Opožděný dopis A. J. Liehmovi

Milý pane Antoníne, jak jsem Vás oslovoval a Vy jste chtěl, abych vynechával to pane, ozývám se s díky se vzpomínkou na můj půlroční pobyt v Paříži od ledna do června v roce 1985 a na Vaši pomoc.

Byl jsem jedním z těch, co se v té zatuchlé normalizační atmosféře tak dlouho a urputně snažili vyrazit na čerstvý vzduch a nemuset přitom emigrovat, a zároveň si ani nezadat s režimem, až se jim to podařilo. I s rizikem nařknutí z fízlovství, že, někteří „přátelé“.

A stálo to za to, i s občasnými potupnými návštěvami na ambasádě pod Eiffelkou a snahou kontrolovat, co a jak provádíme. To se dalo vydržet, ale slušně přežít šlo hlavně díky podpoře přátel. Kolik nás přespávalo v ateliéru Tondy Sládka na ulici de Cîteaux, metro Faidherbe-Chaliny, což mi znělo libě jako brněnská šalina, jak nezištně pomáhali obětaví Prokop Voskovec a jeho milá žena a úžasní Alena Slunéčková a Piérre de Vericourt. Dobré skutky mají být připomínány, promiňte, pane Antoníne, ale rád jsem je připomenul, než se dostanu k Vám.

Vám děkuju nejen za několik zasvěcených debat o současném divadle v Paříži, ale i za konkrétní kontakty umožňující volný vstup do divadel, nebo jen za symbolickou částku. Třeba Kantorovu Mrtvou třídu jsme viděli spolu a debata u dobrého vína po představení mě pak na pár dní v té sychravé zimě nabila novou energií. A dvakrát jsem dostal i bankovku přímo do ruky, dvoustovka byla velká jako otevřená dlaň, s tím, že se nemám zajímat, od koho to je. Mrzí mě, že jsem na to, ale i na další zážitky, ještě někdy s Vámi v klidu nezavzpomínal, žel, lítost pozdní.

Ale aspoň trochu jsem dluh splatil na podzim 2013, kdy jsme s přáteli Tomášem Mazalem, Václavem Špalem a Janem Čapkem v Českém centru s laskavým šéfem Michaelem Pospíšilem a s Jeanem-Gaspardem Páleníčkem v premiéře představili projekt Via Hrabal a já Vám mohl před nabitým sálem stisknout ruku a veřejně poděkovat.

Tak teď děkuji ještě takto, dceři Saše a zeti Martinovi Urbanovi jsem kondoloval okamžitě, ale jaksi mi to přišlo málo. Tehdy po Mrtvé třídě jsme si rozuměli snad taky proto, že i můj otec byl stejný ročník jako Vy, no a vidíte – můj vnuk je taky Antonín a taky mu v rodinném kruhu říkáme Tono.

A pěkná douška z odpovědi Martina Urbana na moji kondolenci: Víš, že Kafka umřel, když Tonovi byly tři měsíce?