Prognostikové osmdesátek

V nové rubrice budeme občas připomínat úvahy o divadle z dob minulých. Začínáme pracovní verzí zprávy o řešení tematického úkolu Divadelní umění a jeho podíl na tvorbě a šíření kulturních hodnot v rámci hlavního výzkumného úkolu Rozvoj odvětví kultury. Odpovědný řešitel: Jaroslav Machek. Řešitelský tým: Marie Boková, Eva Kacetlová, Ludmila Kopáčová, Vladimír Adamczyk, Jiří Daněk, Stanislav Slavický, Jan Šrámek, Jan Vedral. Září 1984. Z obsáhlého dokumentu vybíráme pasáže o analýze vývojových tendencí, stavu dramatu a prognózu vývoje divadla.

Předmětem prognózy je divadelní umění jako součást všech dramatických umění, s nimiž vstupuje do složitě strukturovaných vzájemných vazeb. Pod pojmem „divadelní umění” pro potřeby této studie rozumíme formou představení zveřejňované výsledky tvůrčího a pracovního procesu profesionálních souborů činoherních, operních, operetních, baletních, pantomimických a loutkářských, rovněž pak tyto procesy samotné, vztahy, do nichž vstupují a vazby, které vyvolávají.

Divadelní umění se konstituuje jen díky překonávání rozporů ve všech svých složkách. Rozpornost je tedy jeho základním rysem a jeho vývoj je v konkrétních etapách ovlivňován vždy především schopností tvůrců a dalších divadelních pracovníků tyto základní rozpory tvůrčím způsobem překonávat. Je proto třeba rozlišovat mezi antinomiemi pro druh typickými a nezrušitelnými a mezi rozpory, které v dané fázi vývoje našeho divadelnictví vyplývají z neantagonistických rozporů charakteristických pro dosažený stupeň rozvoje socialistické společnosti a kultury.

Tvůrčí produkty divadelního umění, které jsou nositeli nových duchovních hodnot, nemohou vznikat a existovat mimo institucionální základnu vytvořenou společností pro jeho provozování.

Po roce 1945 v období široké demokratizace kultury, jež byla jedním ze základních principů politiky socialistického státu, došlo k intenzivnímu vývoji vztahu společnost – divadelní umění.

Společnost zároveň převzala péči o ideový a umělecký rozvoj divadelního umění, jenž měl nadále vycházet z kulturní politiky socialistického státu.

Tendence a rozpory

Pro současnou etapu jsou typické vývojové tendence, jejichž další prohlubování v blízké budoucnosti je reálné a z hlediska očekávaných společenských potřeb dokonce žádoucí. Jde zejména o tyto tendence:

rozvoj specificky divadelního výraziva, ovlivněného přímou interakcí herec-divák, odlišující divadlo od ostatních druhů dramatických umění;
postupný přesun v hierarchii společenských funkcí divadla. (…) V oblasti ideového, světonázorového a hodnotového působení bude divadlo ve shodě s kulturní politikou socialistického státu i nadále plnit funkci integrační, ale co do způsobu jejího naplňování výrazně zesílí tendence k diferenciaci;
v důsledku těchto vlivů se výrazněji než dosud projeví tendence k diferenciaci divadelní tvorby jednak v oblasti repertoárové, jednak v oblasti inscenační: půjde o rozsáhlou diferenciaci mezi jednotlivými divadly ve smyslu stylotvorném;
s větší intenzitou se bude uplatňovat trend ke vzniku tvůrčích týmů, formulujících vlastní uměleckou praxí specifický program tvůrčí práce;
výrazněji bude probíhat i diferenciace diváckých zájmů, které bude třeba uspokojovat. Žánrové rozpětí divadelního umění bude ovlivňováno zájmem publika, u nějž převýší při návštěvě divadla faktor výběrovosti, ve prospěch studiových scén, muzikálového divadla a činohry na úkor především tradičního operetního a baletního divadla.

Tyto tendence, vyjadřující jednak potřeby a směřování divadelního umění, jednak potřeby společnosti v nové etapě kulturní revoluce odpovídající období budování rozvinuté socialistické společnosti, budou stále výrazněji kolidovat s vnitřní i vnější snahou po normativním uspořádání divadelního života. Tyto kolize vyvolají řadu konfliktních situací, jejichž zdárné řešení bude závislé především na úrovni řídící a metodické práce.

Dále se vyhraní rozpor mezi přežívajícím pojetím divadelního umění jako osvětové činnosti, doprovázeným snahou po konzervaci těch metod organizace divadelního života, které splnily v minulosti svůj účel, ale nyní je třeba je přehodnotit, a mezi tvůrčí koncepcí divadla reflektujícího aktuální stav společenského vědomí a aktivně se do jeho utváření zapojujícího a k tomu účelu dále vnitřně se strukturujícího a diferencujícího. Tento rozpor se pro nejbližší vývojovou etapu jeví jako základní a projeví se ve všech faktorech ovlivňujících divadelní tvorbu.

Dramatická tvorba

Základním požadavkem kladeným socialistickou společností na divadelní umění a průběžně vyjadřovaným jak příslušnými, oboru se týkajícími usneseními stranických a stáních orgánů, tak zájmem publika, je pravdivě a neschematicky vyjadřovat problémy naší současnosti a našeho světa.

Limitujícími faktory rozvoje dramatické tvorby jsou především:

míra schopnosti autorů nahlížet problematiku současnosti z ideově jasných pozic dostatečně komplexně a objektivně a míra schopnosti přetavit toto poznání do účinného dramatického tvaru;
schopnost organizací a orgánů podílejících se na rozvoji divadelního umění formulovat společenskou objednávku konkrétně a v praxi odstranit rozpor mezi požadavkem po vyhrocení konfliktu a mezi přecitlivělým až opatrnickým přístupem k některým společenským problémům;
ekonomický faktor finančního nedocenění dramatické tvorby pro divadlo, který řadu autorů odvádí od psaní pro jeviště k lukrativnějším úkolům především v masmédiích.

Nepodaří-li se v budoucnosti odstranit současné rozporné tendence v oblasti dramatické tvorby, je nutno očekávat její další zaostávání za požadavky a potřebami dynamicky se rozvíjejícího společenského vědomí. Dramatická tvorba se pak bude orientovat na okrajové privátní problémy, určitá kompenzace bude vznikat pouze v zásadnějších adaptacích klasických textů, v dramatizacích myšlenkově závažnějších próz a scénářích tzv. autorského divadla. Nedostatek velkého společenského tématu budou pak zřejmě i nadále nahrazovat zejména dramata současných sovětských autorů.

Scénář vývoje klíčových událostí

Složitost kolizních vztahů v oboru a nutnost jejich komplexních řešení znemožňuje přesnější sestavení scénáře. Omezili jsme se proto jen na nejzákladnější předpokládaná fakta:

1985–1990

započne a stále intenzívněji bude probíhat složitá generační obměna v divadlech;
bude zahájen proces přetváření divadelní sítě a uplatnění divadel v nových sídlech vzhledem k potřebám a podmínkám společnost;
postupně budou řešeny otázky současné české divadelní dramatiky, pravděpodobně dojde k nástupu nové autorské generace;

1990–1995

pravděpodobně dojde k novelizaci Divadelního zákona tak, aby odpovídal potřebám praxe;
důsledky kádrové obměny si vyžádají nový způsob průběžné ideové a odborné přípravy řídících pracovníků v oblasti divadelnictví (včetně prohloubení zásad centrálního vlivu na uplatňování řídících kádrů a na péči o růst nových talentů a kádrů a včetně realizace pracovně právních opatření umožňujících účelnou kádrovou strukturu divadel a souborů);
dojde k orientaci některých divadel na mladé a dětské diváky a k rozvinutí práce studií při divadlech;
společenská praxe si vynutí revizi současného stylu distribuce vstupenek a jejich ceny;

1995–2000