Petr Marek
(1974) Hudebník, scenárista, filmař, performer. Věnuje se divadelní, hudební, filmové a rozhlasové tvorbě, většinově na principu čisté improvizace. Začínal v Dekadentním divadle Beruška (jevištní improvizace bez hranic), nyní hraje v divadelních skupinách Rádio Ivo (improvizovaná rozhlasová hra před publikem), LÁHOR/Soundsystem (improvizovaná činohra s předem daným námětem) a autorsky a herecky hostuje v divadle VOSTO5. Nějakou dobu hrál ve Studiu Ypsilon. Je či byl hudebníkem a textařem kapel Midi Lidi, Muzikant Králíček, Monikino Kino, Kakaduo, Unarclub a dalších.
Co vás přivedlo k umění/divadlu
Poslech elpíček s mluveným slovem (divadelní záznamy Semaforu především ze sedmdesátých let, Osvobozené divadlo, Divadlo Járy Cimrmana, Luďek Sobota, Spejbl a Hurvínek), dětská četba scénářů her V + W, pilné návštěvy kina od šesti let (hlavně Belmondovo Zvíře, což byl zároveň film o filmu) a poslech hudby, zprostředkovaný nejprve rodinou a pak kamarády. Od Beatles po Coil. A pak jeden malý kolega z pionýrského tábora, který uměl nazpaměť hru Jonáš a tingltangl a navrhl, abychom ji tam v našich deseti letech zahráli ostatním. Do té doby jsem ještě o Suchém a Šlitrovi nevěděl, ale kamarád mě text naučil a hráli jsme. V tu chvíli jsem si řekl, že divadlo mě baví.
Největší umělecký/divadelní zážitek
Dva filmy Jeana-Luca Godarda Nová vlna (1990) a Pěstuj si pravačku (1987), film Věry Chytilové Ovoce stromů rajských jíme (1968), koncert Davida Byrnea American Utopia (2018), koncerty dua Marius Konvoj, Nicka Cavea, Pulp, koncert Lament skupiny Einsturzende Neubauten. Několik představení divadla XXXH’X XoˇXXOXX. A miliarda dalších. Naposledy kolektivní lekce tance pro 400 návštěvníků letošního festivalu Pohoda, která se z původně čistě zábavné show stala společensky podstatnou událostí s velkým přesahem a dojímala přímočarou lidskostí za neutuchajícího smíchu.
Osobnost minulosti nebo přítomnosti, se kterou byste rád zašel na kus řeči
Neil Tennant ze skupiny Pet Shop Boys. Povídal bych si s ním o jeho geniálních písňových textech, které v sobě nesou lehkost, civilnost, nadhled a skvělé metafory. Taky bych rád potkal Agnes Vardovou, francouzskou režisérku. A s hudebním duem Underworld bych klidně vychovával děti.
Námět/text, který vás přitahuje a který byste chtěl zpracovat
Jeden pěkný námět vymyslela naše kamarádka Magdalena Hrubá: letadlo se skupinou rasistických fotbalových ultra-fanoušků ztroskotá nad Afrikou, jsou zachráněni mírumilovným domorodým kmenem a považováni za božstvo spadlé z nebe. Líbí se mi představa, jak sourodá předsudečná skupina může v tak absurdní situaci začít přehodnocovat své hodnoty. A líbí se mi taky, že se ten námět vejde do jedné věty.
Divadlo, výtvarné umění, literatura, film, hudba, které máte rád a kterým se naopak vyhýbáte
Mám rád nedokonalost, když to trochu „skřípe“. Takovou trošku „pubertu umění“ – když ještě nevědí přesně, jak na to, ale už to má velkou energii. Platí to v hudbě (počátky různých hudebních stylů, například přerod punku v novou vlnu s osaháváním elektroniky – raní New Order). Líbí se mi, když trochu neumějí hrát nebo zpívat. Přijde mi to přirozené a blízké.
Většinou v umění také potřebuju nadhled, ironii. Mám rád, když si umělecké dílo tak trochu hází klacky pod vlastní nohy, vypravěč je nespolehlivý, nevíme, jestli autor není vlastně trochu hloupý. Mám rád klamání tělem. Jsou mi blízké performance Andyho Kaufmana. Miluju film Jana Němce Jméno kódu: Rubín.
Naopak mě sužuje dokonalost, přesnost, „nevzdušnost“. Ale přirozeně existuje spousta děl, která jsou vycizelovaná do posledního detailu, a přesto mě těší.
Nebaví mě rigidní konceptuálnost. Myslím, že každý koncept je dobrý především proto, aby byl včas opuštěn. Neboť náhoda, chyba, vývoj myšlení nás vždy pošlou jinam, než jsme si původně předsevzali. A přijde mi podstatné tenhle princip následovat.
A taky se vyhýbám šíření zla skrz umění. Ono to možná zní jako samozřejmost, ale jednoduše jsou hranice, které jsou opravdu nebezpečné.
Historická či současná osobnost /divadelní postava, která je vám citově nejblíže a – naopak – která je vám vzdálená
Asi nejblíže je mi Andy Kaufman. Chtěl bych mít jeho kuráž a možnosti. Vytváření zmatení v divácích, zda autor je idiot nebo ne, mě vždycky těšilo. Film Muž na Měsíci jsem pustil své mamince, aby pochopila některé tendence mé povahy a tvorby.
O „vzdálené“ postavě jsem si nejdřív říkal, že je zbytečné mluvit, ale pak mě napadlo: v zásadě nikdy jsem se citově ani intelektuálně neprotnul třeba s Pavlem Juráčkem. Přičemž chápu a oceňuju, že jeho dílo něco podstatného sděluje. Ale nějakým velkým obloukem kolem mě.
Rostlina/zvíře/kámen/planeta, které máte v oblibě či obdivujete
Líbí se mi jednoduché a milé kytky jako kopretina, jsem v úžasu nad spoustou podivných mořských živočichů. Jednou jsem v moři potkal malinkou medúzu Porpita Porpita, která by v těch končinách údajně vůbec neměla existovat, takže jsem si představoval, jak strávila celý život přeplaváním z jednoho moře do druhého. Nevím, jestli to tak bylo, ale ta představa je krásná.
Etické či jiné hranice, za které byste jako tvůrce nešel
To se asi dá rozdělit na dvě podtémata: „umělecké svědomí“ a „normální lidskost“. K tomu prvnímu se váže prostě to, že bych za peníze nepropagoval svou tvorbou něco, co mi připadá zlé nebo škodlivé. A to druhé se definuje hůř, neboť by se chtělo napsat, že bych neudělal něco, co druhému ublíží. Nicméně každý člověk má jiný práh citlivosti a moje hranice toho, z čeho se už legrace nedělá, je velmi, velmi pružná.
Ale pokud bych mohl mluvit o sobě, tak nenávidím černý humor o bezbranných. A to nejvíce o dětech a zvířatech. Ale to je taky jen můj problém. Kvůli tomuhle jsem třeba nešel na Trierův film Jack staví dům. A z jeho jiného filmu Tanec v temnotách jsem musel na chvíli odejít, rozumově si dát do kupy, že se tam děje svinstvo, a vrátit se to s velkým odstupem dokoukat. A mám pocit, že jsem se ani vracet nemusel. Přičemž některé jiné Trierovy filmy (Království, Idioti) považuju za vrcholy mých diváckých zážitků.
Umělecký/divadelní sen
Zažívat nadále intenzivní improvizační napojení na své spoluhráče a diváky. A ještě více telepatických zážitků při tom!
Kým/čím byste byl, kdybyste se nevěnoval divadlu/umění
Asi úplně neoplývám ochotou uvažovat „co by, kdyby“, alespoň v tom osudovém smyslu. Ale v případě, že by mi teď někdo zakázal hrát, tak bych asi rád byl nadále učitelem, kterým paralelně jsem.
Plus: Zajímá vás umělecká kritika?
Ano. Baví mě jakýkoli druh analýzy. Je to pro mě slast. A to taková, že jsem schopen trávit čas na festivalových rozborových seminářích, kde se mluví o představeních, která jsem ani neviděl!
Komentáře k článku: Petr Marek
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
