Principál Jaromír Joo

Do cirkusu Jo-Joo přicházejí poslední listopadovou sobotu 2019 první návštěvníci. Naposledy, pandemie pak cirkus paralyzovala. Za pár chvil je plno. Mezi nimi v poklidu, jako by neměl nic na práci, proplouvá extravagantní muž v koženém klobouku, s dlouhými vlasy a splývajícími vousy spletenými do copánků, na krku mnohočetné řetězy s dravčími zuby a drápy. V oděvu s leopardím vzorem. Nejznámějšího a nejviditelnějšího českého cirkusáka Jaromíra Joo všichni znají. To ho bavilo – pozornost. Ale ne jen pro sebe, ale pro svůj cirkus, který se snažil být jiný. A on byl jeho symbolem, chodící reklamou.

Jaromír Joo v Prachaticích, 2013 FOTO GEJZA BAJERLE

Cirkus Jo-Joo tehdy dokončoval třiadvacátou sezonu, což je na české poměry dost. Už když ho v roce 1996 Jaromír zakládal, věděl, že se lidé v cirkusu chtějí bavit jinak než před lety, jinak, než vidí v televizních zábavních formátech. Pojmenování svého podniku našel na starém plakátu z poválečného cirkusu Letná (vyhořel 1949), kde se jeho táta Jaromír Joo st. (1926–1981) s bratrem Bohumírem prezentovali jako sourozenci Joo-Joo. Krátké, srozumitelné, kdo by neznal hračku jo-jo. Po škole života ve Skandinávii a Německu vsadil na barvitou show s nákladnými kostýmy, scénografií a také varietní dramaturgií. Závěrečné defilé vystupovalo z jevištní mlhy prozářené sloupci světel z bodových reflektorů, v opulentních kostýmech, bílé balonky ve vzduchu, rozmetané konfety. Vše v rychlém sledu, aby diváka přinutil soustředit se na dění v manéži. Vystupovali u něho mladí, zajímaví artisté, šanci dostávali i začátečníci. Každý byl kolečkem podniku se čtyřiceti zaměstnanci a ten Jaromír uměl uřídit.

Principálova rodina přišla v pětačtyřicátém z totálního nasazení v rakouském Litschau, kousek od československých hranic. Mezi válkami působila ve Slavonsku, poblíž Daruvaru v dnešním Chorvatsku. Jaromír ctil zvyky lidí, kteří byli celý život „on the road“. Jeho domovem byl kempink, karavan, který vystřídal u cirkusu maringotku. Lidi od cirkusu se o sebe postarají sami bez dotací a grantů. A moc si přejí, aby většinová společnost chápala, že dělají zábavné dramatické umění. Proto byl Jaromír Joo jedním z těch, kteří podporovali vznik cirkusové muzejní expozice zřízené Národním muzeem v Prachaticích. Rád se do ní vracel a v nadsázce sobě vlastní říkal, že jede do svého mauzolea. Byl šťastný mezi lidmi od „komedie“, od divadla a filmu. Když Bolek Polívka provozoval farmu v Olšanech u Vyškova, hostoval tam cirkus Jo-Joo.

Druhým Jaromírovým životem byla literatura. Splnil si sen a vybudoval v podkroví svého domku knihovnu. Oblíbení autoři – Coelho, Márquez. I depresivní, ale nejsilnější – jak říkal – Arnošt Lustig. Vše o cirkusu, ale také zahraniční autoři o židovství, o totalitách. Jaromír uměl číst – a uměl se ptát. Měl vyhraněné názory a přitom byl otevřený. S tajemným úsměvem vyprávěl historky s Bolkem, Čmaňou, Pecou a dalšími. Dořekl všechno?

Hanuš Jordan, kurátor cirkusové sbírky Divadelního oddělení Národního muzea