Po ženské linii
Do prostoru streamů vstoupilo také Vršovické divadlo MANA inscenací hry Charlotte Keatley Máma říkala, že bych neměla (My Mother Said I Never Should). Na inscenaci spolupracovaly výhradně ženy – od překladatelky Dany Hábové přes dramaturgyni Věru Maškovou, scénografku a kostýmní výtvarnici Zuzanu Bambušek Krejzkovou po režisérku Viktorii Čermákovou a čtyři herečky. Škoda jen, že nepřizvaly schopnou filmařku, která by přenosu dodala na větší působivosti, takto zůstalo jen u pouhého pracovního záznamu.
Všechny čtyři postavy se sejdou na oslavě narozenin nejmladší Rosie – ta ještě v tuto chvíli netuší, že její skutečnou matkou je obdivovaná sestra Jackie (zleva Dana Černá, Sandra Černodrinská, Radka Fidlerová a Máša Málková) FOTO ALENA HRBKOVÁ
Poprvé jsem hru britské divadelní kritičky a novinářky viděla v roce 1995, kdy ji ve zkušebně vinohradského divadla citlivě zrežíroval Jakub Korčák. Velmi mě tehdy oslovila, jak tématy, dotýkajícími se věcí, které jsem v té době prožívala, tak svou zvláštní strukturou: prolínáním reálných a snových choreograficky pojatých scén a průlety 20. stoletím sem a tam. Stejně tak disponuje čtyřmi krásnými dámskými rolemi, jež herečky vedou ke ztvárnění celého věkového spektra svých postav, od holčiček po dospělé, zralé ženy.
Jak jsem zjistila později, právě to, co mě na hře okouzlilo, bylo autorce zpočátku vyčítáno (producent BBC jí například sdělil, že je to o ničem a struktura textu je natolik divná, že se vlastně nejedná o drama). I proto se hra, napsaná v roce 1985, dostala na scénu až o dva roky později. Zjevně předběhla dobu, neboť v devadesátých letech se s jejími inscenacemi nejen v Anglii (kde se navíc stala nejhranějším dramatem napsaným ženou a jako vzorové drama nového typu byla zařazena do učebních osnov středních škol), ale i po celém světě doslova roztrhl pytel. Text byl přeložen do více než 30 jazyků a Keatley se tak v povědomí veřejnosti stala v podstatě autorkou jedné hry, ačkoli vytvořila více než deset dalších dramat.
Na české scéně se titul kupodivu objevuje vzácně. Dvakrát po něm sáhla Diana Šoltýsová, která úpravou posunula text do prostředí česko-německých vztahů v průběhu 20. století; původně v ní hrála společně se spolužačkami z DAMU, po čase ji režírovala v Komorní činohře, kde hrály její bývalé studentky.
Příběh sleduje osudy čtyř žen čtyř generací, které jsou ve vztahu matka–dcera. Doris (*1900), Margaret (*1931), Jackie (1952) a Rosie (*1971) představují čtyři různé typy žen, jež se za žádnou cenu nechtějí podobat svým matkám a výrazně se proti nim vymezují. Autorka (*1960) záměrně ani jednu postavu neztotožnila se svou generací, aby dala příběhu obecnější – nebiografické – rysy. Jsou to vlastně intimní dějiny 20. století v kostce, mapující postupnou emancipaci žen, nejrůznější podoby přístupu k životu, manželství, mateřství, vztah k práci a kariéře, k osobní svobodě. Praktické problémy života se tu dostávají do konfrontace s až mytickým prvkem odvěkého ženství.
Zuzana Bambušek Krejzková vytvořila univerzální scénu, zadní stěna se stává projekčním plátnem a navíc se tu kouzlí s proměnami a kontrasty světla a tmy. Na obrazovce ovšem tato jistě propracovaná koncepce ztrácí na působivosti, vznikají hluchá místa, která bychom při živém představení pravděpodobně vnímali jinak. Vtipně je využito pár artefaktů, které symbolicky provázejí život žen a funkčně se proměňují (například reálný klavír se v jiné scéně stává symbolickou zahradou). Možná až příliš velká pozornost je věnována kostýmům, které výrazně charakterizují konkrétní dobu (stejně jako hudební doprovod).
Viktorie Čermáková je známá jako razantní režisérka, která si nepotrpí na sentiment. Snad i proto vyznívají hodně drsně nejen reálné epizody ze života postav, ale hororová je už první snová scéna, v níž skupina holčiček v předpubertálním věku s nejmladší a nejnaivnější Doris v závěsu prohlásí v rámci dětské hry: Pojďme zabít mámu! Jistě ne náhodou to připomíná mystické macbethovské čarodějnice.
Výběr hereckých představitelek je typově přesný. Radka Fidlerová dokáže být jako Doris neokázale dojemná. Dědictví postviktoriánské doby této ženě přílišné možnosti emancipace nenabízí, je ztělesněním tradičních hodnot, včetně oddanosti, skromnosti, ale i vděčnosti za život takový, jaký je. Nebyla-li ve válečné době ideální matkou, je ideální (pra)babičkou, která dokáže v pravý čas pochopit i utěšit. Závěrečná scéna její smrti nás vrací na počátek příběhu a křehká krása zralé herečky v tu chvíli vytvoří dokonalou iluzi mladičkého zamilovaného děvčete. Naproti tomu Dana Černá ztvárňuje typ strohé Angličanky, realisticky uvažující Margaret, která si kdysi nalinkovala život, nicméně vše dopadlo jinak – podobně jako její matka obětovala rodině vše, až do posledního dechu. To její dcera Jackie v podání Máši Málkové ztělesňuje razantní, sebevědomé ženství. Zdánlivě si dokázala vždy jít za svým, je svobodná, v kariéře úspěšná a bohatá, ovšem za cenu toho, že se vzdala své dcery, kterou vychovala její matka. Nejmladší Rosie Sandry Černodrinské je už zcela emancipovaná mladá žena, která pokládá osobní svobodu a nezávislost za samozřejmé a přirozené, což ji ovšem neuchrání od bolestného zklamání, když v dospělosti zjistí pravdu o obdivované „sestře“ Jackie.
Inscenace díky sugestivním hereckým výkonům působí autenticky, plyne jako dravá řeka plná dobrodružných meandrů i spodních vírů a dokáže naléhavě oslovit především ženskou část publika.
Vršovické divadlo MANA, Praha – Charlotte Keatley: Máma říkala, že bych neměla. Překlad Dana Hábová, režie Viktorie Čermáková, dramaturgie Věra Mašková, výprava Zuzana Bambušek Krejzková. Online premiéra 31. března 2021.
Komentáře k článku: Po ženské linii
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
