně, jak rigidně odmítají ženy ve „snad až příliš vysokých pozicích“ nebo ženy-herečky primárně nesplňující obecně uznávaná kritéria krásy: S tímhle chce jít na jeviště? A když se pak ozvete, dostane se vám pohledu, ve kterém je vše, proti čemu léta bojujete, především názor, že žena na jevišti má prý vypadat dobře. Ať už to znamená cokoli.

V jedné mé inscenaci hrála velkou roli herečka s nadváhou. Její netuctová figura fungovala dobře v rámci charakteristiky dramatické postavy i vyznění příběhu, ona sama odvedla na jevišti svou práci skvěle. Měla šmrnc i křehký půvab. To ale překvapivě neocenil ani jeden z recenzentů. Všichni do jednoho, muži i ženy, v textech řešili, že herečka má kila navíc. Že je větší, že musí mít při své váze upnuté šaty a boty na podpatku. Téma ve 21. století očividně vhodné ke zmínění v odborných textech, které mají omezenou délku, a tudíž se v nich má řešit to nejdůležitější. Když o pár měsíců později hrál v jiné inscenaci velkou roli její ne hubený kolega, o ničem podobném se nepsalo.

Mnozí se nedávno ušklíbali, jak může být Radim Uzel tak prostý v myšlení, že veřejně vykládá o poplácávání sestřiček po zadku, které má prý ve výsledku proteplit jejich profesní vztah s nadřízenými doktory. Jenže dost mužů v pozicích nejen u divadla s panem Uzlem vlastně souhlasí. I když tiše. A často jsou tyhle jejich dinosauří názory podporovány ženami, které ve svém jednání vidí možnost, jak si upevnit postavení. Dohromady se pak tváří naoko rovně, ale když přijde na věc, je vše jinak.

Tato nerovnost se ale většinou neděje okatě. To by pak bylo jednoduché jí předcházet. Bývá spíš tichá a nenápadná, vytrvalá. Snad proto, že je v našich duších zakousnutá hluboko a platila dlouho. A tak je i dnes pro mnohé normální, že někdy prolézá jako kyselina výší honorářů, oslovováním ke spolupráci, nabízením pozic i celkovým hodnocením práce. Což lidé stále mají tendenci shrnovat do věty, ve které je všechno a nic: Takový je život, smiř se s tím.

Prostě ne, děkuji.