Oněgin racionální i romantický
Lenský a Olga se objímají, uprostřed jeviště, v kuželu světla. Jako by se koupali v záři lásky. Oněgin a Taťána se ke světlu přiblíží, vztahují k němu ruce, alespoň trochu toho citu uloupit pro sebe! Když pak milenci odejdou, do kuželu světla vpadá Taťána, chtěla by k sobě přitáhnout Oněgina, ale ten se nechal oslepit jen na malou chvíli, stáhne se, otočí, bez ohlédnutí odchází – a zanechá Taťánu samotnou, aby se tu ve světle opájela svým snem…
V jevištních obrazech Glaserova Oněgina se stírá hranice mezi představami a realitou FOTO PATRIK BORECKÝ
Brněnská inscenace Čajkovského Evžena Oněgina je racionálně, s nadhledem vystavěná, přitom ale režisér Martin Glaser prokázal i nemalý smysl pro romantiku. Nesnaží se o nečekaný výklad Puškinova–Čajkovského příběhu. V tom je jeho inscenace řekněme tradicionalistická. A konzervativnější diváky jistě potěší elegantní dobové kostýmy. Ale přeci je to inscenace překvapivá – díky originálním situačním řešením. Těm efektním i těm spíše nenápadným.
Režisér s výtvarníkem Pavlem Borákem si nehrají na nápodobu reálných prostředí, zadní stěnu tvoří obří zamřížované okno, po stranách zdi klasicistních domů, k tomu pár divadelních sedaček. Ano, jsme v divadle, lidské příběhy se tu vyprávějí přiznaně divadelními prostředky – přičemž si inscenátoři také tak trochu pohrávají s klišé, třeba když do prostoru spustí březový háj, tedy alespoň kmeny stromů. Co by byl Oněgin bez břízek? Interiér se mění v exteriér a naopak, postel s Taťánou se vznáší do výšky. V jevištních obrazech se stírá hranice mezi představami a realitou, nakonec ani není důležité, co se děje „opravdu“, co nikoli. Taťána při dopisové árii pokleká před zrcadlo, v němž se objeví Oněgin, napřahuje k ní ruku, jako by ji hladil po tváři – štěstí se zdá být tak blízko… Ale stačí, aby se Taťána na okamžik otočila, a už se zas dívá do zrcadla jen na vlastní odraz. Křehká, poetická chvíle. Celá dopisová scéna je dechberoucí, samozřejmě též díky drobounké Lindě Ballové, chvíli zasněné, pak radostně přímo poletující mezi desítkami dopisních papírů snášejícími se z provaziště – tolik toho chce vykřičet do světa, tolik toho chce Oněginovi napsat! Ráno pak vezme chůva hrablo na sníh a pěkně brutálně všechny ty romantické nesmysly odklidí…
Pozorný divák má šanci si v Glaserově inscenaci stále něco objevovat – v symbolických obrazech, jako když na plese u Gremina atakují Oněgina tančící zrcadla, v nichž pak poprvé zahlédne i Taťánu coby elegantní, vznešenou dámu v rudé róbě. Při Lenského vyznání před soubojem na jevišti proti sobě nehybně sedí Taťána a Olga. Tiché přízraky. Jako by zpíval o všech třech. Za všechny tři. Tři zmarněné životy. Charaktery a motivace postav se sice v Brně nijak nevymykají u nás zažitému výkladu, ale jsou vystiženy v jasných gestech a postojích. I díky skvělým interpretům jsou akce povětšinou velmi uvěřitelné, a to i před nemilosrdnou televizní kamerou. Linda Ballová (Taťána) jako krásná bytost, osobnost, ať už ji školí Oněgin, nebo ona jeho, pěvecky jiskřivá i odzbrojující v niterných pasážích, v horečnatém snění i opojení. Svatopluk Sem (Oněgin) okázale povýšený, zhlížející se v zrcadle. Poněkud kožený i při závěrečném vyznání – aristokratický stejně jako zoufalý spíše ve zpěvu nežli v hereckém projevu. Ondřej Koplík jako jímavě, zalykavě se vyznávající i trpící, lyrický, chlapecký Lenský. Olga Václavy Krejčí Houskové – usměvavé, neposedné děvče, bezelstně provokující. Jiří Sulženko – klidný, vyrovnaný Gremin, kterému zní v hlase tichá vděčnost.
Dirigent Robert Kružík vedl orchestr i zpěváky s citem pro Čajkovského hudbu zjitřených emocí, jindy tak přesný orchestr a sbor se mi tentokrát nezdály v ideální kondici, ale to se na reprízách jistě usadí. Jen co bude zase možné hrát pro diváky v hledišti. Protože skutečný divadelní zážitek žádný televizní přenos nemůže nahradit – jakkoli České televizi samozřejmě patří dík za to, že operní premiéry připravované v těchto měsících snímá. Stejně jako si vedení brněnského divadla i operního souboru zaslouží uznání za to, že i v těchto měsících nepolevili a chystají nové inscenace.
Národní divadlo Brno (Janáčkova opera) – P. I. Čajkovskij: Evžen Oněgin. Dirigent Robert Kružík, režie Martin Glaser, scéna Pavel Borák, kostýmy Markéta Sládečková, světelný design Martin Špetlík, choreografie Martin Pacek, sbormistr Pavel Koňárek, dramaturgie Patricie Částková. Premiéra 29. března 2021 v Janáčkově divadle, přímý přenos na ČT art.
Komentáře k článku: Oněgin racionální i romantický
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
