Proč hrát opery?
Bylo lepší počkat s recenzí inscenace opery Giuseppe Verdiho Nabucco v Janáčkově opeře na živé provedení? Inscenace nazkoušená v době koronaviru se k divákům dostala online 19. května, živé provedení 29. června je nyní na stránkách divadla znovu označeno za premiéru. Jiří Heřman vytvořil další rozmáchlé jevištní plátno, které se nedá vtěsnat na obrazovku, i na té největší z něho zbyde jen barvotiskový obrázek. Na druhou stranu mám dojem, že se počítalo se streamem, přinejmenším se do obrazu kopírovaly počítačové značky či hláška „space“. A také byla účelně využita možnost vést diváka od celků k polocelkům a detailním záběrům tak trochu jako v počítačové hře. Nebo šlo o uštěpačnou reakci na technologie, jimiž se musela inscenace prodírat k divákům jaksi na poslední chvíli před snad už otevřením divadel?
Nabucco v Brně je operní rituál využívající současné i dávné vizuální prostředky FOTO MAREK OLBRZYMEK
Jiří Heřman Verdiho hudbu i příběh uchopil symbolicky, nevyhrával popisné detaily, jimiž se často z vůbec nejpopulárnější opery plné „šlágrů“ stává kostýmované panoptikum, ale nakládal s hudebními pasážemi jako se součástmi operního rituálu slouženého na jevišti. Jako už tolikrát. Dokonce se vracel k prvkům a postupům ze svých režijních začátků, nejnápadněji k plzeňské inscenaci Samsona a Dalily a k řekněme studiovým kreacím, už jen převažujícím půdorysem magického kruhu a čtverce, symbolickými předměty a živly, mezi prsty protékajícím jemným pískem, ohni v rituálních nádobách, tajemnými nápisy. Vyladěné významové svícení už je ryze brněnské, i když právě světelnou kompozici streamování určitě poškodilo.
Postavy jsou charakterizované jen barvou oblečení, Židé v bílém, Babyloňané v modrém, střihy rituálních oděvů vzdáleně připomínají současnost i minulost, ale nic historicky konkrétního. Heřman správně neřeší dobu, v níž jeho postavy v souladu s emocemi hudby vášnivě prožívají své osudy. Ani pěvci nic „nehrají“, pohybem a gesty velmi expresivně vyjevují vzájemné vztahy postav v situacích modelovaných hudbou, s pomocí rituálních předmětů, nejčastěji tyčí – kopí. Obvyklý svár pěvectví a „herectví“ se tu řeší nejpřirozenější cestou.
Heřmanův rituál s přiznanými přímočarými vztahy především uvolnil strhující vyznění ryze hudebních kvalit Verdiho skladby a jejího étosu. Maně jsem si při tom vzpomněl na Verdiho ohromující Requiem, které vnímám stejně. Dirigent Ondrej Olos vedl provedení ve vyvážených tempech, nespěchal, ale zdůraznil zvukové i dynamické kontrasty a vyladil orchestr do barevnosti, jakou jsem v této partituře věru nečekal. Samozřejmě se skvělým brněnským sborem (občas nestihl nástupy) a výtečně vybranými sólisty v čele s Daliborem Jenisem v lyricky zduchovnělé postavě Nabucca a Csillou Boross coby vášnivě destruktivní Abigail.
Rituální jednání tvořené hudbou, zpěvem, prostorem, světly, symbolickými gesty, závěsy je adekvátní interpretací Verdiho pojetí biblického příběhu. Nakonec i Archa úmluvy jako jediný konkrétní historický předmět či obří Měsíc dotvářejí především hudební obřad, přesahující příběh opery.
Jana Sibera v Dceři pluku zářila pěvecky i v oranžových šatech, přihlížejí Lenka Šmídová a Jan Hnyk FOTO KAREL KAŠÁK
Liberecké inscenaci Dcery pluku nejvíc chybí právě strhující emoce. Donizettiho partitura sestává z jednotlivých hudebních čísel protkaných mluvenými scénami, navíc je to jen mile naivní historka jak z pozdějších operet. Režisér a tvůrce nového českého libreta Tomáš Studený na ni navěsil víc, než mohla unést, když příběh počeštil legionáři, k nimž v úvodu a v závěru promluví samotný T. G. Masaryk.
Zdlouhavé a obstarožně vedené mluvené pasáže upozaďují to nejpodstatnější, tedy vlastní Donizettiho hudbu, především krajně obtížné party milenců Marie (vychovávané u pluku, aby se nakonec odhalil její vznešený původ a bohatství) a Tonia (prostého venkovana, u Studeného odněkud od Brna). Kdyby pro nic jiného, tak uvést u nás prakticky nehraný titul pro Janu Siberu bylo správné, Marii ve vojenských kalhotách i v noblesní oranžové róbě (parádní dílo Tomáše Kypty, jinak kostýmy zůstaly u operetní popisnosti) předvedla skvěle, pěvecky brilantně. Brava!
Ondřej Koplík se s partem Tonia pěkně vyrovnal technicky na hranici svých hlasových možností. Třetí parádní postavu velitele pluku Sulpiceho spolehlivě vytvořil Jan Hnyk pěvecky i zcivilněným hereckým projevem, jaký Studený zřejmě vyžadoval. Jenže to nakonec vedlo k jen popisnému jednání, které inscenaci zbavilo kýženého prožitku. Na jevišti nestačí předvést jistě pečlivě historicky prostudované a promyšlené dění, jaké Studenému nelze upřít, když nejsou zřejmé estetické důvody, proč dvě a půl hodiny hrát zrovna o legionářích.
Publikum se nejvíc bavilo šarží komické staré, kterou v roli Markýzy Vilemíny předvedla Lenka Šmídová, pěvecky nehodnotitelná. Vedle Sibery ovšem sklidila největší ovace a já si říkal, jak snadno lze zbořit tolik let v Liberci budovanou originální jevištní poetiku, a to s posvěcením její spolutvůrkyně, nyní šéfky souboru. Nechápu. Orchestr nebyl sladěný, trpěl nepřesnými nástupy a dirigent Miloslav Oswald ho dovedl k jen povšechně nanicovaté interpretaci.
Národní divadlo Brno – Giuseppe Verdi: Nabucco. Hudební nastudování a dirigent Ondrej Olos, režie Jiří Heřman, scéna Tomáš Rusín, kostýmy Zuzana Štefunková-Rusínová, sbormistr Pavel Koňárek. Streamovaná premiéra 19. května 2021.
Divadlo F. X. Šaldy v Liberci – Gaetano Donizetti: Dcera pluku. Nové libreto a režie Tomáš Studený, hudební nastudování a dirigent Miloslav Oswald, scéna Michal Syrový, kostýmy Tomáš Kypta, sbormistr Martin Buchta. Premiéra 28. května 2021.
Komentáře k článku: Proč hrát opery?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
