Divadelní noviny > Rozhovor Zahraničí
Penda Diouf: Na tabu nelze vystavět upřímnou budoucnost
Koncem září byla hostkou 17. ročníku (nejen) divadelních setkání Tvůrčí Afrika aneb Všichni jsme Afričanky francouzská dramatička senegalského původu Penda Diouf. U této příležitosti se v Eliadově knihovně Divadla Na zábradlí 24. září uskutečnila také premiéra scénického čtení Velké medvědice v překladu Matyldy a Michala Lázňovských a režii Jakuba Šmída.
Penda Diouf píše kromě divadelních her také operní libreta pro francouzské či německé scény. Je členkou Uměleckého sdružení divadla La Comédie de Valence. Její hry Poussière (Prach), La Grande Ourse (Velká medvědice), Le Symbole (Symbol) či Pistes… (Stopy…) byly zatím uvedeny převážně formou scénických čtení. Stopy… inscenoval v roce 2019 burkinafaský režisér Aristide Tarnagda v hlavní roli s herečkou Nanyadji Kagara. Texty Pendy Diouf se zabývají identitou, represemi, kolonizací, nespravedlností a jsou otevřené eko-feministickému světu a magickému realismu. Autorka je laureátkou Ceny Collidram 2020/2021 a nositelkou Ceny poroty divadla La Tête Noire v Saranu. Její hru Prach ocenila dramaturgická rada Comédie-Française. Velká medvědice byla vybrána do finále Ceny Sony Labou Tansi 2021/2022. Je také spoluzakladatelkou iniciativy Jeunes textes en liberté, propagující kulturní rozmanitost, a prezidentkou společnosti Les Scènes Appartagées, jež podporuje čtení divadelních her v rodinách.
Penda Diouf a divadlo. Jak ten příběh začíná?
Začala jsem psát, když mi bylo čtrnáct patnáct let. Psala jsem nejdřív poezii, podobně jako spousta jiných puberťáků. Milovala jsem Baudelaira, Rimbauda, Verlaina… celé tohle romantické období. A postupně jsem začala psát něco, co by se dalo nazvat dialogem a vypadalo trochu jako divadelní hra. Moje okolí tehdy nebylo příliš divadelní a já žila v klasické představě divadla. Ve škole jsme četli Molièra, takže jsem se nechala inspirovat tím, co jsem vyčetla v učebnicích a v nich zmiňovaných hrách. Moje první hry byly klasické, členěné na dějství a scény, což už dnes skoro nedělám. Svou prvotinu jsem poslala různým dramaturgickým radám a dostala nadšenou odpověď z Comédie-Française a divadla TARMAC a získala motivační stipendium Národního divadelního centra, dnešní ARTCENy. To bylo kolem roku 2000. Hra Prach vyprávěla příběh rodiny (otce, matky, syna a dcery), která žije v izolaci od okolního světa. Z domu vychází jen otec. Ostatní jsou zavření, otec jim znemožňuje i výhled ven. A domů přináší jen propagační prospekty, tedy to, co je ve vnějším světě nejméně zajímavé. Hra pojednávala o patriarchátu, diktatuře ve společnosti a dominanci.
Jedna věc je začít psát, mít úspěch, ale něco jiného u psaní zůstat a úspěch opakovat. Vám se to povedlo. Co vás vede k tomu, jít pořád dál?
První úspěchy mě samozřejmě povzbudily, takže jsem si řekla, že budu v psaní pokračovat, protože mě baví. Vyhovuje mi jeho dvojlomnost. Na jedné straně osamocené psaní a na druhé širší spolupráce s tvůrci a prezentace před diváky. Je to pro mě velmi obohacující. Ráda čtu. A čtení i psaní jsou světem svobody – světem, který můžeme sami vytvořit. Je pro mě klíčové pracovat s realitou, která pro mě není vždy uspokojující, ale mohu ji přetvářet. Představivost a fantazii považuji za velmi důležité. A taky si myslím, že by se lidé měli v mém psaní najít. Něco si z něj vzít. Může to být síla, určitá forma energie či odvaha k překonání jistých situací – to považuji za podstatné a táhne mě to dál. Zároveň patřím k lidem, kteří jsou rozhořčení nespravedlností světa. Psaní je pro mě forma, jíž mohu vztek zkrotit a přetvořit v něco tvůrčího.
Co všechno vás na dnešním světě rozčiluje?
Vadí mi spousta věcí. Třeba loňská smrt George Floyda mě vážně pobouřila. Stejně tak těžkosti, kterými procházejí mnozí lidé během pandemie, především kvůli izolaci. Jsem rozhořčená laxním přístupem států k otázce ekologie. Nespravedlností, že pokaždé jsou to téměř titíž lidé, kteří se dostávají do problémů, zatímco ostatní se obohacují, což se během pandemie opět potvrdilo…
Ve Velké medvědici je Matka (Irena Kristeková) odsouzena za to, že se Synem (Jakub Šmíd) v parku odhodí papírek. Režisér Šmíd místo něj použil symboličtější ohryzek FOTO IRENA VODÁKOVÁ
Stopy kolonialismu
Své rozhořčení zaměřujete i do minulosti. Ve hře Stopy… píšete nejen o postavení ženy tmavé pleti v současné Francii, ale vracíte se také do koloniální doby, ke genocidě Hererů a Namů…
Počátky hry jsou spojeny s SACD (Společnost dramatiků a skladatelů) a projektem Les Intrépides (Neohrožení), jehož jsem se před čtyřmi lety zúčastnila. Oslovené autorky měly napsat desetiminutovou hru na téma odvaha. Protože se měla číst před diváky, řekla jsem si, že napíšu monolog. A položila jsem si otázku, jestli jsem já osobně odvážná. Vzpomněla jsem si na svou cestu do Namibie, kterou jsem uskutečnila v roce 2012. Měsíc a půl jsem jezdila autem po Namibii a pokaždé, když jsem někam přijela, místní se divili, že jsem sama, a říkali mi: You are brave woman. Od tohoto motivu, téhle věty, která se táhla celou mojí namibijskou cestou, jsem se odpíchla. Do Namibie jsem se vydala kvůli tamějšímu atletu Frankiemu Frederiksovi, jehož jsem znala, protože jsem v dětství dělala atletiku. Rozhodla jsem se jít v jeho stopách, poznat zemi jeho očima. Ve hře tedy mluvím o něčem intimním ve svém životě, o životě černé ženy ve Francii, a zároveň o téhle cestě do Namibie. A třetí vrstvou je genocida, ke které v Namibii došlo v letech 1875–1915. To vše dohromady spojuje téma odvahy, černého těla, způsobu, jak na něj bylo nahlíženo, jak bylo znásilňováno a diskriminováno. Ve hře je otištěna kolonizace, což je téma, které mě zajímá. Myslím, že stále žijeme v době kolonialismu, v jistém slova smyslu. Přestože byla oficiálně vyhlášena dekolonizace, spousta reziduí přežívá do dnešní doby a je třeba o nich mluvit. Na tabu, na nevyřčených věcech nelze vystavět upřímnou budoucnost.
Genocidu Namů a Hererů mají na svědomí němečtí kolonisté. Hra Stopy… byla nedávno přeložena do němčiny a čtena na festivalu Africologne v Kolíně nad Rýnem. Jak byla přijata?
Pokaždé jsem překvapená nadšeným přijetím jak ve Francii, tak v Německu. Zažila jsem opravdu krásné, vřelé reakce. Někteří diváci byli pohnutí, dokonce plakali, někteří z nich tu historii neznali, protože ve škole se o tom neučí. Stopy… vycházejí z mého osobního světa i historie. Nikoho v nich ale neodsuzuji, neosočuji, všechna ta bolestivá témata předestírám ke společné diskusi. To byl záměr mého psaní. Četla jsem hru také v Heidelbergu, francouzsky i německy, a lidé velmi živě reagovali a chtěli si text koupit. Dojalo mě to. Myslím, že čím víc jsme osobní a mluvíme o své vlastní historii, tím spíš se můžeme dotknout problémů světa. Svým způsobem. Bolesti dětství, samota, vyloučení – všechny tyhle pocity každý z nás jednou zažil a může se do nich projektovat.
Jak se tedy cítíte vy jako černá žena ve Francii?
Dnes se cítím mnohem líp, než když jsem byla mladší. Puberta je sama o sobě složitým obdobím pro každého a já jej prožila v čistě bělošském prostředí. Dotýkaly se mě tehdy nejrůznější rasistické výroky, které třeba ani nebyly myšleny záměrně, vůči mně však vyznívaly velmi násilně. Vzhledem k tomuhle násilí jsem to dřív měla těžší. Dnes se ale o těchto problémech víc mluví. Existuje více vzorů v podobě černých žen na univerzitách, v médiích, politice, zkrátka těch, které zaujímají určitou společenskou funkci a zároveň hovoří o svém všednodenním životě. To je důležité – když máte nástroje, jimiž se můžete formovat, věci jsou snazší. Moje místo ve Francii a ve světě mi taky pomohlo najít psaní. Francouzská národnost mi usnadňuje spoustu věcí, mohu například bez problémů cestovat. Moji bratranci v Senegalu nebo Pobřeží slonoviny tuhle možnost nemají. Ve Francii jsem ale zase součástí minoritní skupiny, která může být diskriminována při hledání zaměstnání nebo bydlení, existuje tu zkrátka všednodenní rasismus.
Také hlasy žen v literatuře a divadle nabývají s novým tisíciletím na síle. V Evropě, Africe i Karibiku…
Jsem tomu ráda. Myslím, že ženy psaly vždycky, ale dostávalo se jim menší pozornosti. Publikovala je třeba menší nakladatelství, takže byly méně vidět. Proto byly také často zapomenuty. Jsem ráda, že mám dnes jako autorka větší možnosti. Sama sebe se ale ptám, jestli si na nás za dvacet let někdo vzpomene. Možná si i po čase zase řekneme, že píší jen muži, protože ženy není vidět. Je důležité, aby ženy měly v psaní stejné možnosti a podporu jako muži. Zvlášť pokud jde o divadlo.
Stává se, že příliš často rozlišujeme: tohle je evropské psaní, tohle africké, toto ženské, to zas mužské… Jak reagujete na takové škatulkování?
Já jsem obecně proti vnějškovým nálepkám. Když o sobě někdo řekne: Jsem ženská autorka, píšu o ženách pro ženy, přijde mi to namístě. Často však bohužel tyhle nálepky dávají lidé zvenčí.
Velká medvědice
Jak se tedy vy sama definujete?
Nejdřív řeknu, že jsem žena. Mám tmavou pleť, žiji ve Francii a píšu hry a operní libreta. Byla jsem knihovnice, bydlím na předměstí, na venkově, ale žiji i v Paříži. Pocházím ze středních poměrů, měla jsem možnost studovat to, co mě zajímá a čemu se chci věnovat. Jsem svobodná a nemám děti. Je toho spousta, co o sobě mohu říct. To, co píšu, není dokumentární divadlo, ačkoli často vycházím z nějaké například historické nebo politické události – kolem ní se ovšem snažím vytvořit nějaký silný příběh. Nevím, jestli je to politické divadlo, ale politika v tom je. Ve Velké medvědici zase mířím do fantaskní sféry, je to úplně jiná hra než Stopy… Je těžké se nějak přesně definovat. V mé tvorbě je hodně magického realismu, alespoň se to tak říká, ale odkud se vzal? Je to africké, evropské, jihoamerické…? Moje hry jsou navíc tak různé… Takže ani nemohu říct, že patřím k nějakému směru.
Proč jste napsala Velkou medvědici?
Inspiroval mě článek v novinách Libération, kde psali o bezpečnostních kamerách. V Londýně instalovali na jednom místě kameru, která měla zaznamenávat střety oslovených středoškoláků s lidmi, kteří na ulici spáchali nějaký delikt. Připadalo mi to strašné, bezpečnostní kamery v ulicích mi vadí samy o sobě – je to podle mě způsob, jak lidi kontrolovat, normalizovat – a vadilo mi taky, že do toho byly zatažené děti. V mojí hře je tedy pod dohledem matka, která je nařčena ze zločinu. Tím je papírek od bonbonu odhozený na ulici. Opět jsem vyšla ze svého života. Když jsem byla ředitelkou knihovny v Saint-Denis, jednou mě na cestě do práce zastavila policie a prohlížela celé moje auto – kufr, všechno… Nevím proč a působilo to na mě násilně. Když jsem se ptala, co se děje, odpověděli, že je to jen běžná kontrola. Musela jsem nicméně dát ruce na kapotu a nechat se prohledat, vážně jako ve filmu. Vadilo mi to ponížení a zároveň fakt, že se to stalo nedaleko knihovny, kterou jsem vedla, takže mě děti nebo jejich rodiče mohli vidět. Policejní násilí v mé hře má svůj původ v téhle příhodě.
Ve Velké medvědici je příhoda zpracována s nadhledem – už sama přepjatá závažnost matčina zločinu budí smích a scéna s policisty je jak vystřižená z absurdních her od Ionesca nebo Havla…
Ze začátku je hra realistická a zároveň absurdní. Ve druhé části jsem pak chtěla nechat prostor fantazii. A ukázat sílu představivosti, díky níž se hlavní hrdinka stává silnou – dokáže důstojně čelit těžké situaci tím, že se postupně mění v medvědici. Zažije zkrátka jistou mystickou zkušenost, která jí umožní cítit se jako medvědice. Každý z nás má spřízněné zvíře, nějaký totem. A totemem mojí hrdinky je medvědice. S totemovými zvířaty je možné se poradit a převzít jejich sílu v těžkých chvílích, v momentech rozhodnutí. Žena podniká tuhle cestu, aby se přiblížila sama sobě a získala sílu, kterou nemá. Inspiraci jsem čerpala z knihy Ženy, které běhaly s vlky od Clarissy Pinkoly Estés. Nesmírně mě zaujala otázka divokých žen, které hledají svou sílu mimo výchovu a dělají, co bychom od nich nečekali, aniž by získaly povolení společnosti, což je činí originálními.
Komentáře k článku: Penda Diouf: Na tabu nelze vystavět upřímnou budoucnost
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
