Pohádka o kočkách a králících

Na podzim navštívil naši malostranskou zahrádku šedomodrý obr. Už dlouho předtím se k návštěvě schylovalo, vyžádala si ji vlastně k osmým narozeninám naše kočka Blaženka. Pravila, že se cítí být poněkud osamělá. Zamrzelo mě to, protože já jsem byl odmalička její maminka, já jsem ji pro potěšení sousedových dětí nosil v hubě za kůži na krku, když jí byly sotva dva měsíce. Dnes naše britská modrá váží pěkných šest kilo, ale na hluboký citový vztah bylo už tehdy založeno. Myslel jsem si tedy, že máme jeden druhého, ale mýlil jsem se. To zabolí.

Přesto jsem s návštěvou šedomodrého obra souhlasil, nejsem žádný posesivní hlupák. Říkal jsem si, že když Blaženka je také šedomodrá, můj velkorysý postoj ocení a všechno bude jako dřív. Nevím sice, co si od toho slibovala ona, ale jak vypověděla později, v zásadě prý doufala, že bude navázáno dlouhodobé a upřímné šedomodré přátelství.

Šedomodrý obr je králík. Je velký asi jako vlčák, akorát má delší uši, ty měří cca dvacet centimetrů. Plemeno Šedý obr bylo vyšlechtěno na Ukrajině v oblasti města Poltavy. Farmáři Petrovští křížili flanderská plemena s místními, dokud nedosáhli tohoto pozoruhodného výsledku. Pak už o nich nikdo nikdy neslyšel. Zvířátka a Petrovští.

Na naši zahradu přinesli šedomodrého obra čtyři muži, opatrně položili přenosnou klec na trávník, odkryli ji a utekli se schovat. Králík se rozhlédl po pozemku, rozdělil si jej v duchu na kvadranty a začal se systematicky pást. Pustili jsme k němu Blaženku, vypadala v tom srovnání jako koťátko. Šedomodrý obr o ni nejevil nejmenší zájem, pastva mu zjevně byla přednější a predátora v ní neviděl. Pokud ji vůbec viděl, pokud ji registrovala jeho drobná očka po obou stranách gigantické hlavy. Snad až se nasytí, snad potom si spolu budou hrát, proberou otázky zajímající obě strany, říkali jsme si naivně.

Je třeba poznamenat, že také Blaženka se na naší zahrádce občas pase, ovšem decentně. Majitelé koček ten pohled znají. Nakloní ušlechtilou hlavičku na stranu a žvýká jedno jediné stéblo jaksi bokem, hodí si je na stoličky vpravo a mělní, aby za pár hodin mohla kdekoli v bytě rozkošně zvracet. Ale to je normální, říkají odborníci, ona si takto čistí žaludek. Nezlobíme se na ni, neposouváme ji, nekáráme, netrestáme, trpělivě poklízíme.

Obr zatím soustředěně spásal decimetr po decimetru, zvolna se posouval koncentrován vnitřně pouze na vlastní ego, jak to dovedou jenom králíci. Zůstávaly za ním bobky zvíci kulečníkových koulí. A tu Blaženka znervózněla a šla se podívat blíž na neúnavnou šrotovnu. Zvědavě hleděla králíkovi do tlamy, dokonce si lehla na záda, aby zespoda lépe viděla, aby pochopila, kam tak rychle všechna travička mizí. Ten pohled ji očividně vyděsil: Mami, on mi jí zahrádku! vykřikla zoufale a skočila mi do náruče.

Sen o přátelství se rozplynul. Králíka odnesli, zahrada byla jak čerstvě posekaná. A poučení? Snad jen že na pouhé shodě barvy pleti se stavět nedá. Fakt ne, kluci. Chce to lepší fundament.

Váš Jiří Dědeček