Pan Nepostradatelný?

Jan Burian kumuluje funkce dlouhá desetiletí. Nemůže za to ani tak on sám, jako ti, kteří mu funkce nabízejí a dávají. Ostatně funkce plodí další funkce, pokud se osvědčíte, a Jan Burian se jako pragmatický, racionální především divadelní politik osvědčil. To myslím stojí i za jeho dlouholetým šéfováním Katedře činoherního divadla. Funkce plodí také účelová přátelství, vezměme si složení rady, která ho doprovázela do křesla ředitele Národního divadla a přezvala se na garanční radu ND. Stálo by to za podrobný komentář, neboť se to zdaleka netýká jen Buriana, ale poměrů v českém divadle. Ostatně leccos už jsme v DN komentovali, především chování garanční rady vůči řediteli Burianovi, která spolu s některými úředníky MK ČR Buriana bezmezně podporovala. Ta současná se k podstatnému jednání celý covidový rok nedostala. Nicméně Burianovi nelze upřít kvality, jež ho ve funkcích drží, ale lze pochybovat o smyslu jeho činnosti.

Na otevřenou kritiku Daniela Špinara Burian odpověděl dvěma po mém soudu nadutými rozhovory (pro Aktuálně.cz 26. srpna, pro MF DNES 27. srpna), alespoň nejpodstatnější sebechválu je třeba znovu komentovat.

Burian mimo jiné konstatoval jako samozřejmost, že opět zvítězil v konkurzu na vedoucího Katedry činoherního divadla. Nezpochybňuji rozhodnutí komise, nicméně mohl by někdo jmenovat alespoň jednu Burianovu opravdu podnětnou režii? Esteticky je ukotven v sedmdesátých osmdesátých letech a je opravdu legitimní otázkou, jestli by si výchova činoherců na DAMU nezasloužila inovovat.

Do Národního divadla Burian nastoupil bez řádného konkurzu (projekt uměleckého směřování divadla odevzdal na konci prvního období!), protože po problémovém odvolání svého předchůdce Ondřeje Černého byl považován za krizového manažera s hlavním úkolem neřiditelný kolos reorganizovat, inspirativní tehdy byly řekněme speciální „holdingy“ ve Vídni a v Berlíně. Nyní se Burian chválí, že provedl vnitřní reformu, jmenoval do souborů správní a umělecké ředitele a určil jim rozpočty, s nimiž hospodaří. V osmdesátkách se tomu říkalo chozraščot, nic nového, jakkoli je nastolený systém předpokládám úředně propracovaný. Ředitelkou Opery jmenoval zcela nekompetentní Sylvii Hroncovou, která záhy začala rozhodovat i o uměleckých věcech a během prvního Burianova období tvorbu souboru značně devastovala, ještě že část programu spadající pod Petra Kofroně měla výsledky skvělé. Veřejně o problémech v Opeře Burian odmítal hovořit. Když už do Opery správně přivedl jejího současného ředitele Pera Boye Hansena nebo do Laterny magiky Radima Vizváryho, předávání funkcí provázely zbytečné konflikty. Podobné to bylo v baletu, a jmenováním Daniela Špinara ředitelem Činohry ND nastolil modernizaci souboru a jeho tvorby, která mu nyní zřejmě přerůstá přes hlavu. Problém dvou operních souborů Burian neřešil vůbec.

Reorganizací Národního divadla se mělo zvrátit fabrické prostředí a otevřít prostor tvorbě. Předpokládalo rozčlenit vícesouborový kolos na svéprávné jednotky („divadla“, soubory), určit jim domicil (jedna z nejobtížnějších otázek, pravda), najít pro jejich ředitele špičkové osobnosti, které budou rozvíjet nosné soudobé umělecké programy, a samozřejmě adekvátně nastavit rozpočty a provozní záležitosti. To Burian v obecné rovině nesplnil, přesto mu garanční rada navrhla prodloužit mandát o další období – dokonce s nehorázným tvrzením, že stejně není nikdo lepší. Ještě nehoráznější je Burianovo tvrzení, že obecnou reorganizaci nemohl provést proto, že nebyl přijat zákon o veřejných kulturních institucích (VKI), jenže ten s uvedenou problematikou vůbec nesouvisí! Ve Vídni i v Berlíně se reorganizace řešila samostatnými zákony, obecný zákon je prostě řešit nemůže, nehledě na to, že poslední verze návrhu zákona o VKI byla zcela neprůchodná, protože nebyla začlenitelná do zákonných kontextů.

Rád otisknu, v čem se mýlím.