Pod taktovkou baroka

Přibližně v polovině cesty mezi Hradcem Králové a Trutnovem leží malá obec s názvem Kuks. A právě zde dal na přelomu 17. a 18. století hrabě F. A. Špork vzniknout nejvýznamnější barokně komponované krajině na českém území. Zároveň do ní vsadil komplex barokních staveb, z nichž nejvýraznější je zdejší hospitál. Potenciál místa k pořádání kulturních akcí si před dvaceti lety uvědomil Stanislav Bohadlo a v tehdy ještě nezrekonstruovaném špitálu uspořádal první ročník festivalu Theatrum Kuks. Ten se za dvacet let rozrostl na hranici své kapacity a letos uspořádal velkolepou oslavu dožitého jubilea.

Soubor Kolegium hraběte Šporka při ZUŠ Jaroměř diváky provedl po zajímavých kukských lokalitách v rámci site-specific procházky Kukuská Studnice – od nemoci k tanci FOTO MAREK MALŮŠEK

Latinské slovo Theatrum v názvu festivalu je dobré chápat nejen jako divadlo, ale také v širším slova smyslu jako místo, kde se odehrává podívaná. Na Kuksu se navíc divadlo potkává nejen s místní architekturou, ale i s hudbou, sochařstvím a krásami krajiny. Ať už svítí slunce, prší, nebo fouká vítr, cítíte se zde jako uprostřed Rubensova obrazu.

I do jednotlivých položek programu se místo konání propisuje téměř neodmyslitelně. Většina se buď přímo odvolává na místní reálie a historii, nebo se přinejmenším vztahuje k baroknímu období českých dějin. Lví podíl na tom má takřka domácí soubor Geisslers Hofcomoedianten, který se barokem trvale inspiruje.

Divadelní část programu se v jubilejním ročníku opírala zejména o dlouhodobější spolupracovníky festivalu, a tak se vedle Geisslerů o slovo přihlásila zejména ZUŠ Jaroměř, respektive při ní působící soubory. Jaroměřská škola je poměrně zdárnou kolébkou divadelních talentů, zejména díky Jaroslavě Holasové, která svým invenčním pohledem na práci s předměty nechává žáky prozkoumat i jiná zákoutí divadla než psychologickou činohru. Inscenace jsou založeny na chytré, ale jednoduché výtvarné metafoře, často mají poněkud brutální nádech a povětšinou jsou dramaturgicky pevně semknuté, se zřetelným, nikoli však banálním sdělením. Účinkující tak nejsou tlačeni k žádné herecké exhibici, ale jsou citlivě vedeni k divadelní imaginaci a soustředěnému bytí na jevišti. Platí to zejména o inscenacích Hra o duši nebo Erben 1862, ale tyto principy můžeme vysledovat i v projektu Kukuská Studnice – od nemoci k tanci, který vznikl na míru lokalitě coby zdivadelněný průvod s několika zastaveními od místa bývalých lázní přes hospitál a bylinkovou zahradu až na místní hřbitov.

Dalším výrazným hostem jubilejních oslav byl původem slovinský, ale nyní už spíše kosmopolitní loutkář Matija Solce, kterému byl vyhrazen celý jeden den. Odehrál tři představení a koncert, byl hostem diskuse a paletu jeho výkonů dotvořila inscenace Raut Geisslers Hofcomoedianten, kterou režíroval. Ráda bych věřila tomu, že iniciačním momentem totálního divadla, které Matija Solce s každým svým představením rozehrává, bylo studium pod vedením Josefa Krofty a jeho pojetí loutky. Pravděpodobně to však byl jen střípek mozaiky, kterou drží pohromadě především Solceho energická osobnost. O ožívajících předmětech se v souvislosti s loutkovým divadlem hovoří nezřídka, ovšem v případě hraní Matiji Solceho to nelze nazvat jinak. Loutky, nejčastěji různé nádobí, zvonky, plyšáci a další předměty, v jeho prstech začínají autonomně existovat. Jde o naplnění ryzí definice animace. Hra s loutkou, hra na hudební nástroj a „činohra“ se v Solceho inscenacích prakticky nedají rozlišovat, veškeré dění je navíc důrazně rytmizováno. Jeho tvorbu bych přirovnala k neobyčejně strhující písni.

Raut je rovněž plný zdařilých hudebních čísel, bujaré herecké energie i tu více, tu méně povedené animace, ale bezprostřední srovnání se Solceho racionálně nepochytitelnou smrští energie jí nesvědčilo. Herci sice svědomitě plnili režijní koncepci, která určitě vznikala i za jejich přispění, ale nemohla jsem se zbavit dojmu, že jim jsou Solceho kalhoty příliš volné a tak trochu v nich plandají.

Bylo znát, že daleko jistěji se soubor cítí pod režijním vedením uměleckého šéfa Petra Haška. Opera Římská Lukrécie, komedie Zelenavý ptáček a historický kabaret 27 tvoří trojlístek demonstrující nevyčerpatelné možnosti ansámblu. V koncertní verzi opery se herci projevili jako konkurenceschopní operním pěvcům (i když dlužno dodat, že limity ve zpěvu doháněli hereckými prostředky, což je ale v daném tvaru zcela legitimní cesta), komické typy z Gozziho Zelenavého ptáčka rozehráli s nebývalou dynamikou, na jevišti i pod jevištěm, s výborným smyslem pro výstavbu pohybových gagů. Je to půvabný paradox: Ačkoli inscenace na diváka neklade žádné intelektuální nároky, herce téměř sdírá z kůže. Díky střihovým proměnám výstupů tempo neuvěřitelně graduje a herci ho stále více a více popohánějí a inscenaci tak dotují nebývalým množstvím energie.

Novinka Geisslers Hofcomoedianten 27 disponuje sdělnou scénografickou metaforou (režie Petr Hašek, premiéra 27. srpna 2021 na Kuksu) FOTO MICHAL STRÁNSKÝ

Nejinak je tomu v letošní novince 27, která teprve čeká na svou pražskou premiéru. Ovšem zatímco v Zelenavém ptáčkovi soubor své tradiční postupy využívá za účelem pobavení, v novém titulu se vydává do dosud neprobádaných směrů. Látkou inscenace je české stavovské povstání v letech 1618–1620, které vyústilo v popravu 27 vůdců na Staroměstském náměstí. Text nevytváří zjednodušující paralelu se současností, ale představuje stavovské povstání jako mnohovrstevnatý politický problém s mnoha aktéry a kontexty. Šestice herců doplněná o jednu herečku si rozděluje přes tři desítky postav, které krouží divákovi nad hlavou, plazí se mu u nohou, zkrátka osnují politické spiknutí napříč kostkou, do níž jsou diváci uzavřeni. Výrazové prostředky se zdají nevyčerpatelné, dění diváka skutečně obklopuje, a přestože se tu najdou i komické prvky či hudební a taneční čísla, která dovolí inscenaci na chvíli zvolnit, nikdy se úplně nevytratí naléhavost, s níž herci na diváka valí objem informací, situací a událostí. Skličující scénografická metafora, která se během představení postupně skládá v tragický závěr, je velmi sdělná a divákovi ještě usnadňuje ponořit se do dění. Výsledkem je dramaturgicky propracovaná performance s velmi silnou atmosférou, která diváka pravděpodobně bude stíhat ještě nějakou dobu po zhlédnutí.

Nad touhou Geisslerů resuscitovat principy barokního divadla (ačkoli velmi svérázným způsobem na hony vzdáleným prosté rekonstrukci) jsem se při dosavadních setkáních s jejich tvorbou spíše podivovala. Až na Kuksu, kde jsem po dobu pěti dnů načerpávala všeobklopující atmosféru barokních ideálů a myšlenek, se mi podařilo plně naladit na stejnou vlnu. Kukský festival si jde neochvějně cestou vyhraněné dramaturgie a kloubí badatelský zájem s uměleckým nadšením, touhou tvořit a vše koření neopomenutelným geniem loci. A zdá se, že to je osvědčený recept.

Dvacátý ročník festivalu Theatrum Kuks se uskutečnil od 25. do 29. srpna 2021.