O strejdovi, Sputniku a opozičnících

Často myslím na svého strýce, nositele Řádu práce. Musel to být kdysi dávno, tedy přibližně hned po válce (té druhé zvané světová), docela fajn chlapík. Jako malý kluk jsem stával u výčepního pultu se džbánem a čekal na pivo pro dědu, tu ke mně od štamgastovských stolů občas probleskly útržkovité zprávy o strejdovi. Uměl to pěkně roztočit, k ránu tančíval do půl těla v holínkách na stole mezi sklenicemi. Práci se vždycky uměl vyhnout. A taky měl rád ženské, smáli se pivaři.

Takový by se mi byl líbil. Já už ho poznal jenom jako zlomeného předsedu JZD, nositele jmenovaného řádu a člověka polapeného do pasti komunismu. Ťafli ho a zkřísli, narostlo mu břicho, ve tváři se mu usadil ukřivděný výraz. Nejpozoruhodnější byly ovšem floskule, které kolem sebe trousil rezignovaným tónem: Tak si to udělejte, jak chcete, ale pak za mnou nechoďte. A ještě jedna: Já bych spal, až bych brečel.

Strejda umřel před dvaceti lety, ale jeho věty se mnou zůstávají. Už několikrát jsem se přistihl, jak tu první, varovnou, pronáším před svými rodinnými příslušníky. Tu druhou, o spaní a pláči, si zatím jen myslím. Bojím se, že kdybych ji vyslovil nahlas, definitivně by mě odepsali.

Je zvláštní, jak se mi do paměti vryl člověk, k němuž se mi nepodařilo vypěstovat vlastně vůbec žádný dospělý vztah. Jen jako desetiletý kluk jsem obdivoval nejprve jeho Škodu Popular, později Spartaka a pak Renaulta 8, ale i tehdy se mi zdálo, že on ta krásná auta řídil jaksi unaveně, bez nadšení. Mouchysněztesimě.

Z výletu do Moskvy si přivezl zlatý model Sputniku 1, což tehdy nebyla vakcína, ale družice, kterou postavil Sergej Koroljov. Sověti ji vypustili 4. října 1957 a ona létala kolem Země a pípala až do 3. ledna 1958. Celkem 1 440x obletěla Zemi a pak shořela v atmosféře. Ještě mi tenkrát nebylo ani pět let, ale se Sputnikem 1 jsem hluboce soucítil. Bylo mi ho líto – shořet v atmosféře, taková hrůza neznámá. Ten zlatý model u strejdy mě vždycky roztesknil. A výlet do Moskvy jsem mu záviděl.

Shodou okolností placený agent Moskvy a Putinův sluha poslanec Volný dnes u nás na Malostranském náměstí vedl manifestaci proti očkování a covid pasům. Tedy já alespoň doufám, že je placený, protože aby jeden páchal tolik nedobrého jen tak gratis, to by znamenalo nevratné poškození charakteru. Prachy pochopím. Jenom jestli ten Volný ví, jaké to zemi za honorář slouží. Když jsem ho slyšel horovat pro Rosatom v dostavbě Dukovan, vzpomněl jsem si na školní vtip. V soutěži Co víš o Sovětském svazu byla první cena týden pobytu v SSSR, druhá cena čtrnáct dní a třetí cena měsíc tamtéž.

Já sám jsem se do Moskvy dostal až ve zralém věku šedesáti let. Byla to zkušenost, kterou už nikdy nechci opakovat. Úplně chápu, že se tam tomu Hamáčkovi taky nakonec nechtělo. V Moskvě se totiž člověka zmocní takový nevysvětlitelný pocit, že by se už nikdy nemusel vrátit domů. Je to velká země a člověk je tam velmi malý.

Nesetkal jsem se v Moskvě s žádnými putinovci, naopak, všechno to byli přátelé, opozičníci, lidé mého smýšlení. Ovšem duch imperialismu dříme i v nich, asi se tam s tím člověk rodí. Když jsme totiž dostatečně popili, probrali politiku a nenechali na jejich totalitě a naší zkorumpovanosti nitku suchou, jeden z nich mě láskyplně objal a na důkaz přátelství pronesl: Kura ně ptica a Prága ně zagraníca! Naše vztahy rázem ochladly a mně se chtělo říct: Dělejte si to, jak chcete, ale pak za mnou nechoďte. A teď se mi chce říct: Jsem nějakej unavenej, spal bych, až bych brečel…

Váš Jiří Dědeček