Roland Schimmelpfennig: Dílo

(zejména Arabská noc a Zlatý drak)

V historii se vždy objevovala hnutí či alespoň jednotlivci, kteří chtěli vytlačit drama (šířeji řečeno divadelní text) z jeviště. Naštěstí se to nikdy zcela nepovedlo a čas od času dokonce vznikala psaná díla, která posouvala hranice (tehdejší) divadelní estetiky. A divadlo se díky nim vyvíjelo.

Za podobně výjimečnou považuji i dramatickou tvorbu jednoho z nejhranějších současných německých autorů Rolanda Schimmelpfenniga (*1967). Jeho hry mě provázejí od studií na DAMU. Učarovala mi Arabská noc, zřídlo dramatické fantazie prověřené mnoha scénami. O Schimmelpfennigově tvorbě jsem napsala bakalářskou i diplomovou práci (nejprve jsem ji zkoumala jako zvláštní typ epické dramatiky, poté jsem se zaměřila na to, jak Schimmelpfennig invenčně přetváří tradiční dialogickou dramatickou formu). Svůj výzkum jsem završila překladem jeho Zimního slunovratu (Wintersonnenwende).

Ač to zní paradoxně, Schimmelpfennigovy texty mi prozradily mnohé o divadle a jeho zákonitostech. Studoval režii, působil jako dramaturg v Ostermeierově Schaubühne, tedy ví mnohé o jevištní tvorbě a pomocí psaného slova odvážně testuje její možnosti. Vyvinul specifickou poetiku stojící na epických technikách. Zjednodušeně řečeno: dialog nahradil vyprávěním. V jednom rozhovoru řekl o Arabské noci, že toho od divadla žádá mnoho, lépe řečeno vlastně totální redukci při současné nutnosti přeci jen divadlo znovu vynalézat anebo dokazovat. Toto tvrzení lze vztáhnout i k jeho dalším textům.

Jak zrežírovat hru, v níž postavy veškeré dění popíší a odvyprávějí? Schimmelpfennig jako by divadelníky trochu zlomyslně ponoukal k objevování neprošlapaných cest, které sice nejsou nejpřímější, ale o to dobrodružnější či malebnější mohou být. A o to blíže k podstatě tématu mohou člověka (diváka) dovést.

Málokterý dramatik dokáže lidskou fantazii ponouknout jako Schimmelpfennig. Svou tvorbou připomíná, že jeviště je místem pro imaginaci a pro hru. Ovšem pozor, divadlo nenahlíží jako prostředek k úniku do fantazijních světů, ale jako mocné politikum. Ve Zlatém draku například pětice aktérů odvypráví příběh úplně jiných postav, obyvatel jednoho domu, s vtipem a hravostí, a přesto poselství hry působí nezvykle apelativně a společensko-kriticky. Ovšem bez otravné agitace!

Fantastické, exotické a pohádkové světy slouží Schimmelpfennigovi jako prostředek k nahlédnutí společensky závažných témat z jiného úhlu, jako jakési kouzelné zrcadlo, které pomáhá odhalit podstatu některých jevů. Jak řekl v tomtéž rozhovoru: Člověk dostane realitu pod kontrolu teprve tehdy, když ji zlomí fantazií. A imaginace, fantazie jsou vždy silnější než iluze, než dokončený umělý svět.

Schimmelpfennig byl často označován za vypravěče pohádek mladé německé dramatiky. Já bych řekla, že jde spíš o novodobého Brechta.

(Citovaný rozhovor – Andreas Beck: Divadlo nepotřebuje žádný romantismus. Přel. Martina Černá. In: Druhý břeh, 7/2007, s. 27–44)

(redaktorka Divadelních novin, doktorandka DAMU a příležitostná překladatelka z němčiny)