Rokoko, Praha

Palác Rokoko byl na nároží Václavského náměstí a Vodičkovy ulice vystavěn v letech 1912–1916 podle návrhu významného architekta Emila Králíčka. Stylově v sobě spojuje prvky pozdní secese a raného kubismu. V suterénu vznikl restaurační sál s pódiem. Zde mezi lety 1915 a 1916 hrál Kabaret Rokoko vedený Karlem Hašlerem, od roku 1916 se stal domovem proslulé Červené sedmy s takovými osobnostmi, jako byl například Eduard Bass nebo Jiří Červený.

V roce 1923 došlo k adaptaci sálu pro čistě divadelní provoz. Do konce druhé světové války se zde vystřídalo několik souborů, převážně s kabaretním a operetním repertoárem. Po válce prostory sloužily především jako skladiště.

Nová éra suterénních prostor paláce začíná v roce 1958, kdy zde Darek Vostřel otevřel Divadlo Rokoko, které až do roku 1972 svým hudebně-dramatickým charakterem a účinkováním mnoha hvězd československého popu směle konkurovalo fenoménu své doby, divadlu Semafor.

Na konci šedesátých let architekt Luděk Hanf provedl rekonstrukci divadla – v hledišti vznikla mírná elevace, bylo vybudováno zcela nové jeviště, rozšířily se herecké šatny, v místech někdejší restaurační kuchyně se vystavěla kabina zvukaře.

Samostatné Divadlo Rokoko bylo zrušeno v roce 1974 a následně bylo vřazeno do svazku s Městskými divadly pražskými (MDP). Po sametové revoluci dochází k opětovnému osamostatnění, v Rokoku nachází dočasný azyl kupříkladu Divadelní spolek Kašpar Jakuba Špalka nebo soubor ústeckého Činoherního studia. V roce 2005 se Rokoko vrací zpět do mateřské náruče MDP. Od roku 2018, kdy MDP získala nové vedení, má tato instituce tři scény – ABC, Rokoko a Komedii. Kapacita Rokoka je v současnosti 208 míst.

Potomci jednoho z původních majitelů Rokoka, významného advokáta a mecenáše Josefa Šupicha, vlastní palác i v současnosti. Ti v letech 2004–2005 iniciovali velkou rekonstrukci zdevastovaného paláce, a tedy i divadla. Hlavním cílem oprav bylo navrátit prostorům původní krásu. Pořád máme jisté problémy s odhlučněním. Nad námi jsou obchody, které zavírají v devět, a tady se hraje od sedmi. A největší průšvih je, když dámy kráčejí na ples do Lucerny a klepou kramfleky. Ale divák je tolerantní, když je na co se dívat, řekl v roce 2017 jevištní mistr Karel Jarošík.

O tom, že práce v divadle je především srdeční záležitostí, svědčí i osud řady techniků, kteří do Rokoka původně přišli splnit „civilní vojenskou službu“, ale zůstali zde už nastálo.

Připraveno ve spolupráci s Divadelním oddělením Národního muzea.