O trestu smrti a neškodném kultíčku osobnosti

Mám rád ostrov Formosa, kterému se dnes říká Tchaj-wan. Držím mu palce v nerovném soupeření s velikou komunistickou Čínou a závidím Markétě Pekarové Adamové, že si tam takhle počátkem jara mohla zaletět; na jaře tam bývá nejkrásněji.

Od roku 2010 jsem zemi navštívil už desetkrát, a to vždy za stejným cílem: literární setkání, festival, konference. Jedinou výjimkou byla cesta předsedy Senátu Miloše Vystrčila v roce 2020, do jehož delegace jsem se jako předseda Pen klubu vetřel pod záminkou, že tam znám kdekoho a že tam pravidelně publikuji. Bylo to ovšem v době covidu, a tak jsem se svými konexemi ani znalostmi míst nemohl blýsknout, protože naše cesty po hotelu i mimo něj byly přísně vymezeny provazy a zákazy.

Můj „kdekdo“ i můj nakladatel jsou ale jedna a táž osoba, úžasný člověk jménem Yu-Hsi s titulem dr. Náš pan doktor Yu-Hsi…

Podivuhodná postava, která se pohybuje po světě, a která kam vstoupí, tam páchá dobro hlava nehlava. Uděluje ceny, podporuje potřebné, vydává knihy. V jeho tchajpejském nakladatelství už mi vyšly dvě sbírky poezie v překladu do mandarínské čínštiny. První – Věci po mrtvých – u nás vydalo nakladatelství Torst v roce 2001, druhá se jmenuje čínsky Temno se drolí a obsahuje výběr haiku vydaných zde nakladatelstvím Galén v roce 2008 pod názvem Haiku, haiečku. (A jen mimochodem: honoráře daleko přesahují žebrácké české možnosti.)

Pan doktor je tedy štědrý, usměvavý a velkorysý. A přestože za své laskavosti nic nechce, nebrání se, když mu moji indičtí, maďarští či argentinští kolegové věnují dlouhou patolízalskou ódu, v níž ho opěvují tak, že se vždycky hanbou červenám (ale co, říkám si, já to nenapsal), nebo když mu nějaký mazal dedikuje strašlivou olejomalbu zobrazující jeho tvář vedle profilu indického nebo slovenského prezidenta na pozadí východu slunce (myslím, že Václav Havel by se tam také našel), natíranou samozřejmě podle fotografie.

Viděl jsem takových olejů v pracovně pana doktora několik. Nejvíce připomínají plátno nazvané Pionýr předává traktor Josefu Visarionoviči Stalinovi, jenom nemají onu řemeslnou zručnost tvůrců socialistického realismu. A pan doktor září. Pravděpodobně touží být milován. Kdo by netoužil, a zde je důkaz. Jde tady o roztomilý kult osobnosti pěstovaný zdola. A je to kult jenom úsměvný, protože tomu, kdo jej odmítne pěstovat, nehrozí žádné nebezpečí.

A tak tedy i fakt, že moje první návštěva Tchaj-wanu se uskutečnila v roce 2010, kdy tam byl znovu zaveden trest smrti, je pouhou shodou okolností. Možná se jim doneslo, že u nás se občas řídí s nějakým tím promile v krvi, a tak se chtěli bránit ničivému českému vlivu.

Dnes tam řidič, který způsobí nehodu s následkem smrti, riskuje i hrdelní trest. Ovšem hrdelní se tomu jen tak říká, nemá to s hrdlem nic společného. Odsouzený leží na břiše a je zastřelen do zad. Něco se tedy děje za jeho zády, ale on o tom nic neví. Stejně jako svého času Madame de Pompadour. Ale ta to říkávala v jiných souvislostech…

Váš Jiří Dědeček