Říz a ráz Evy Salzmannové
Hledal jsem místo „esprit“ slóvce české. Našel dvojslové: říz a ráz. Cokoli Eva Salzmannová dělá, má říz & ráz. Řečeno rozvětveně: ducha, temperament, touhu objevovat, artaudovskou naléhavost a nákazu. Smrštěno zpět – osobnost.
Minimalismus. Modernita elementárních částic… Eva Salzmannová v roli Doktora v inscenaci 1914 režiséra Roberta Wilsona (premiéra 30. 4. 2014, Stavovské divadlo, ND Praha) FOTO LUCIE JANSCH
Mám dobře spolupracující intuici. Ta mi řekla (hrál jsem tehdy roli děkana na divadelní fakultě), abych Salzmannové nabídl učitelství. A můj šestý smysl měl smysl pro vysokou hru a výhru. Tak koncem minulého tisíciletí začala Salzmannová urozenou a úspěšnou trajektorii pedagoga herectví. Dnes už je docentkou oboru s mimořádným darem učit – vyzařovat.
CHVÁLA BLÁZNOVSTVÍ
Znal jsem ji od Potužilova Divadla na okraji, rozžhaveného do avantgardna i odporem k režimu a hledáním dramaturgickým i tvaru inscenačního. A odtud vzlétla Salzmannová kolmo „nahoru“ do činohry ND. To je třaskavé, že?! K záhubě slabého talentu či drolivé nátury. Touto zkouškou dala o sobě vizitku mimořádnosti a po pár letech na fakultě byl pedagogický meteor rozhvězdněný. Z její knihy Chvála pedagogickému bláznovství je to patrné a já to jen dořeknu v x bodech:
1. Učit je pro ni celobytostným posláním; nic jen tak na odskok. 2. Vždy hladová poznávat – vposled si to dala do osobního systému. 3. Své posluchače objímá skvělým trojhmatem: vřelý vztah, respekt k nim, nesmlouvavá kritičnost. 4. Až krutě náročná na sebe. Nevyčerpatelně takříkajíc „v práci na sobě“. 5. Umí být na čekané. Ani stopa po znásilňující naléhavosti. Je dočkavá, neboť má porozumění pro učení jako proces. 6. Je invenceplný navigátor klování talentů. Ví a ctí a pracuje s tím, že jde o cyklus a vrstvení. 7. A má ve své výuce řád, obezřetnost a variabilitu odrážející psychologii jednotlivce i odér ročníku. 8. Nikdy ale nemá svůj systém jako dogma. Má totiž velmi citlivé senzory na poměr učitel a žák. Jedna z čaromocí Salzmannové je: jak být svá a obměňovat se. 9. Neučí jen obor, ale vychovává jasným postojem občanským – humanistky a demokratky. 10. Od první obecné až do doktoranda na vysoké je učitelství služba společnosti a Bohu. Tak svůj pedagogický rituál celebruje Eva Salzmannová.
Desítky hereckých talentů v našich divadlech moje slova na dálku podepisují. Ano, byla osvícená a posvěcená porodní babice jejich talentů. Zajímavé zjištění: Napíše-li odborník zaníceně a vnikavě a jazykem nepřehuštěným odbornými kryptogramy o věci svého oboru – může to být i svébytná sorta beletrie. Je totiž splněna jedna podmínka nezbytná: v centru musí být silná, ale neexhibující osobnost, postava – tady E. S.
Příklad: Copak Stanislavského Moje výchova k herectví není paralelou, která mou tezi potvrzuje?! A stejně i esej Michaila Čechova Hercova cesta… Ani pomysl, že bych nedoceňoval výuku jiných múz – ale přece jen je propastná odlišnost: u herce jde o totální výdej celého těla, ducha, duše. Tento antropologický akt má rozměr ojedinělý, hlubinný a – nepatetizuji – až martyriózní. Celá juvenilní bytost – její ložiska citová, mentální, zážitková, podprahová, tělesná – se dává všanc: Tady mě máš, učiteli – obráběj mě, modeluj, stvoř mne tvořivého. Toto je magie a tíha herecké pedagogiky. Adamíra, Čepek, Galatíková, Rösner, Salzmannová (možná i jiní, ale o těch to nevím) jsou se mnou zajedno. Akt rituální a spirituální. Ničemu nepodobný. Mysterium.
Útěkářka
A je tu ještě jiná kniha. Knižní rozhovor, který se Salzmannovou vedla novinářka Jana Machalická Útěkářka Eva Salzmannová. S přestávkami vznikal – jak autorka píše – od roku 2015.
Vtipně má v názvu trojdomé „útěkářka“. Je to pousmání, charakteristika, obdiv. Salzmannové optikou a perem Jany Machalické. Oběma dámám ke chvále – jejich kniha jde do kopce, je rozhlíživá. Čtenář se lačně a souzvučně začítává a rozšiřuje svůj názorový obzor.
Ten ženský gambit Machalická–Salzmannová mi dělá vysloveně dobře. Jsem feminista. Ženy jsou bytosti vyššího řádu (ale to je na jiné povídání).
Kniha je dobře s rozmyslem vystavěná. Vzorová monografie. Výhodou nejen první části, ale celku je Machalické znalost herecké tvorby Salzmannové doslova od novicky DAMU. První část není pouhý průřez letem světem herbářem Salzmannové rolí za čtyřicet roků, ale analýza na hutné teatrologické podezdívce většiny, ne-li všech rolí Salzmannové. Přiváděly mne k úžasu pohledy Machalické do až monumentálně rozsáhlé a – radostno číst – stále žhnoucí Salzmannové herecké dílny…
Herec může tajtrlíkovat, chodit třeba po vlasech, oblékat si smyšlené tělo, ale především má vypovídat o sobě. Situace je schizoidní a plná kouzel hravosti. Postava je autorova, režisérova, z partnerské souhry – ale zásadně a svrchovaně hercova. Salzmannová je velká proto, že ze čtyřhlasu – autor, režisér, partner, herec – slyším nejvryvněji ten její: chci její identitu, světocit, pohled, zásek myšlení. A mám potěchu, že mi Salzmannovou takto detekuje a analyzuje Machalická a že tady našla signum laudis E. S. a její herecký erb.
Pozor – slyším v knize autorku Machalickou. Aby to neznělo, že Salzmannová je suverénka a chamtivá, že válcuje autora, inscenátory i partnery a že je samožerná, hrající na sebe.
Ano, autorko, díky, a doplňuju: hraje vždy téma – ovšem viděné Salzmannovou. Protože má vysoké IQ a EQ, má namyšleno i nažito, je její vhled do role a situací košatý, pronikavý, neohraný a neohratelný. To je její autorské, autentické herectví. Stuartovna, Milada Horáková, Julie, Kleopatra, Markétka ve Faustovi, pětirole v Andělích v Americe, mnohé české novinky a desítky a desítky dalších postav v činohře ND, v Divadle na okraji, Rubínu, Labyrintu, La Fabrice, v Divadle v Řeznické, v Divadle na Vinohradech, v Divadle LETÍ. Nejde o efektní enumeraci divadel a divadélek, na kterých Salzmannová pracovala a hraje. Tři věci z toho vyvodíme: 1. Hlad tvořit. Když ho mateřské divadlo nesytilo, hledala, inspirovala mnohé divadelní činy a obohacovala se. 2. Představme si jevištní prostory od ND přes halu La Fabrika až po doupata Rubín, Řeznická, MeetFactory… A uvědomíme si, jaký mocný vliv to má na uměleckou integritu a invenci a vší její hereckou potenci. 3. Unikátní Salzmannové rejstříkování ji nabíjející po různých prostorech není jen akt fyzický. Znamená rozpětí partnerské, dramaturgické a režisérské a dovedeme si představit nedohlédnutelně rozsáhlý růst kreativity a esteticko-duchovního rozměru E. S. Odraz jejího zaťatého urputného sebehledání. A – úklona – do těchto chvil neukončeného.
Herecké šiky nejsou nepřehledné (kéž mi odpustí přátelé a kolegové herci) – Salzmannovými se to tady nehemží. Ano, talenty jsou, to je dar Boží či genetický. Ale je druhé kolo životního ringu, a tím je už zmíněná „práce na sobě“.
Pokusím se shrnout rysy herectví Evy Salzmannové. Lakonická, pádná (obrazně dřevoryty, ne akvarely). Slyší a vyjevuje paradoxy postav a jejich alikvotní tóny. Přesná, inspirující partnerka (partneřina jako transfuze). Mistrovská v groteskní obludnosti. Třeba v bezozdobných textech názorové a občansko-politické trýzně Karla Steigerwalda. Její projev vždy úsporný, koncizní. Žádná planá teatralita. Smích, pláč, vzněty – dovnitř. Leč nikdy u ní nejde o vyšisovanou racionalitu či nedokrevnost. Vždy v úměře k celku inscenace, problémům a echu doby. Samomluvná část celku. Orgán v organismu. Zásadová a svá. Nikdy ale ortodoxní. Výrazu velí nutnost. Minimalismus. Modernita elementárních částic. Krása a síla nutnosti, důvodu, účelu.
Další část knihy je životopisná. Zlehka, empaticky naviguje Machalická dialog se Salzmannovou. To je moc dobrá fazona. Neboť dialogem to J. M. rytmizuje a ptá se po podstatném. Skvělý bokohled a nadhled vládne Salzmannové obrazu. Povídání o rodu, rodině, o svém privátu vypráví zpříma, srdečně, neumluveně. Žádné citečkování, chraň bůh před zatuchlostí sentimentu. Velkodušná přímost. A hle, přidanou hodnotou je humor. A jak cenný. Takový, jaký ctil třeba Vančura – humor a smích jako způsob poznání… A tu máme tedy další šperkovní plochu na kubistickém portrétu Salzmannové.
Machalická svým studiem i dramaturgickou prací a náročným publicistickým ostrohledem i ojedinělou znalostí Salzmannové herečky i pedagoga splnila téměř blíženeckou i profesionální „povinnost“ napsat studii, portrét, analýzu, monografii o E. S. Dílo její je mnohotvaré a rozsahem, obsahem, dosahem výjimečné; vůkol nic srovnatelného. Přitakání a radost z takové dvojdomé spolupráce J. M. – E. S. Obě jsou sourodé a komplementární. Eruptivní, zaujaté, robotné. Obě vědí, že ve tvorbě není konečný cíl.
Machalická svým kritickým sledováním naší i evropské mnohotvaré divadelní tvorby je fenoménem kulturní publicistiky. Nadto dlouhodobě a urputně pracuje na tom, aby většinová společnost a politikové všech dresů, kteří mají na mozku cementózu, konečně postavili kulturu na místo nejvyšší, kam patří. Chléb, hry, cifry, výsledky, výkony… Ano, ale ducha národní pospolitosti vytváří a vzněcuje kultura. Je to odlitek stupidní bolševické poučky o základně a nadstavbě. A přivádí Machalickou a nás všechny, co táhneme divadelní káru – a dva ministry kultury za třicet!!! let –, k zoufalství a zuřivosti.
Shrnu: Po Machalické studii o režiséru Karlu Křížovi jsem jí a teatrologii přál, aby v podobných syntetických a systémových dílech pokračovala… I stalo se. A v síle úměrné talentu obou dam.
Nakladatelství Větrné mlýny knihu vydalo v podobě chutné do ruky i oka, barevně moc příjemné. Má ušlechtilost a grafickou grácii.
Eva Salzmannová: Chvála pedagogickému bláznovství. Akademie múzických umění v Praze, Nakladatelství AMU, Praha 2019, 120 stran.
Jana Machalická: Útěkářka Eva Salzmannová. Grafická úprava Kateřina Wewiorová a Jakub Rejlek. Větrné mlýny, Brno 2020, 296 stran.
P. S.: Nedávno jsem četl povídání herce nepřehlédnutelně dobrého, že herectví je práce jako každá jiná, třeba jako dobře ušít oděv. Názor pošetilý, nepravdivý, triviální. Bohužel asi dost frekventovaný… O to hlubší dík J. M. a E. S. za „jiné“ herectví.
P. S.: Na počest vydání J. M. – E. S. udělejme seminář na témata knihou vyvolaná: 1. Egoismus–altruismus. 2. Já a ostatní. Kdo jsem bez jiných? 3. Zchudnou jiní beze mě? 4. Co je „veřejná samota“? 5. Proč je herectví „passio“ – slast i trýzeň? 6. Co bychom nazvali „obnošeným“ herectvím? 7. Pomáhá herci představa, že ti druzí jsou on v jiné podobě? 8. Je pravda, že antropologickým a existenciálním otázkám neunikne sebevýbojnější, antiiluzivní, antipsychologické, dosebezavinuté, těkavé, tekuté, rozsypané herectví? 9. Jestliže je herec v úchvatné trojjedinosti v jiné tvorbě neexistující – tvůrcem i materiálem i dílem samým –, je nutná jeho hluboká sebeznalost? 10. Soudím, že herectví a láska jediné slučují egoismus a altruismus…
Komentáře k článku: Říz a ráz Evy Salzmannové
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
