RECENZE: Tak blízko legendárního vrchu
Divadelní spolek Aqualung, rezidenčně působící v Žižkovském divadle Járy Cimrmana, nabízí v poslední době svým fanouškům především divadelní adaptace knih Terryho Pratchetta, „stvořitele“ Zeměplochy, ty jsou v repertoáru tohoto uskupení navštěvovány mnohými diváky i několikrát za sebou. Divadelníkům, vedeným principálem Luborem Šplíchalem, nezůstává ovšem lhostejná ani žižkovská lokalita, spjatá s husitskou tradicí, i když k tématům, „posvátným“ především za minulého režimu, přistupují s patřičným nadhledem. Už v roce 2022 realizoval se souborem svou autorskou inscenaci Pan Hus aneb tenkrát v Kostnici režisér Ondřej Lážňovský, nyní došlo na muže, po němž se pražská čtvrť přímo jmenuje. Nový kus s názvem Pan Žižka aneb Tenkrát na Vítkově nastudoval mladý režisér Josef Kačmarčík.
Posádka Aqualungu vytvořila kolektivní dílo a zašpásovala si ohledně označení autora (viz údaje k inscenaci). Jde o nekorektní kvazihistorickou féerii, v níž se střídají výjevy z počátků husitského hnutí a nástupu trocnovského hejtmana s národoveckými třenicemi v Praze devatenáctého století i s odhalením jezdecké sochy Bohumila Kafky propojené se slavnostními bláboly ministra Čepičky, dojde také na první defenestraci, ale i aktivity Jaroslava Haška s Frantou Sauerem, to vše je rasantně promícháno jako v šejkru. Na diváka se valí spousta neuctivého humoru, přeskoků ze století do století oběma směry, orientovat se není úplně snadné. Žižkovské řádění je prezentováno s patřičnou chutí, tempem a dobrými hereckými výkony. Šestice herců (Zita Morávková, František Čachotský, Petr Gelnar, Václav Krátký, Miloš Mazal a Lubor Šplíchal) zvládá šestačtyřicet rolí, v rychlosti převleků jde o špičkové sportovní výkony.
Nekorektní kvazihistorická féerie a panu Žižkovi. Foto Divadlo Aqualung
Zaujme kreace Lubora Šplíchala jako jednookého válečníka s přirozenou autoritou, kterou zdobí interpretův ideálně „posazený“ hlas a příkladná dikce. Petr Gelnar prezentuje s nadsázkou, ovšem bez zbytečného přehrávání řadu učebnicových figur, mezi nimiž jsou Palacký (ten jako vizitku nabízí známou bankovku se svým portrétem), Enea Piccolomini či Čepička. Jediná dáma v sestavě Zita Morávková se v rolích domáhá genderových práv, po oslovení „bratři“ dodává „a sestro“, k „pánové“ přidá „a dámo“, se zadostiučiněním kvituje Čepičkovo „soudružky a soudruzi“. I další protagonisté si s profesionálním vkusem zařádí v hutných epizodách.
„Sečtělost“ tvůrců v problematice ilustruje například jevištní anekdota, kdy se v hospodě Haškovi a Sauerovi, kteří chystají oživlou evokaci bitvy na Vítkově, plete pod nohama chlapeček, jakýsi Otakárek Vávrů, pozdější tvůrce vyhlášené filmové trilogie (epizoda z natáčení ostatně hospodskému výjevu předcházela). Až obžerné množství kulturních narážek se projeví i přímými citacemi z filmů Císařův pekař a pekařův císař (budovatelská Ten dělá to a ten zase tohle) či Hoří má, panenko (místo rozkradení tomboly zde dochází k povážlivému úbytku společného majetku v komunisticky budovaném Táboře).
Zábavná podívaná jako pándán k Čornejově dílu Husité na Žižkově. Foto Divadlo Aqualung
Písně z husitského zpěvníku i další melodie jistí živá čtyřčlenná dechovka na lávce nad jevištěm, ve finále se z výšin snese vydařená (pravda že zmenšená) replika jezdecké sochy z Vítkova. Inscenaci lze snad vytknout jistou přebujelost v dynamickém střídání výjevů, je však zábavná, profesionálně zvládnutá a vzbuzuje také naděje v nové počiny ještě začínajícího režiséra. Může fungovat i jako rozverný pandán k inspirativnímu a odborně fundovanému Čornejovu tlustospisu.
Terry Práče a Co.: Pan Žižka aneb Tenkrát na Vítkově. Režie Josef Kačmarčík, scéna Hynek Dřízhal, kostýmy Johana Janková, hudba Josef Počepický, autorka jezdecké sochy Bronislava Bakule Malá. Divadlo Aqualung, premiéra 6. září 2025 (psáno z 2.premiéry 4.října)
Komentáře k článku: RECENZE: Tak blízko legendárního vrchu
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
